castor

To, že je dění na plátně prokládané nějakým zásadním zločinem (vyšetřovaným policií), na jehož rozhřešení si, tipuju, budeme muset dlouho počkat, je další přidanou hodnotou téhle luxusní minisérie. Pevné vedení herců a promyšlené scény od režiséra Jean-Marca Valléeho (Divočina, Klub poslední naděje) a cit pro peprné dialogy zkušeného scénáristického veterána Davida E. Kelleyho (Ally McBeal) jsou velkým příslibem, že si udržíme standard po celou sérii. Neřízená střela Madeline (Reese Witherspoon), která strká nos, kam si zamane, šedá myška a depresemi sžíraná samoživitelka Jane (Shailene Woodley), která se do téhle vyšší třídy amerického maloměsta jaksi nehodí, pochybující i rozvážná Celeste (Nicole Kidman), která žije ve zvláštním manželství, úzkostlivá hysterka Renata (Laura Dern), jejíž dcerka se měla stát obětí násilí ve škole, a chápající Bonnie (Zoë Kravitz), která nechce nahrazovat matku manželovy dcery a rozhodně by neměla dávat rady k loupání brambor. Postavy, které si divák velmi rychle zapamatuje. Žabomyší válka odstartovala.

Výborný rozjezd. Užíval jsem si jednotlivé charaktery a snažil se neztratit v množství postav. Neztratil. Výtečná atmosféra, skvěle zvolená forma, herecké výkony na jedničku, promyšlený rytmus, přesný střih, fajn soundtrack, sarkasmus na každém kroku. Třeba letošní Mindhunter od Finchera byl rovněž po režijní stránce vypiplaný, jenže Big Little Lies nás naopak od něj emočně vyždímá až na dřeň. Zatím velmi kompaktní a působivé. Plné lidí s kvapnými soudy.

Odosobněné lokace, chladné barvy, práce s detaily, tlumené emoce, perfekcionismus. Skeptický bůh David Fincher je cítit na sto honů. Co je potřeba k tomu někoho umlátit k smrti? Touha po kontrole, pocit vzrušení, pominutí mysli? Výslechy jednotlivých vrahů mají spád, dialogy odsýpají, napětí graduje. Jenže jednotlivé díly těšily v jednotlivostech, coby celek mi to tolik nechutnalo. Místy monotónní až rozpačité. Tak to prostě je. Ona nepřítomná forma a neosobní pojetí mi jednoduše pro tentokrát nesedly.

Zelená, hrací automaty, ošuntělé bytovky, vzdálená troška štěstí, nezaměstnanost, hořkost venkova a nespočet zoufalých lidských existencí včetně „druhého“ Michaela Jacksona. Posloucháme místy banální, jindy zásadní problémy, řešíme nedohledné lepší příští, babráme se a přešlapujeme na místě. Bohdan Sláma (stejně jako mnohokrát později) kápl na skvělé herce, ať je to nenápadná prodavačka Tatiany Vilhelmové, nadsamec Jaroslava Duška, nejistý trouba Pavel Liška, pragmatická Zuzana Kronerová a jiní, stejně jako se mu dokonale podařilo zachytit zobrazované prostředí jedné díry, kde ovšem stále žijí lidé z masa a kostí.

Ambice stranou, tady se střílí slepými. Přitom nabito bylo velmi slušně. Nakonec je z toho klasika bez větších ambicí. Ti dva se nesnášejí. On jí slouží, ona ho šikanuje. Následuje první náznak sympatií, sblížení, láska. A zjištění, že kariéra není všechno a rodina je potřeba. A patetická závěrečná scéna s polibkem na veřejnosti s jucháním okolí. Režisérka Anne Fletcher určitě nepatří mezi vládkyně romantických komedií, na jednu solidní scénu předloží dvě hloupé. Má to nicméně alespoň spád a divák se za postavy úplně nestydí. Úvod je velmi slušný, škoda, že moc nevěříme přerodu despotické Sandry Bullock a že Ryan Reynolds sice odmítá pohádkovou budoucnost a bohatství od svého otce (a chce si cestičku prošlapat pěkně sám), jenže to popírá tím, že povýšení na vysněnou redaktorskou pozici vlastně dosáhne podvodem. Oba jsou nicméně sympatičtí (ano, i Bullock, kterou jsem nikdy dvakrát nemusel), chemie mezi nimi je naprosto ideální. Nakonec JEN solidní žánrový přírůstek.

Ulice jsou zase plné zkorumpovaných poldů, až se na to Steven Seagal odmítá koukat. Navíc se spojil s králem moderní akce Joelem Silverem, kterému by měl líbat nohy, že ho aspoň na jeden projekt vytáhl z mizerné videoprodukce. Do party přibrali někdejšího výborného kameramana a toho času režisérského rutinéra (ale slušného) Andrzeje Bartkowiaka a diváci si mohli lehce připomenout Seagalovu ranou tvorbu. Přímočaře tady představují klišovitý příběh, jenže o ten prakticky nejde. Takže divák ať raději nepřemýšlí ani nezapojuje logiku. Akce je hodně, za mě ovšem potěšila spíš až ta v druhé půlce. Ta má styl i několik slušných nápadů. U samotného Mr. Aikida jde spíš o efektní přestřelky a o nostalgii při pohledu na zadýchaného bitkaře než o nějaké drcení a lámání končetin jako na přelomu 80. a 90. let. Když už se dostaví, milosrdný střih přichází častěji, než bych si přál.

Britští Kingsmani se setkávají s americkými Statesmany, Colin Firth vidí motýly, Julianne Moore nechává umlít nepohodlné lidi do hamburgeru, Mark Strong se loučí zpěvem, Taron Egerton se potí u královské večeře a užívá si svádění na Glastonbury.. A divák se pořád solidně baví. Přehlídka absurdit pokračuje, už jednička pro mě byla určitě nejlepší Matthew Vaughn, který v mých očích dosud nepříliš umně kombinoval žánry a uspokojoval jen určité fandovské tábory. Totalstylizace pokračuje, drzé je to pořád, pravidla odpočívají v koutě, vizuální atrakce okouzlí, zahuštěné digitální triky už méně. Stejně jako přepálená stopáž. Dvojka je (logicky se to dalo čekat) přebujelá, což může vést paradoxně spíš k rozředění tohohle přitažlivého světa. Což se i místy děje. Ale opatrné čtyři * přesto dám.

Tohle má být vyvrcholení první série? To mám vysypat pět hvězd jenom proto, že za kameru se vrátil David Fincher? Všichni víme, že on ani neumí točit průměrné věci, jenže.. Jedeme v nastaveném rytmu, zřejmě si připravujeme půdu pro úplný závěr, ale pořád je to sice zajímavé, ale místy monotónní až rozpačité. Tak to prostě je. Ona nepřítomná forma a neosobní pojetí mi prostě tentokrát nesedly. Něco jsme rozehráli, ale úplně zásadně se nikam neposunuli. Ani těsně před vrcholem první série.

Když máme velmi dobré herce (strhaný a starostlivý McConaughey znovu táhne), úchvatné exteriéry (jižanské bažiny) a docela slušně natočenou akci, potřebujeme i pořádný příběh. Ten sice nabídne pár záblesků, ale vesměs jde o předlouhou story, která chce obsáhnout leccos z americké občanské války, která se mezi státy Unie a státy Konfederace táhla mezi lety 1861–1865. Navíc s tím, že se ve velkém otíráme i o téma otroctví, takže tady máme etnicky zabarvený příběh, jenže našlapujeme okolo něj opatrně a toho skutečně kontroverzního se dotkneme jen sporadicky. Všechno už jsme jednoduše viděli mnohokrát – hodní černoši, ještě hodnější se zlatým srdcem, nad nimi nejsprávnější dezertér – navíc se tvůrci rozhodli pro opravdu zdlouhavé vyprávění. Herci skutečně fajn, Matthew McConaughey znovu jasně dokazuje, že cukrkandlování s Penélope Cruz nebo Kate Hudson už měl na plátně tak akorát dost, a cestu (charakterního herectví), kterou se před pár lety vydal, rozhodně nehodlá opustit. Což je super zpráva.

První sérii seriálu o tom, kterak se na konci sedmdesátých let rodila jednotka behaviorální analýzy v řadách FBI, která podstupovala mravenčí práci při výsleších uvězněných sériových vrahů, mám za sebou, bylo zajímavé odkrývat motivace, impulsy a skryté myšlenky nemocných duší, jenže nejsem si jistý, zda mi to stačilo. Drama v dialozích, proč ne. Naneštěstí jsem měl ovšem celou dobu přání, abychom se dostali krapet jinam. Nedokážu to přesně specifikovat, ale tenhle vhled do jistého pracovního procesu mohl být o dost vrstevnatější a šťavnatější. Alespoň za mě.