castor

S dávkou nekorektního humoru rozhodně nepřicházejí jako první. Tak trochu móda posledních let, kdy sprostě mluví a na křečovité úsměvy už kašlou také ženy, strhla i Milu Kunis nebo Kristen Bell. Tentokrát odmítají dělat to, co po nich žádá společnost nebo rodina, a ve finále to stejně málokdo ocení, takže nohy nahoru, panáka do ruky a vlastní volný čas mají zelenou. Jon Lucas a Scott Moore, scenáristé, kteří stojí za první Pařbou ve Vegas (a tady režiséři), nepotřebují úplně silný příběh, pomáhají si lepením humorných epizodek, které vycházejí tak napůl. Přesto nakonec docela příjemné rozptýlení.

Myšlenka asi dobrá a nosná, první minuty rozhodně dokážou vtáhnout, druhá polovina ovšem působí uspěchaně a zmateně. Naposledy Marine Vacth (4 roky zpátky) balancovala na hranici dětství a dospělosti, nudila se a netušila, co s právě objevenou sexualitou. Francouzský „znalec žen“ François Ozon ji nyní znovu vrátil do hry, trpí depresemi i bolestmi břicha. O fyzický problém nejde, doporučenou má terapii. Sezení pomáhá, ovšem psychoterapeut k pacientce ucítil něco víc. Idylka dvojici ale příliš dlouho nevydrží. Dívka totiž řeší partnerovu záhadnou minulost i utajované dvojče. Bratr je rovněž odborníkem doprovázející klienty při řešení jejich obtíží, ovšem metody má podstatně výstřednější. Ozonova posedlost dvojicemi je velmi zajímavá, používá nejen dvojčata, ale i zdvojené záběry nebo opakované motivy. Svůj melancholický a zádumčivý portrét zbloudilé duše znovu staví tak, že umožňuje pochopení z různých úhlů pohledu. Odsoudit dívku nebude snadné. Pochopit také ne. S látkou Ozon pracuje obratně, umělecky, sexuálním jiskřením umí působit jako málokdo. Jen ten konflikt celkově tak nějak vyšuměl.

Věděl jsem pouze, že režisérka je velmi mladá a že to bude o zlobivých německých holkách. Na plátně se to nakonec potvrdilo. Hlavní hrdince je šestnáct, dospělí jsou podle ní marní důchodci, nejraději vymetá večírky, poflakuje se, sexuálně experimentuje, realitu míchá se sny a halucinacemi. Je to své, divoké, pocitové, má to drive i několik sympatických momentů. Ale rovněž je to chaotické, s absencí gradace, souvislejšího děje i dílčích point. Výborný výběr hudby, výtečná práce s kamerou. Buď chytí, nebo otráví.

Výtečně natočená šílenost. Morální studie, kterak chyba z minulosti ohrožuje vše, na čem záleží: rodinu, manželství, kariéru. Uznávaný kardiochirurg a oftalmoložka, dvě šikovné děti, velký barák, luxusní auta, postavení. A taky trochu sterilní vztahy a absence emocí. Formální objetí nebo projev citu, podivné chování, podezřele přepálená vzájemná zdvořilost. O oné nikdy nepřiznané chybě je lepší předem nevědět. Ani o tom, jakou roli v příběhu sehraje démonický nešťastník Barry Keoghan. Osobně mě přilákali herci a řecký režisér Yorgos Lanthimos, kterého znám díky bizarnímu a vztahy studujícímu Humrovi. Pozvolný černohumorný absolutní rozpad dobře situované rodiny mě bavil. Stejně jako částečně bezemoční výkon hlavních postav (výborný Colin Farrell a Nicole Kidman). Stejně jako testování hranic publika. Stejně jako sebevědomě nepříjemná forma: plíživě depresivní hudba i zvuk a kubrickovsky nezúčastněná kamera á la The Shining, která postavy pronásleduje v zajímavých záběrech. Precizní Lanthimos má fajn myšlenku, možná ji probouzí až moc strojeně a uměle, ale já se rozhodně nenudil. Cukající koutky. Příjemně nepříjemná podívaná.

Jeho matka milovala Karla Gotta, on zase rap. Měl muslimské vyznání, ovšem hned od mládí si přivydělával prodejem drog, rád se popral, rád sprejoval. Nakonec ovšem u téhle výbušné povahy vyhrála hudba. A je tu další divácky vděčná variace na téma, jak se někdo dostal z nehostinných poměrů až na pozici respektovaného člověka. Životopisný kousek o rapperu Bushidovi se nevyhýbá klišé a prvoplánovým momentům, své kvality ovšem má. Chlapík je to zajímavej, navíc s hudbou, která sice není moje srdeční, ale tady mému uchu lahodila. Pohublé čtyři hvězdy.

Vzal si sbírku povídek (vzpomínání na dětství) svého otce Zdeňka Svěráka a riskl to s vlastním scénářem. Se zlou se potázal. Dílčí scény často nedávají smysl, nikam nesměřují, nijak negradují. Bez zastřešující dějové linky to jaksi neladí. Uplyne 30 minut, divák se nedojme, nezasměje, nezasní. Ale pořád věří. Po hodině je mu jasné, že prequel jednoho z nejlepších porevolučních filmů dopadne hodně špatně. Nadýchané vzduchoprázdno. Svěrákovská laskavost je pryč. Nostalgie ještě jaro nedělá. Nesourodá témata, absence humoru, absence dramatičnosti. Co na tom, že je to technicky suverénní (moc pěkná kamera Vladimíra Smutného)? Malý Eda Souček musí s rodiči nuceně z Prahy na venkov, začleňuje se mezi vesnické vrstevníky a snaží se vyznat v rodinném konfliktu s tatínkovým bratrem. Jenže právě linka strýce Vlka (ovšem s pitomou snovou scénou) se může snad jako jediná pochlubit nějakou příběhovostí. Zbytek jsou epizodky bez pointy. Necítíme dramatičnost dané doby, ani se k nám nedostává opravdové pnutí v početné rodině. Ondřej Vetchý zvláštně přehrává, Terezu Voříškovou Svěrák hodně špatně vede, dětští herci se se svými rolemi poprali obstojně, Oldřich Kaiser si pak v každé scéně právem krade prostor pro sebe. Celkově velké zklamání, něco mezi dvěma a třemi hvězdami.

Podobných příběhů jsme tady měli už nespočet. Dvě rodiny, mnoho osudů, žádný ovšem nejde úplně do hloubky. Některé postavy jsou odfláknuté, k jiným nás tvůrci prostě nepustí. Nikdy nejdeme úplně na dřeň, ani v závěru ve stodole režisérka (samozřejmě černošská) nevymáčkne pořádné emoce. Řešíme postavení žen ve společnosti, rasismus, hluboce zakořeněné poměry, démony z válečných bojů. 40. léta. Hitler dává všem jasně najevo, jak velká je jeho moc. Japonci nečekaně udeřují. A kdesi v Mississippi dvě rodiny farmaří. Jedna bílá, druhá barevná, jak je tehdy titulovali. Férově se k ní nechovají ani poté, co jejich syn pomůže osvobodit nejen Evropu od fašistické nadvlády, dál je tím špinavým negrem, který nemá co dělat na místě spolujezdce a nedej bože, aby měl poměr s bílou dívkou. Stopáž je přepálená, mnohé scény bych zhutnil, jiné vynechal. Herecky velmi slušné. Možná to může zapůsobit na nějaké akademiky, jsem ale přesvědčený, že bez přidané hodnoty tohle dílko brzy upadne v zapomnění.

Jedna lesbická láska, jedna depresivní famílie a jedno nemilé tajemství. Ujetí Norové experimentují. První polovina je velmi svěží a působivá, úvodní sekvence dokonale zamrazí. Nakonec se ale mladá katolička přeci jen dočká univerzity, na jejíž půdě začne poznávat skutečný život se všemi vrcholy i pády. Postupně zároveň odhalujeme jedno (nadpřirozené) rodinné tajemství, které bude souviset právě se znepokojivým objevováním dívčiny vlastní osobnosti a sexuality. Podmanivé pojetí sešněrované náboženskými mantinely začne víc prostupovat k nahánění rodinných kostlivců, což sice přinese několik netriviálních témat k zamyšlení, ale rovněž rozmělní i to zajímavé, co jsme předchozí desítky minut sledovali. A solidně zamotá hlavu. Prostě první polovina je vizuálně je seversky odtažitá, příběhově přitažlivá a nepřeplácaná, druhá rovněž, ale už to prostě (možná nakombinováním dalších prvků) místy drhne. Co dodává na podmanivosti celého snímku je naprosto přesvědčivá Eili Harboe. Když si skládá střípky svého dětství, diváka mrazí, když se nejistě usmívá nad hloupými otázkami svých vrstevníků, znovu z toho mrazí. Potěší i debutující „něco mezi Alicií Vikander a Rosarií Dawson“ Kaya Wilkins nebo představitelé hrdinčiných rodičů. Ponuré i křehké zároveň. Ale něco mi tam nakonec (k těm čtyřem hvězdám) chybělo.

O tom, že je Kathryn Bigelow výtečná režisérka, která v ryze mužských tématech nemá prakticky konkurenci, se ví. Tentokrát se (a vůbec se toho nebojí) pohybuje v Detroitu léta páně 1967, ve kterém vypukly rasové nepokoje, při nichž bylo 43 lidí zabito a bezmála pět stovek zraněno. Věnuje se konkrétnímu incidentu v jednom obyčejném motelu, ve kterém se hodně křičelo, hodně bilo, hodně ponižovalo. A nakonec i zabíjelo. Bigelow umí intenzivní scény, řemeslně jsou vymazlené, výtečně pracuje s napětím, herci pod jejím vedením válí. Jenže jejích předchozích 30 minut po půlnoci bylo hodně chladných a naprosto akademických. Teď si u mě spravila reputaci, funguje jako velmi solidní pozorovatelka a třeba Willa Poultera představuje coby velmi zajímavého herce. Kazem je přepálená stopáž, finále u soudu bychom asi ani nepotřebovali, protože jasně ukazuje, že si tvůrkyně vybírá témata odpovídající aktuální společenské náladě a trošku pokrytecky připomíná, jak bylo v oněch dobách (a nejen tehdy) pro jednu rasu zle.

Nenáročná zábava. Jiří Adamec platil vždy za solidního televizního tvůrce, nikdy díru do světa neudělal, ale vesměs nezklamal. Tady občas použil horkou jehlu, takže dějově je to místy slušný guláš, každopádně každý si pamatuje především chytlavou hudbu Jiřího Zmožka, střídání laskavého humoru s tím lehce cynickým a velká herecká jména, která si své role nadmíru užívají.