castor

Velká legenda, velký příběh. A ryzí hollywoodské zpracování. Ač tedy tvůrci občas seberou odvahu a ukáží nějaký ten syrovější/ošklivější obraz tehdejší doby, ve které se ten, který bohatým bral a chudým dával, dostává z muslimského zajetí až do sherwoodského lesa. Na jedné straně notoricky hamižný šerif z Nottinghamu, čarodějnické pikle a smrti se nebojící žoldáci, na té druhé utlačovaní podaní, věrný Maur a mstící se Robin, který navíc stíhá prožívat platonickou lásku s lady Mirian. Někde mezi stojí spousta klišé, prázdných dialogů, ale i solidní atmosféry, nádherné přírody, podařených kostýmů, slušných šarvátek a soubojů nebo dobrého herectví. Líbivý produkt továrny na sny funguje i po letech, pokud přejdeme fakt, že Kevin Reynolds bude vždycky jen schopným rutinérem, který tuhle legendu neopatřil nějakou přidanou hodnotou – pokud za ni nepovažujeme pojítko mezi východní a západní kulturou v podobě Morgana Freemana. Mimochodem natáčení i postprodukci provázely poměrně velké zákulisní boje. I tak dobré.

Letní bezčasí v osmdesátkové Itálii a jeden osudový románek. Jenže mezi stejným pohlavím. Velmi vnímavý syn akademiků Elio, který tráví léto bezstarostným vysedáváním u vody, sbližováním se s kamarádkou, bloumáním po starém domě a poslechem klasické hudby, a o pár let starší Oliver, doktorand, jenž do domu hochových rodičů přijíždí dokončit svoji akademickou práci. Nejprve měli spoustu času, po vybublání citů na povrch se společné chvíle výrazně krátí. V komponování intimních scén jsou tvůrci obezřetní, jindy však velmi citliví, přesní, atmosféričtí, s čímž mnohdy dopomáhají balady Sufjana Stevense. Herecky moc fajn, přešlapující hoši v rozpacích se toho zhostili velmi dobře. Celé jsem to vnímal jako vydařené queer drama, o výrazný bod výš ho nicméně nakonec posunul Michael Stuhlbarg, který v závěru směrem k synovi pronese monolog, z kterého mrazí. Příjemně.

Andy Serkis sice dokáže coby Glum nebo Ceasar zázraky, za kamerou má ale (přirozeně) ještě rezervy. I když na debut je to velmi solidní. Vybral si hluboký lidský příběh, který mnozí diváci milerádi zhltnou, já ovšem tahle oslavující (kde se dočkáme replik typu „vždy když sem jdu, odcházím silnější“) klišovitá dramata úplně nemusím. Zaprvé je děj zbytečně předpověditelný, zadruhé nikdy nejde úplně na dřeň. Náš hrdina má sice kvůli nákaze obrnou mizivé vyhlídky (samozřejmě chlapec zabojuje) a řeší závažné otázky typu eutanazie, vše je ovšem zabalené do uhlazeného konzervativního hávu. Od Serkise bych čekal něco dravějšího, s větším tahem na bránu. Tohle je v řadě momentů očekávatelné asi jako výhra Zemana v přímé volbě prezidenta. Vždyť i ve chvíli, kdy se dusí a bez cizí pomoci to nedá, nasadí vzápětí náš hrdina optimistický kukuč, že bych mu jednu vrazil. Logicky se nabízí srovnání s Teorií všeho, Eddie Redmayne na plátně postižený ALS si mě ovšem celkově získal podstatně víc. Ač neříkám, že by byl Andrew Garfield špatný. Naopak. Ve výsledku velmi dobře zahraný a solidně natočený film, já ovšem čekám něco navíc, nikoliv jen sázku na jistotu.

Vždy se mezi těmi „velkými“ filmy v oscarové sezoně objeví nějaká milá nezávislá vlaštovka, která potěší umělečtěji zaměřené publikum. Má výborně napsané dialogy, skvostné herecké výkony, příjemně černý humor, neplýtvá sentimentem. A hlavně vypráví o zcela obyčejných věcech. Tentokrát je jím Lady Bird. Období puberty je náročné pro dospívající i jejich rodiče. Nejen fyzické změny, ale i psychické proměny umí dokonale rozhodit dospívající organismus. Na úskalí toho dívčího se zaměřila zejména herečka a scénáristka Greta Gerwig, která si všímá komplikovaného vztahu s matkou, navazování prvních vztahů, pevnosti přátelství, rozdílného vnímání hodnot, vymezování se vůči autoritám a celkově nestabilních emocí. Výsledek nabízí řadu milých situací, sympatickou atmosféru a několik skutečných životních pravd. Saoirse Ronan už dávno vyrostla z malé holčičky v Pokání, zvládla přechod k dospělým rolím a zdánlivě nenápadnými gesty těší diváky. A zaslouženě sbírá herecké ceny.

Hodně často jsem měl pocit, že Michael Bay nabídl svým fandům, že si můžou usmyslet, co by rádi v pátém transformeřím výplachu měli, ti si přáli kdejakou pytlovinu a on to celé uhnětl dohromady. Takže mladý Rodrigo si přál robodraka, milovník historie Dimitrij si představoval zapojit Krále Artuše a kouzelníka Merlina, zrzek Larry zatoužil po variaci na C3PO, obdivovatel televizní červené knihovny Horst vyžadoval trochu laciného křečovitého humoru, romantička Květa si přála hlavně hrdiny stojící v protizáběru padajícího slunce.. Můj někdejší oblíbenec, nyní totální tvrdohlavec ztratil míru a kontakt s realitou. Měl své ego uspokojit dvěma díly a ne v téhle nesoudné megalomanii pokračovat. Mohli jsme se namísto toho dočkat dvou tří akčních pecek, které by se přiblížily kvalitě Skály nebo heroickému Armageddonu. Pořád je to trikově vymazlené, jenže je to plné otravného vysvětlování a mizerných rozhodnutí. Roztahané, nabubřelé, chaotické. Prosím, dál už ne. A znovu opakuji, že by mě docela zajímalo, co by Michael Bay dělal, kdyby mu třeba měsíc nesvítilo slunce.

Velmi zajímavý režisér a držitel Oscara za kraťas Šestiraňák Martin McDonagh opět diváka několikrát přidusí smíchy, i když znovu servíruje smrtelně vážná témata. Sedm psychopatů mě v jeho podání překvapivě minulo, V Bruggách ale roky opěvuju. Tentokrát je zřejmě nejvážnější, ovšem znovu dokazuje, že umí napsat peprné dialogy a vše pozvednout uvěřitelnými zvraty. V zapadákově zvaném Ebbing totiž jedna matka zoufale čeká na alespoň nějaké zprávy o vyšetřování vraždy dcery, která zemřela v bolestech a liknavost kanceláře šerifa ji měsíce solidně štve. Vyřeší to svérázným způsobem, který rozvíří pestré události následujících dní. Je to vyzrálé, trefné, výtečně zahrané a vypointované s řadou lahůdkových scén. Neustále jsem čekal, co a kdy mě zklame, naštěstí se nestalo, i když je to mnohdy záměrně přitažené za vlasy. Pět hvězd nakonec (po dlouhé době) dávám nejen za výborný casting, ale především za to, že dneska někdo stále ještě umí napsat originální příběh. Oscara za scénář musí McDonagh dostat, jinak je něco špatně. Frances McDormand, Woody Harrelson, Sam Rockwell a John Hawkes válí, první jmenovaná si nějakou prestižní filmovou cenu za svou svéráznou bojovnici zaslouží podstatně víc než v případě Farga. 90%

Podílela se nebo nepodílela na napadení rivalky před olympiádou v Lillehammeru? O hromádce neštěstí Tonye Harding asi leckdo slyšel. Patřila k největším talentům ženského krasobruslení ve Spojených státech, víc ovšem proslula coby uječená a věčně nespokojená závodnice, často žádala rozhodčí o možnost opakování své jízdy, ráda se vymlouvala. Poté, co musela skončit s bruslením, neměla často peníze, řídila pod vlivem alkoholu, několikrát se poprala, měnila zaměstnání. Nebudu pronášet, že rutinér Craig Gillespie vypustil do světa kus, který hravě strčí do kapsy libovolný životopis nějakého legendárního sportovce. Určitě na to šel zajímavě a poměrně svěže, Margot Robbie už několikrát dokázala, že s ní musíme počítat, Allison Janney je stejně milým překvapením jako J.K. Simmons v opěvovaném Whiplash. Sic to byla úplně jiná postava, ovšem taky neustále kleje, kritizuje, uráží, hází předměty. I když se na plátně děje něco nemilého, Gillespie to překlápí do černohumorného hávu. Jenže někde měl humor jednoduše vypustit, protože daná scéna si zasloužila něco krapet jiného. Ve výsledku to přesto není ani dostatečně komediální, ani dostatečně dramatické. Druhá polovina mi už úplně nesedla.

Netvrdím, že mi bylo úplně stydno, ovšem sledovat určité fikční světy a v něm jednoho vyvoleného, který překonává mdlé překážky (ach ty zoufalé oslí můstky), není ani zajímavé ani nějak intenzivně natočené. Takový Hunger Games nám předkládá poměrně jasný příběh s jasnými pravidly, tahle série je ovšem rádoby mnohovrstevnatá, ve výsledku ale spíš chaotická. Místy jsem netušil, která bije (první díl jsem viděl před třemi lety), když bych to chtěl přejít, rád bych si užil alespoň akční scény nebo talentovanou Shailene Woodley. Tu sice čeká sakra zajímavá budoucnost, ovšem tady ji mohla hrát kterákoliv herečka, která je zvyklá na průměrné požadavky. Průměrné jsou pak i akční sekvence, které jsou místy příjemně zvládnuté, jindy je to klasické spotřební zboží, které házíme do košíku bez mrknutí oka.

Člověk, který v rozhovoru dokáže s neuvěřitelnou grácií a lehkostí v hlase spojit dva výrazy „krásné“ a „nasrat“ a na pódiu před zraky tisíců lidí zpívat o břidlicových střechách, o tom, že zná milion blyštivých měst i o svodidlech, co po tmě mu lžou.. Krajčo je nesmírně zajímavý umělec, který si oproti jiným nemusí na nic hrát. A ostatní na něm jen (vesměs neúspěšně) hledají chyby.

Chlapíky z Patroly (od stejného režiséra) čekaly rovněž perné chvíle v nebezpečných ulicích. Jenže z nich byly ony obavy skutečně cítit. Tady svištíme za cool hávem, ovšem bez opravdové syrovosti film ztrácí trochu na věrohodnosti a působí tak trochu usedle (i když jde o eRko a o krev není nouze). Navíc nabízí pozoruhodný mix. Vedle klasických smrtelníků totiž po světě pobíhají i elfové, orci a další magické bytosti. Přidejme si k tomu kouzelnou hůlku i snahu oživit Temného pána, Willa Smithe nebo vůbec prvního orka, jenž se rozhodl dát k policii, nějaký ten ultra drsný pouliční gang, a máme z toho docela zajímavý guláš. Rozhodně ovšem mohl a měl být poživatelnější. Ústřední duo totiž od jistého momentu jen přebíhá z místa na místo, někoho sejme, jiného seřeže, chemie mezi nimi ani ze čtvrtiny nedosahuje hašteření mezi odepsaným detektivem Joem Hallenbeckem a hráčem amerického fotbalu Jimmy Dixem z Posledního skauta, pak se objeví Noomi Rapace, která mrknutím oka rozkrájí SWAT jednotku, ovšem naše dvojka ji úspěšně vzdoruje, fantasy finále pak už dokonale nudí. Netflix pomýšlí po několika seriálových peckách na velké projekty a snaží se tak stát důležitým hráčem na filmovém kolbišti. Nevím, zda se tady na jedné straně dbalo o představení nového světa a vysvětlení jeho pravidel a na druhé zapomnělo na nosný příběh, ovšem mě chybělo i to, co jsem psal na začátku: špinavé ulice plné zoufalců a vrahů nemají atmosféru a akce rozhodně není tak intenzivní a živočišná jako u dřívějšího Ayera.