castor

Tahle variace „holky s partou pitomců v zádech“ selhává od samého začátku. Původně byly dvě, kdy jedna z nich chtěla v italských Dolomitech uctít památku svého milého. Narazí na čtveřici mladíků, jejichž přátelství „přežívá“ mimo jiné na tom, že jednoho ve škole řezal spolužák, jiný mu pomohl a je skálopevně přesvědčený, že by na to neměl zapomínat – jenže to bylo ve třetí třídě. Každopádně abychom dostali jakousi zápletku, potřebujeme prořízlou pusu jedné koketky a svědectví druhé, která na noční výpravu po lese náhodou nosí kameru. Víme, v jakých jsme kvalitativních vodách a v jakém žánru, ale takové chování postav jsem dlouho nezažil. Kdo hledá efektní a atmosférickou naháněčku, rozhodně se musí poohlédnout jinde. Sice se postupně dočkáme několika docela působivých horolezeckých sekvencí (ale evidentně natočených pár metrů nad zemí), ovšem zarputilé osamocené děvče (v krátkém tričku!) se ani nemusí moc snažit, protože taková sebranka pronásledovatelů se jen tak nevidí. Jejich kroky a předkládané situace jsou děsivé: dvojka má obavy, že jednička zabila trojku, dvojka se dozvídá, že trojka se čtyřkou věděly, že jednička roky klátí jeho přítelkyni, dvojka se jde vymočit a schytá od jedničky cepínem do hlavy, přičemž se čtyřka probouzí a dozvídá se od jedničky informaci, že dvojka, ač předtím pořezaná a pobodaná, šla dolů po stezce pro pomoc… tvůrci vůbec netušili, jak pracovat s žánrovými pravidly a jak oslovit diváka. Ve výsledku hloupé a otravné.

„Jako kdyby smrt nebyla důsledkem nehod a nemocí, ale jako kdyby byla sama nemocí.“ Ztráty na obou stranách. Jak v širší rodině Jamese Duttona (o čemž jsme se přesvědčili minule – ráznou sestru a její nafoukanou dceru už z mělkých hrobů beztak vyhrabaly divoké šelmy), tak na straně evropských přistěhovalců, jejichž řady se tenčí. Pár místních kovbojů zůstává, přeci jenom pohled na sličnou blonďatou Elsu, která stále vyjadřuje hluboký úžas nad krajinou a samotnou dobou, a které se zapalují lýtka, stojí za pár vystřelených kulek. Zima se blíží a při plánech kudy dál je třeba s ní počítat.

Stejně jako je zvláštní pouto mezi Jakem a Satem, obdobné je „přátelství“ mezi ním a detektivem Katagirim (Watanabe), kterého kontaktuje, aby ho informoval o zrádci. Ishida tak musí udělat kroky ve vlastním klanu, příměří s konkurenčním Tozawou ale dodrží. Jake sice laskavost od Ishidy odmítne, ten jej přesto navede na stopu ve „vyšetřování“. Stále totiž pracuje na případu společnosti, která dohání zadlužené klienty k sebevraždě, aby inkasovala peníze z pojistných výplat, protože bankovní politika diktovala, že v případě smrti se rodina vzdá všech práv na pojistku. Samanthu, která vzpomíná na začátky v Japonsku, dostihla minulost. Za mě po několika rozpacích z předchozích epizod velmi slušný díl, nicméně znovu je tu pár neuspokojivých momentů. Od začátku mi nesedí, že horlivý Jake chce dělat skutečné zpravodajství, přesto se přestěhoval na místo, kde to není obvyklé. Jakmile přinese kauzu, v redakci narazí. Zároveň jakási jeho zatvrzelost a umíněnost se u něj překlápí spíš do otravnosti. Myslím, že Ansel Elgort mohl najít zajímavější způsob, jak postavu uchopit.

Když někdo v loterii shrábne pohádkovou výhru, hned získá spoustu nových kamarádů. Ukrojit si chce i třeba soused Marek Taclík, mimo jiné vášnivý divák pořadu o leteckých katastrofách: „No, a teď nevím, kam to spadlo!“ A právě na podobných vesnických křupanech a flákačích i atmosféře obyčejné dědiny tahle řachanda scénáristy Jaroslava Sauera (Pepa, oba díly Špindlu) stojí. A padá. Každopádně za mě byl u jiných tuzemských kousků index otravnosti a trapnosti ještě o bod níž. Což je samozřejmě pochvala. Ústřední pár pochopitelně kvůli balíku peněz zjistí, že doposud hezký vztah šel do kytek, a že život nestojí na Mumulandu, kterej najdem a neslezem z něj. Herci jsou na dané poměry solidní, humor místy zafunguje, samozřejmě na hlubší myšlenky nebo nápaditý děj zapomeňte. Za mě lehká jednohubka, v českém rybníčku se urodily mnohem horší kusy.

„Co začalo jako cesta vpřed, se změnilo na úprk. Do neznáma.“ Na úvod nám tvůrci nabídnou pohled na zasmušilého Toma Hankse, v závěru pak na rychlé kolty šerifa Billyho Boba Thorntona trestajícího partu banditů, která chtěla okrást karavanu evropských imigrantů. Holt když je třeba, hodí šerifský odznak do placu. Právě skupinu přistěhovalců doprovází za úplatu coby ochrana dvojice veteránů z války a rodina Jamese Duttona, která by v dalekém Oregonu ráda nějaký kus země uprostřed ničeho. Divoký západ bez příkras a s vydatnou atmosférou. Zrádná cesta už od počátku ukazuje svou neúprosnou tvář. Solidní casting zatím doprovází Sheridanovo špičkové řemeslo.

Děvky, prodejci indiánských skalpů, nervózní pistolníci, výbuchy násilí. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že jde o prequel k uznávanému Yellowstoneu, aneb jak předci rančera Johna Duttona putují z Texasu do Oregonu (bacha, přes Montanu), kdy na cestě čeká smrt za každým rohem. Drsný otec James (slavný countryový zpěvák Tim McGraw), nesmlouvavá manželka Margaret (rovněž jedna z nejúspěšnějších představitelek žánru country Faith Hill, v reálném životě McGrawova manželka), dospívající dcera Elsa a pětiletý John tehdy využili nabídky dvou veteránů z války, Shey a Thomase, kteří doprovázejí skupinu evropských přistěhovalců za lepším příštím. Společně mají zvládnout přejít nehostinnou krajinou, a pokud přijde nebezpečí, tak si krýt záda. Taylor Sheridan se naplno ponořil do žánru, v němž jsme ho všichni chtěli už dlouho vidět.

Zase skvělá výprava, kostýmy, kamera či spousta hereckých jistot. Ale jinak hra plná špatných rozhodnutí a neúměrné utahanosti. Poslední dekádu zoufale přeceňovaný Mexičan udělal další chybný krok. Kousky Purpurový vrch a Pacific Rim hodně neukočíroval, zajímavý rozhodně nebyl ani se scénáristickým snažením u Hobita nebo roztříštěné Čarodějnice. Tváří vody sice potěšil svou typickou stylizací, kdy znovu předložil řadu milých detailů, ale celkově toho bylo hrozně málo a emoce šly evidentně na túru na opačnou stranu než divák. I k tomuhle svéráznému příběhu přistupuje zpočátku osobitě, znovu nejede po prvoplánových kolejích, ale ani nemíjí nějaké zajímavé zastávky. Jeho manipulativní antihrdina opouští v předválečné Americe domovinu, přidá se k pojízdnému cirkusu, aby nakonec vycítil příležitost ve „čtení myšlenek“ druhých lidí. Spolu s nevinným děvčetem zamíří do velkého světa New Yorku, kde začne solidně vydělávat. Dokud nepotká vychytralou psycholožku. Jenže jak minuty přibývají, tím divákova pozornost v téhle obří porci minut klesá. Přešlapování na místě v prostřední části (asi mě víc bavil cirkus než velkoměsto) vynahradí závěrečné ostřejší pojetí. Guillermova inklinace k mysterióznímu světu tentokrát chybí, což je možná dobře. Emoce nicméně zase (skoro) na nule.

Co si o tom myslet? Spisovatele provází vždy nějaká krize. Čumí na první pořád prázdnou stránku, z naslouchání lidem už jim hrabe, prožívají krizi identity. Že je cynický Miroslav Krobot spisovatelem, podřídil i svůj osobní život. Ostatní si nahrává na diktafon, aby mohl použít jejich slova, naslouchat jim ale nedokáže, snaží se porozumět lásce, ale za život jí sám příliš nerozdal. S dospělými dětmi to má nahnuté, manželku po dvaceti letech odloučení prosí o rozvod. Na stará kolena se znovu stane otcem. Jeho nový román popisuje muže, který spořádá autem sraženého zajíce a následující den se probudí s extrémně citlivým sluchem, který krom jiného zaznamená i myšlenky druhých lidí. Ale pořád se všechno točí okolo něj – i jeho nová kniha bude vyprávět především o něm samém. Krobotův odměřený výraz je znovu velmi dobrý, slušní jsou i ostatní herci, nejvíc asi Zuzana Mauréry a Oldřich Kaiser. To okolo už je horší. Moc mi nešlo se chytit autorovy vlny, chyběla mi pevná struktura, formální stránka mě určitě nestrhla. Tenhle portrét muže v krizi pozdního věku je nakonec takový nesourodý. Přijde mi, že Šulík točil hlavně pro sebe, a na samotné diváky úplně nemyslel.

Přišli jsme o Michaela Baye. Bohužel. Ale tak zlé to taky není. Divák nezatíná pěsti jako třeba při legendární epické pouliční přestřelce v Nelítostném souboji, matrixové řežbě v hale, výměnách zásobníků v první Smrtonosné pasti nebo právě i při mnohých Bayových prvních kouscích (nejvíc u Skály). Kameraman všemi těmi průlety vymýšlí psí kusy, dočkáme se neskutečných záběrů, ale vesměs příběh o bandě lupičů (ven z banky se dostanou jen dva bratři), kteří při úprku čmajznou záchranku, ve které se nachází sličná zdravotnice s umírajícím pacientem, nestrhne. Jeden je hodný černoch, válečný veterán, s vážně nemocnou manželkou, druhý bohatý hajzlík, který si rozumí s mafií a banky ho prostě berou. Následná předlouhá honička s policejními auty a helikoptérami nabízí mnoho bizarních momentů, včetně improvizované chirurgické operace, sanitka zdemoluje pár stánků s ovocem a zeleninou (klasika), způsobí nespočet policejních karambolů (klasika), vše samozřejmě v duchu barevné, prosluněné a co největší efektnosti (jak jinak). Ale je to určitě dravější a realističtější Bay než naposledy (o Transformerech nemluvě). A možná je to trochu příslib toho, že by mohl své akční divočiny vrátit zase trochu zpět na zem. Takže něco pozitivního, i když divák zívat přeci jenom začne, najdeme.

Myslím, že kromě Davida Stypky si potlesk vestoje zasloužil i (pro mě dosud neznámý) moderátor, který vše odstartoval teatrálně velkým červeným tlačítkem v případě záchrany, pokračoval přivítáním zapomínání textu či Michalem Davidem a fanoušky kompotovaného ovoce, aby to se ctí zakončil spolu s povedenými vystoupeními bezprostřední Ewy Farne, kapely Bandjeez se zpěvačkou Kateřinou Marií Tichou či manželského dua: hlasově hutný Haj a minišatová Smetana. Zasloužená síň slávy pro skladatele Jaroslava Uhlíře (viditelně bojující se svým psychickým zdravím), i když jeho chotě bylo až příliš.