castor

Překročili hlavní pramen řeky a vstoupili do země, která nezná slitování. Přitom zásoby se tenčí. Musejí spolupracovat, ale přeživší čtyřicítka imigrantů si mezi sebou úplně nepomáhá. A to přesně může nahrát banditům, kterých je v tomhle koutě světa požehnaně. Přitom Shea, Thomas a rodina Jamese Duttona jim má ukázat cestu, nikoliv je vést za ruku. Elsa se ani nedokázala zklamat a lásce v rozpuku štěstí nepřeje. Ač je teda finální naháněná s bandity krapet zvláštní.

Timo Tjahjanto je solidní řezník a večer strávený v jeho společnosti dává docela zabrat. Když zrovna nepředkládá festival neuvěřitelného násilí, usekaných končetin a všemožných děr v těle (Zásah, The Night Comes for Us), milerád se vrací do hororového žánru, který ale rozhodně není jen o pár lekačkách. Ďáblem je tu posedlý snad každý druhý, zvukové efekty divák dostává docela dlouho z hlavy a maskéři se opravdu vyřádili. Horší je to s prázdnými postavami, o které se divák vůbec nestará. A ze kterých tu a tam bolí hlava. Přiznávám, že první díl jsem neviděl, ale po nějakém rozkrytí karet se přiznám podruhé, že mě to celé „bavilo“ tak do poloviny. Jenže jatka samozřejmě pokračovala dál a už se to celé jednoduše zajídalo. Takže mně podobné šílenosti se spoustou „chuťovek“ stačí tak jednou do roka.

Kterak hororový specialista James Wan zřejmě na půdě našel krabici omalovánek a staré véháesky s nějakým akčním flákem Dolpha Lundgrena a rozhodl se, že ho v zrzavém aranžmá obsadí do své blyštivé pohádky, ve které nechybějí přilehlé latexové oblečky či bubnující chobotnice. Pokaždé mám asi největší problém s tím, když si nějaký superhrdinský přeplácaný kousek snaží obhájit ten svůj seriózní kabát. Že snad fakt koukáme na nějaké zásadní drama, ve kterém jde o ovládnutí světa. Wan naštěstí touhle cestou úplně nešel. Urostlý Havajec, který o své schopnosti nestál a superhrdinou je spíš z donucení, budí respekt. Hlášky a pokusy o srandu nicméně úplně nevycházejí, romance je jalová, tvůrci kradou, kde můžou, ale celkově jsem čekal horší CGI běs, tady je to řemeslně docela na výši. A někdo se na podvodních lokacích docela vyřádil. I když z akce se mi líbila nejvíc ta z italské Sicílie – na souši.

„Zastřelíte mě?“ – „Zvažuju to!“ Série pojednávající o předcích rodiny Duttonových pokračuje lehce promrhaným dílem, kterak farmář a válečný veterán James nehodlá „poslouchat“ na slovo, řeku chce přebrodit sám, ale pomocnou ruku nabídne. Starého drsňáka Sheu Brennana budou přistěhovalci nenávidět, ale aspoň budou žít. Holt si musejí uvědomit, že zatím není žádné příští, žádná budoucnost, ale jen cesta. Právě životem ošlehaný Sam Elliott coby hluboce zraněný muž, který nedávno ztratil manželku a dceru, ho v tomhle měnícím se světě hraje skvěle.

Jeden z dánských klenotů Ole Bornedal nejednou dokázal, že umí. Válka se sice chýlí ke svému nevyhnutelnému konci, nicméně dánský odboj prosí RAF, aby podnikla nálet ke zničení sídla gestapa v Kodani. Dole na zemi mezitím plyne život dál. V katolické škole se mladá jeptiška potýká s krizí víry, chlapec je na venkově svědkem sestřelení auta s nastávající nevěstou a jejími družičkami, z čehož oněmí, k tomu další dvě školačky či mladý kolaborant, který se děsí toho, co bude po válce. Prostě několik postav, jejichž životy se během závěrečného vyvrcholení protnou. Vyvrcholení v podobě omylu, který k podobným konfliktům chtě nechtě „patří“. Pár zápletek je sice vyřešeno příliš rychle nebo nijak, tvůrci místy vyprávěním neudržují pozornost tak, jak bych si přál, ale celkově dokáže být výsledek emocionálně rezonující, s výbornými hereckými výkony a předloží pohled na jednu z nesčetných katastrof druhé světové války. Silné drama mimo jiné o dětské nevinnosti a fantazii, která bude brzy nevratně zničena.

Supranational, Intercontinental, International. Titulů (díky kterým vítězky vyšlou na nějakou světovou soutěž) skoro víc než samotných holek. Na co jim vlastně budou, ani nikdo pořádně neví. Holky (většina) budou v normálním životě určitě pohledné, před televizními kamerami po zásahu stylistů to ale mnohým neslušelo. Nejlepší by bylo potkat se s nimi třeba v lese na houbách nebo u táboráku. Moderátor (asi) záměrně rezignoval na humor, nicméně celkově chyběl nějaký moment překvapení, prostě NĚCO. Samozřejmě nesmyslné naučené bláboly o hodnotách nechyběly, světový mír dávno vystřídala témata životního prostředí. Dřív se často stávalo, že režisér nelogicky stříhal ze záběru na záběr nebo efekty překrývaly samotné soutěžící, tentokrát to klaplo bez palce dolů. PS: „Jsem zamilovaná, je to čerstvé. Přítel je sportovec, ale zatím neprozradím, jestli hokejista nebo fotbalista.“

S Rubenem Fleischeirem je to jak na houpačce. Jednou si to s ním totálně užijeme (první Zombieland), podruhé nedokáže prakticky ničím překvapit. Prostě nemastná neslaná rutina. Přesně to platí i o téhle látce, na kterou fanoušci konzolí nedají dopustit. Duo Tom Holland a (krapet otrávený) Mark Wahlberg je na stopě bájného pokladu, má předhazovat vtipy, tvářit se zadumaně, prchat před smrtí v poslední vteřině a vypadat u toho cool, zatímco tvůrci si v průběhu toho všeho horko těžko hlídají tempo a správnou atmosféru, místy se točí v kruhu a kradou nápady z mnoha minulých dobrodružných žánrovek. Je to přesně ten typ divně přepálených kousků, na které bych do kina nikdy nešel. Místy jsem si vzpomněl na nedávnou podobnou „zábavu“ z továrního pásu Red Notice, u které platilo to samé: k blockbusterům z 90. let, které nestály ani polovinu, se jednou za čas velmi rád vracím. Tady platí jednou a dost.

F. A. Brabec? Za mě roky výtečný kameraman a prachbídný režisér, nevýrazný a neschopný pohánět děj dál. Povedla se mu Kytice, ale jinak je to packal (Bolero, V peřině, Vánoční Kameňák...). Gumpem nicméně překvapil, znovu sází na syté barvy, ale ve výsledku jde o naprosto rutinní produkt. Takové nenáročné a nenápadité podbízení se národu pejskařů. Příběh psího ztracence, který hledá svého lidského kamaráda, začíná u skoro-bezdomovce Bolka Polívky, pokračuje přes nějakého toho zlého Taclíka, hodného veterináře Rodena nebo ve výsledku laskavého Krajča, kdy nepěkné situace se odehrají mimo záběr kamery, aby se zvířecí duše zase dostala tam, kde jí bude ještě lépe. Nic víc, nic míň. Zvučná herecká jména tu prostě jen jsou, nic zásadního nepředvedou, navíc mi dost chyběl humor. Možná je to záslužný projekt, ale prosím další film třeba o toulavých kočkách už ne.

Tahle variace „holky s partou pitomců v zádech“ selhává od samého začátku. Původně byly dvě, kdy jedna z nich chtěla v italských Dolomitech uctít památku svého milého. Narazí na čtveřici mladíků, jejichž přátelství „přežívá“ mimo jiné na tom, že jednoho ve škole řezal spolužák, jiný mu pomohl a je skálopevně přesvědčený, že by na to neměl zapomínat – jenže to bylo ve třetí třídě. Každopádně abychom dostali jakousi zápletku, potřebujeme prořízlou pusu jedné koketky a svědectví druhé, která na noční výpravu po lese náhodou nosí kameru. Víme, v jakých jsme kvalitativních vodách a v jakém žánru, ale takové chování postav jsem dlouho nezažil. Kdo hledá efektní a atmosférickou naháněčku, rozhodně se musí poohlédnout jinde. Sice se postupně dočkáme několika docela působivých horolezeckých sekvencí (ale evidentně natočených pár metrů nad zemí), ovšem zarputilé osamocené děvče (v krátkém tričku!) se ani nemusí moc snažit, protože taková sebranka pronásledovatelů se jen tak nevidí. Jejich kroky a předkládané situace jsou děsivé: dvojka má obavy, že jednička zabila trojku, dvojka se dozvídá, že trojka se čtyřkou věděly, že jednička roky klátí jeho přítelkyni, dvojka se jde vymočit a schytá od jedničky cepínem do hlavy, přičemž se čtyřka probouzí a dozvídá se od jedničky informaci, že dvojka, ač předtím pořezaná a pobodaná, šla dolů po stezce pro pomoc… tvůrci vůbec netušili, jak pracovat s žánrovými pravidly a jak oslovit diváka. Ve výsledku hloupé a otravné.

„Jako kdyby smrt nebyla důsledkem nehod a nemocí, ale jako kdyby byla sama nemocí.“ Ztráty na obou stranách. Jak v širší rodině Jamese Duttona (o čemž jsme se přesvědčili minule – ráznou sestru a její nafoukanou dceru už z mělkých hrobů beztak vyhrabaly divoké šelmy), tak na straně evropských přistěhovalců, jejichž řady se tenčí. Pár místních kovbojů zůstává, přeci jenom pohled na sličnou blonďatou Elsu, která stále vyjadřuje hluboký úžas nad krajinou a samotnou dobou, a které se zapalují lýtka, stojí za pár vystřelených kulek. Zima se blíží a při plánech kudy dál je třeba s ní počítat.