castor

„Babetka se píchla a bolí ji to.” Jiří Adamec platil vždy za solidního televizního tvůrce, nikdy díru do světa neudělal, ale vesměs nezklamal. Tady občas použil horkou jehlu, takže dějově je to místy slušný guláš, každopádně každý si pamatuje hlavně hudbu Jiřího Zmožka, střídání laskavého humoru s tím lehce cynickým a velká herecká jména, která si své role nadmíru užívají.

Pro někoho podivín, pro jiné filmařský génius. A podle všeho i rodinný typ a milý člověk. Jen prostě tomu, co dělal, přikládal velký důraz a snažil se ze všech dostat maximum. Včetně sebe. Uznávaní filmaři tak vyprávějí a skládají poctu velkému jménu, které střídalo žánry, lpělo na maličkostech, herce svým perfekcionismem dovádělo k šílenství. Dokument je to obsáhlý, nicméně poměrně standardní, rutinní, nijak zvlášť vybočující. Vznikl po tvůrcově smrti, možná měl jeho švagr a dlouholetý producentský kolega nějaké dva tři roky navíc počkat.

Je čerstvě po rozchodu s otcem svých dvou dcer, a tak ji při oslavě čtyřicátin nenapadne nic lepšího, než si do luxusního domu nastěhovat tři mladé nadějné filmaře. Důvod? Už snad ani sám nevím. Ať se to někomu líbí nebo ne, Nancy Meyers je v žánru romantické komedie pojem. Jen její dcerka, pro kterou je tahle látka režijní a scenáristický debut, asi nedávala moc pozor, jak její matka pracuje s herci, jak pointuje jednotlivé situace, jak dává dialogu vtip i šmrnc, jak osobitě režíruje a jak přesně ví, kdy udeřit hřebíčkem na hlavičku. Hallie Meyers-Shyer hraje tak moc na jistotu, až to skoro otravuje. Neumí překvapit, neumí dojmout. Ve výsledku tak její dítko obsahuje až příliš málo romantiky a skoro žádný humor. Oscarová Reese Witherspoon je výrazná a nad ostatními vyčnívá, trio mlaďochů jí tím pádem nestačí, hoši mají velmi mdlé charisma, nějaké to tokání a konflikty nijak nestrhne. No, být nedělní deštivé odpoledne..

Znají se pár minut a už se dostali do nezáviděníhodné situace. Sic mají úžasný výhled na majestátné zasněžené hory, ovšem ona má ošklivě poraněnou nohu, on je bez signálu a oba mají prázdné žaludky. Přemýšlivý neurochirurg, který má rád vše pod kontrolou, a impulzivní fotografka vyhlášeného deníku. Nechybí věrný pes a klišovitý příběh. Nepotřebuju nutně přítomnost hladového medvěda nebo omrzliny na každé končetině, jenže tady si opravdu hrajeme na vyčerpanou dvojici, která bojuje o přežití. Nebojuje. Prodírá se sněhem, plácá o životě, občas se pohádá, většinou má ale docela velký ranec štěstí. Následuje nějaký ten SPOILER. Nikdy se o ně skutečně nebojíme, protože oheň v troskách letadla nebo v krbu vždy bezpečně hoří a naši hrdinové si i v největší krizi dokáží udělat pohodlí. A hupsnout na to, jako kdyby si právě dali vydatnou horkou sprchu. Jejich vztahu jsem prostě příliš nevěřil. Palestinský režisér Hany Abu-Assad střídá romanci se survivalem, nikde není zajímavý, v obou chybí atmosféra i pořádné emoce. Finální doslovnost vadí, trable před definitivní záchranou u těžební firmy jsou pak krapet vynucené. Prostě červená knihovna s áčkovými herci. Nebýt hvězdného dua, asi by tahle adaptace vůbec nikoho nezajímala. Těšil jsem se, škoda.

Umělecky ambiciózní, vizuálně podmanivé, místy dravé, jindy prkenné. Ačkoliv je to v akčních scénách poměrně osobité, emocionálně mě to nechalo chladným. Všechny ty nápadité rvačky a skákání po střechách sice vypadá fajn, ale pak se to celé zastaví, děj se přesune do současnosti a najednou se pracuje s tak trochu jiným příběhem. Především utahaným. Naneštěstí se to navíc bere moc vážně a na některých hercích vnímáme možná náznak pochybností, že si příště rozmyslí, k čemu se upíší. Australan Justin Kurzel není špatný režisér, dostal dost peněz a několik nebojácných kaskadérů, takže místy dokáže strhnout akcí. Na zbytku ovšem musí ještě zapracovat.

Vždy třetí pondělí v dubnu, poprvé už v roce 1897, pokaždé přes dvacet tisíc závodníků a zhruba půl milionu diváků podél trati. Jen nově s dvěma smrtícími náložemi, jejichž základ tvořily hřebíky. Dva přistěhovalci ze severního Kavkazu si holt oslavu Dne patriotů vyložili po svém. Jake Gyllenhaal neběžel, jen povzbuzoval partnerku, respektive se snažil, aby se k němu jedna z běžkyň bostonského maratonu vrátila. Rozchody totiž měli už tak nějak zmáknuté. Teď přijde mnohem obtížnější zkouška jejich vztahu. Režisér David Gordon Green, který dosud nijak zásadně nezabodoval, volí komornější přístup a k mladíkovi, který při útoku přijde o obě nohy, vytvoří pro diváky sympatický vztah. Žádný hrdina, prostě tam jen stál, říká si. Léčba, deprese, rezignace, hádky s nejbližšími. Zatímco první polovina je velmi příjemná a uvěřitelná (sundávání obvazů je díky Gyllenhaalově herectví bolestivé i pro diváka), druhá se drolí, nestrhne, je patetická a stále víc ukazuje hrdinovu rodinu jako bandu vidláků, kterou nezajímá, co dotyčný požaduje a zvládne, ale spíš to, jak omámí Oprah. Samozřejmě se bude zase hlavně mluvit o Gyllenhaalovi, neb jeho výkon je uhrančivý a strhující. Znovu, sluší se napsat. Protože už dávno si začal vybírat zatraceně zajímavé projekty a zatím ho to naštěstí neopustilo. Tady to chtělo jen krapet zajímavějšího režiséra.

Výtečná atmosféra, skvěle zvolená forma, herecké výkony na jedničku, promyšlený rytmus, přesný střih, fajn soundtrack, sarkasmus na každém kroku. Třeba letošní Mindhunter od Finchera byl rovněž po režijní stránce vypiplaný, jenže Big Little Lies nás naopak od něj emočně vyždímá až na dřeň. Cit pro peprné dialogy zkušeného scénáristického veterána Davida E. Kelleyho (Ally McBeal) byly od začátku velkým příslibem, že si udržíme standard po celou sérii. Neřízená střela Madeline (Reese Witherspoon), která strká nos, kam si zamane, šedá myška a depresemi sžíraná samoživitelka Jane (Shailene Woodley), která se do téhle vyšší třídy amerického maloměsta jaksi nehodí, pochybující i rozvážná Celeste (Nicole Kidman), která žije ve zvláštním manželství, úzkostlivá hysterka Renata (Laura Dern), jejíž dcerka se měla stát obětí násilí ve škole, a chápající Bonnie (Zoë Kravitz), která by rozhodně neměla dávat rady k loupání brambor. Pětice žen řeší své konflikty s muži, bývalými partnery, dětmi a především mezi sebou navzájem, protože všechny jsou individuality a nechtějí být vláčené životem. Generalizuje se, vynášejí se soudy ještě před tím, než se něco vůbec stane, a všem našim hrdinkám se jejich životy pomalu vymykají z rukou. Divák ví víc než postavy, přesto tvůrci umně tají trumfy, je tak zajímavé a vtipné sledovat, jak na různé momenty reagují lidé, kteří nebyli přímými svědky té či oné situace a jen se o ní doslechli. Kompaktní a satirický pohled na zazobané postavičky s kostlivci ve skříních. Herecké nominace na Zlaté glóby absolutně zasloužené. DRUHÁ SÉRIE bohužel značný sešup.

Tohle děvče to má solidně nahnutý na několika frontách. Matka šlape a fetuje, nevlastní otec fetuje, má podmínku a po dospívající dcerce se rád sápe. Ona sama nepatří mezi školní premianty a zrovna se rozhodla pro jeden dlouhý trip. Jenže auto vypoví službu velmi záhy. Sveze ji dětský psychiatr. Sám poměrně značně nevyrovnaný. Výsledkem je zajímavá satira, černohumorná, brutální, výborně zahraná. Zejména mladinká Reese Witherspoon si tímhle filmem hodně šplhla, většinu scén si krade pro sebe. Kombinace panenkovského zevnějšku, ostrého slovníku a spontánního chování je v jejím podání výtečná.

No, zanechala toho ve mně hodně, to rozhodně. Sžíravá a nevlídná atmosféra na maximum. Darren Aronofsky nikdy netočil limonádové příběhy, nikdy nepředkládal filmy, z nichž měl mít divák příjemný pocit. Jeho novinku je těžké někam zařadit, těžké milovat i těžké hned zavrhnout. Intenzivní, bizarní, kruté. Poklidná usedlost. On v ní zřejmě vyrostl, nyní v ní tvoří básně a sní o dítěti. To mu má poskytnout mladá partnerka i múza zároveň, která dům renovuje, zatímco on prochází tvůrčí krizí. Ona dává, on jen bere. Přichází první fanoušek jeho předešlého díla, ona nechápe, nechce cizince ve svém domě, jenže soukromí následující den naruší i fanouškova žena. Zvláštní manželský pár přináší do jistého řádu chaos. Následují jejich synové. Napětí graduje. Pro něj inspirace k psaní, pro ni start šokujících událostí, které lze interpretovat hned několika způsoby. Ve chvíli, kdy se z domu stává hysterické bitevní pole, začnou vyvstávat mnohé otázky, z kterých mám (přiznám se) dosud zamotanou hlavu. Jedni vidí přepálenou tvůrčí exhibici, druhým se tají dech nad mnohovrstevnatým dílem plným alegorických výjevů. Tak či onak je to hodně nekompromisní. A určitě i sofistikované. Cizinka ve vlastním domě. Lidstvo je někde, kam kvůli své samolibosti a pokrytectví patří. Nevstřícné, intenzivní, drsné, poutavé. Technicky bez chyb, herecky výborné (ač pasivní hrdinkou, Jennifer Lawrence je znovu úchvatná). Konec. Rozbíhá se řada názorových bitev. Tak zase někdy příště.

Divák na podobná díla musí mít v daný okamžik náladu, troufám si tvrdit. Tak trochu jiné uchopení, charismatický Willem Dafoe, spolehlivý kameraman Michael Ballhaus. A už tehdy velký pojem Scorsese na režijní stoličce. Hlavní hrdina coby rozpolcená postava, sebestředná, náladová, nevyrovnaná. Nevyrovnané pro mě osobně bylo i tempo, kdy se střídaly působivé sekvence s těmi, které bych mohl postrádat. Ve výsledku hlavně splněno, odškrtnuto, ale obávám se, že návrat se konat asi nebude. Jednoduše neosobní. Chytal jsem se obtížně.