Matty

Sympaticky nebulvární, tragikomický portrét člověka, který se nedokázal smířit s obyčejností, a zároveň nedosáhl výjimečnost, a tak si vytvořil kult sebe sama a přestal vnímat rozpory mezi vlastními slovy a činy (na nichž stojí dramaturgie skvěle sestříhaného filmu). Mareček své Epizody ze života zvedače železa nechává bez odpovědí, nesnaží se je doříct, uzavřít (happy end má Síla snad jen v očích protagonisty), což může být pro někoho nedostatek, ale sám to vnímám jako otevření prostoru ke konfrontaci s naší vlastní arogancí, směšností, pokrytectvím, s momenty, kdy jsme se ve vztazích taky chovali jako telata. Nevím, jestli je skutečný Kamil Fila stejně toxický jako ten filmový, vzniklý zvýrazněním vybraných znaků něčí osobnosti během (náročného) životního období a sloužící režisérovi k pojmenování obecnějších témat. Rád bych věřil, že to, co vidíme, jsou převážně masky, stejně jako při Gendermanově prezentaci online. Filova potřeba chopit se narativu alespoň ex post, arogantně, bez náznaku pokory školit své kolegy a uvádět na pravou míru různé interpretace Síly, a při tom argumentovat skutečnostmi, které z filmu samotného, autonomního uměleckého díla, nevyplývají, ovšem působí patologicky a budí lítost. 75%

Jestli ale máte chuť na silnou dávku smíchu a mileniální úzkosti, tahle břitká židovská komedie omylů je ideální volba. Velké rodinné sešlosti jsou horory samy o sobě. Tím spíš, když se jich účastníte ve stavu, kdy si nejste jistí svou prací, partnerskými vztahy ani sexuální identitou (a rozhodně o ničem z toho nechcete mluvit s bratrancem z druhého kolena). Emma Seligman dokázala svíravou trapnost podobných setkání vystihnout dobře odpozorovanými situacemi, autentickými dialogy a výborným využitím klaustrofobního prostoru jednoho domu, kde se skoro celý příběh odehrává. Její vypravěčsky koncentrovaný a bravurně vygradovaný film se scenáristicky a herecky (skvělá Rachel Sennott v hlavní roli) vyrovná nejlepším epizodám Fleabag a zrežírovaný je s takovou jistotou, že pro mě šlo o jeden z nejslibnějších debutů od tematicky v lecčem podobné Lady Bird od Grety Gerwig. 80%

Mark Cobden, učitel angličtiny, ročník 1964. Při řízení v opilosti zabil člověka. Čtyři roky života má za trest strávit v podfinancované britské věznici mezi mukly, kteří nejdou daleko pro ránu pěstí ani pro konvici s vařící vodou a cukrem (mnozí z nich by zjevně potřebovali spíš psychiatrickou péči než pobyt za mřížemi, ale pro něco takového nejsou kapacity). Jeho snahu sžít se s prostředím, na které absolutně není stavěný, a vyrovnat se s vinou, která není nijak zpochybňována, sledujeme od nástupu do basy. Paralelně s tím se rozbíhá drama bachaře vydíraného jedním z vězňů. Příběhů z vězeňského prostředí už vzniklo tolik, že jsem od Času moc nečekal. Jde ale o vynikající psychologickou studii toho, jak může vězení jedince od základu proměnit (v dobrém i zlém) a jak těžké paradoxně může být, pro vězně i věznitele, jednat morálně v prostředí, kde by člověk měl procházet nápravou. Oba hlavní hrdinové, které přesvědčivě hrají Sean Bean a Stephen Graham, opakovaně čelí tíživým zkouškám charakteru bez ideálního řešení. Cokoli udělají, v ohrožení života se nejspíš octnou buď oni, nebo jejich blízcí. Prostřednictvím drsných, napínavých, ale taky dojemných situací, jež prý dost autenticky odrážejí realitu britského vězeňského systému (jehož nepřímá kritika je spodním proudem vyprávění), tvůrci postihují obecnější témata viny, trestu a odpuštění a zamýšlejí se nad tím, co asi řešíme všichni – co znamená žít dobrý život? Žádná křeč, klišé a – vyjma jedné paralelní montáže s nepravděpodobně přesnou synchronizací událostí – uměle vytvářené drama. Jen věrohodně vystihnutá vězeňská atmosféra a několik uvěřitelných postav se svými démony a etickými dilematy.

Portrét generace, pro jejíž životy je příznačná nestabilita práce, bydlení, vztahů i identity (fragmentarizované digitálními technologiemi). Portrét světa, v němž ke splynutí dochází jen při sexu. Jinak jej charakterizuje oddělenost, zvýrazněná split screenem nebo četností konverzací na dálku, a kontrastnost, stále zpřítomňovaná i černobílou kamerou. Stejně jako životy postav, neukotvených, nacházejících se stále v pohybu, taky Audiardova milostná paneláková lyrika postrádá pevný bod, okolo něhož by se všechno točilo. Perspektivy se neustále střídají a mikropříběhy začínají nanovo (jako v mnohadílném seriálu), rytmus je nepravidelný, vztahy pomíjivé. Něco stabilnějšího vzniká velmi pomalu, jaksi mimochodem. Jen očekávání, zda nakonec něco vznikne, pozornost po celých sto minut neudrží. Musíte se napojit na hrdiny. Díky skvělým hercům a senzuální kameře, zohledňující víc fotogeničnost lokací než sociální rozměr života v určité části Paříže, to jde poměrně snadno. Závěr, přicházející bez hlubšího prozkoumání mnoha nastíněných témat (např. tíže kulturních tradic a rodinných i osobních traumat), je ale banální, a zpětně se jako takový jeví celý film, který u klišé spjatých s citovým životem mileniálů začíná i končí, aniž by nahlédl za ně. 70%

Začíná to jako Solaris a končí jako Stalker, ale mezitím uvidíte, co jste u Tarkovského nikdy nespatřili. Třeba výborně „zahranou“ kopulaci koní, jejíž postkoitální doznívání je prostoupené pocitem prázdna a marnosti. Japón nicméně není běžné festivalové drama plné existenciální tísně. Ano, hrdina zřejmě hledá spirituální vykoupení, ale zdá se, že nejúčinnější lék na jeho duševní rozpoložení představuje sex. Jistě, jedním z prvních obrazů, který se vám vryje do paměti, je stále se hýbající hlava ptáčete (podobně jako hlavní hrdina rezignoval na existenci a už pouze dožívá), ale o pár minut později protagonista s nečekanou bezelstností oznámí, že se do hor přijel zabít, na což druhý muž reaguje naprosto klidně. Tahle rozkročenost mezi naturalismem (k němuž přispívá 16mm kamera a mistrovská práce s přirozeným světlem) a alegorií, ve které konkrétní lidé pouze zpřítomňují určité obecné životní principy, charakterizuje celý film. Fyzično se prolíná s metafyzičnem a přestože je vyprávění extrémně pomalé a po většinu času moc nechápeme, kdo dělá co a proč, těžko od toho odtrhnout oči. Momenty, u nichž byste předpokládali vážnost, jsou nečekaně vtipné (příprava těla před souloží), někdy se vyprávění přepne z hraného do dokumentárního modu, kdy se (ne)herci bezstarostně koukají do kamery a nezdá se, že by se drželi nějakého scénáře. Reygadas coby filmový samouk svým debutem zkrátka nenapodobuje festivalová dramata, ale poměrně intuitivním, nevyumělkovaným způsobem objevuje vlastní filmovou řeč a nabízí unikátní a unikavý divácký zážitek. 85%

Jedné noci v jednom městě. Hroutí se lidé i struktury. Dochází ke konfliktům mezi třídami i generacemi, k prolínání osobních a politických problémů, komedie a dramatu. Film s hodně aktuálním sdělením – když padá systém, nejvíc na to dojedou ti na nejnižší úrovni, kdo mají největší podíl na tom, že se ještě nesesypal – a hodně nervní energií, na kterou není úplně snadné se naladit a všechnu ji vstřebat, protože situace je vyhrocená od úvodní partnerské hádky. Všichni jsou neustále v pohybu a v konfliktu. Vyprávění nám nedává příležitost v klidu se s nimi seznámit. Postavy jsou navíc trochu sitkomové karikatury, konfrontování různých hledisek je místy schematické a síla emocí v závěru vítězí nad snahou nějak ten chaos (který navzdory využití reálných protestů příliš prozrazuje, že byl navozen uměle) uspořádat. Vlastně je ale sympatické, že o společnosti na pokraji kolapsu vznikl groteskní film plný vzteku a tenze, který je všechno, jenom ne zdrženlivý. Chytilová by měla radost. 75%

Edgar Wright už natočil vyrovnanější filmy než Poslední noc v Soho, ve které se Thomasin McKenzie probouzí z nostalgického snění o šedesátkovém Londýně do deziluzivní noční můry. Jeho muzikálové uchopení post #MeToo hororu je každopádně hodně zábavné a originální. Originálnější než byste čekali od žánrovky tak uhranuté jinými žánrovkami a proměňující se podle toho, k jakému žánru Wright zrovna odkazuje. Transformace je to vždy kompletní. Mění se stylizace i hrdinčina motivace, cíl a pozice ve vyprávění. Z aktérky komediálního fish out of water dramatu z vysokoškolského prostředí se stává nejdřív pozorovatelka něčího třpytivého života ve swingujícím Londýně, poté amatérská (giallo) detektivka, která se průběžně propadá do duchařského/zombie/splatter hororu nebo klaustrofobního psychothrilleru à la Hnus od Polanského. Varování před idealizováním minulosti (resp. snahou vykládat ji podle dnešních hodnotových měřítek) se Wrightovi a Krysty Wilson-Cairns podařilo do příběhu zakomponovat o něco elegantněji než motiv traumat obtisknutých do těl a míst. Rozhodně si ale nemyslím, že by film, už s ohledem na svou výraznou stylizovanost, stigmatizoval duševní onemocnění a sexuální práci, jak mu vyčítají některé zahraniční recenze. Je to stylový žánrový mišmaš. Možná nefunguje bezchybně, ale užíval jsem si ho od úvodních do závěrečných titulků. 80%

„Vždyť jsem ho líbala jako kulturní referentka!“ Z hlediska návštěvnosti mimořádně úspěšný (přes 3 miliony diváků) pokus o hudební film pěkně demonstruje snahu komunistů setřít rozdíly mezi umělci a dělníky. Hudba z Marsu je založena na premise, že umění patří lidu a může se mu tudíž věnovat každý. Důležité je odhodlání, nikoliv talent. Prvotním podnětem k (ne)dobrovolnému založení kapely je příznačně předsedova snaha zachovat dobré jméno podniku a zajistit pracujícím kulturní vyžití. Láska k bližnímu a láska ke všemi milovanému závodu, s nímž jsou spjaty všechny podstatné události v životě postav, splývají („Podvedl jsem ho z lásky. Z lásky k závodu jsem zapřel nedostatky“). Veřejná a soukromá sféra jsou sjednoceny. Proto Honza sňatek s Hankou podmiňuje existencí závodní kapely. Nejdříve musí fungovat podniková rodina, až poté přicházejí na řadu osobní záležitosti. Ze stejného důvodu muži prchají před svými manželkami, které jim znemožňují v klidu cvičit, do vinice („Toužíme po klidu, ale v práci“). Smutným úkazem v jinak veselém filmu s náznaky krotké komunální satiry (důležitě se tvářící zástupce organizace, jejíž zkratka nikomu nic neříká, předseda JZD, který je podle vlastních slov víc než pánbůh) je Oldřich Nový coby skladatel prvorepublikových šlágrů, omlouvající se za svou dřívější uměleckou produkci („Už tenkrát to za nic nestálo, ale žádalo se to“). Pro doklad toho, o kolik hůř mohlo spojení hudby a budovatelského zápalu dopadnout, ale netřeba chodit daleko – viz Zítra se bude tančit všude, film, v němž není ani náznak nadhledu vlastního Hudbě z Marsu. 50% Zajímavé komentáře:  Oskar, sportovec, Marthos, anais, Willy Kufalt

Malá dívka a velcí muži. Zlatá rybka a papírová bankovka. Štěstí a smůla. Banální mikropříběh odvíjející se v reálném čase. Nestane se nic, co by se kdykoli nemohlo stát v ulicích skutečného Teheránu, případně úplně jiného města. Nic, co by nám bránilo uvěřit. Unikátní je na filmu dětská perspektiva. Dívenka v hlavní roli, přecházející přirozeně od pláče k úsměvu, je úžasná. Panahi dokázal zachytit úplně obyčejný a plně oprávněný strach dítěte, bezbranného ve světě dospělých. Politika, armáda a náboženství jsou pro něj druhotné. Kdo chce odpovědi na velké otázky, musí začít těmi malými. 80% Zajímavé komentáře: Traffic, asLoeReed

Mluvící hlavy vyjadřující se zevrubně k tématu a unikátní archivní záběry by stačily k tomu, aby šlo o informačně našlapaný dvouhodinový dokument, z něhož se toho dozvíte fakt hodně o titulní kapele i americké kontrakultuře šedesátých let. Zásluhou Haynesových sebeuvědomělých, avantgardních hrátek s obrazem, které mají vibe raného Warhola i pozdního Godarda, a vždy jsou s rytmickou precizností podřízené boží hudbě, jde zároveň o neskutečný audiovizuální zážitek a jeden z filmů roku.