Matty

Něco mezi mateřským (melo)dramatem, thrillerem a socioekonomickou studií. Mladá matka v první epizodě s dcerou prchá od násilnického partnera. Nemá peníze, práci, střechu nad hlavou ani nikoho, kdo by jí pomohl (maniodepresivní matka, která odmítá terapii i léky, jí naopak přidělává starosti). Následujících devět dílů poměrně realisticky ukazuje výzvy, s nimiž se člověk v její situaci musí vypořádat (podkladem byly memoáry Stephanie Land, která se s chudobou a emočním zneužíváním potýkala několik let). Jak získat opatrovnictví a státní příspěvek na školku a bydlení? Jak uniknout agresivnímu ex a vypořádat se s PTSD? Jak uspořádat dětskou narozeninou oslavu jen za stravenky? Jak z toho všeho nezešílet? Nekouká se na to lehko, brečet budete často, ale zároveň nejde o patetické misery porn. Alex v podání skvělé Margaret Qualley (z Tenkrát v Hollywoodu) zažívá – hlavně s dcerou – plno radostných a vtipných okamžiků a není charakterově bezchybnou obětí domácího násilí a nesolidárního systému, které by se děla jen samá příkoří (podobně není její bývalý partner jednorozměrný padouch). Chvílemi to sklouzává k lehké didaktičnosti, ale vzhledem k důležitosti tématu (a jeho neviditelnosti pro velkou část společnosti) mi snaha popsat co nejvíc peripetií samoživitelek a ukázat možná východiska nevadila. Velké překvapení a jeden z nejúspěšnějších mainstreamových pokusů přiblížit se Kenu Loachovi.

Helen Keller jsem dosud znal hlavně jako hluchoslepou dívku ze sugestivního životopisného filmu Divotvůrkyně, která se díky své učitelce Anne Sullivan naučila komunikovat s okolním světem a vystudovala Harvard. Fascinující dokument Her Socialist Smile ji představuje taky jako sufražetku, pacifistku a radikální socialistku (pro někoho anarchistku), která měla nastudovaného Marxe i Bakunina a celý život bojovala za třídní revoluci a práva lidí s hendikepy, žen, dětí nebo rasových menšin... a byla hodně ostrá. Kdykoli se setkala s bezprávím, neváhala na něj reagovat veřejným vystoupením, novinovým článkem, knihou nebo otevřeným dopisem (třeba rovnou prezidentovi), v němž dokázala s obdivuhodnou přesností pojmenovat podstatu problému. Ať už šlo o pracovní podmínky, volební právo žen nebo dopad sociopolitických krizí na nejohroženější skupiny obyvatelstva. ___ Minimalistická esej je sice vyprávěna chronologicky, ale to je prakticky to jediné, čím připomíná běžné portréty slavných. Jednu rovinu tvoří senzuální záběry živé přírody doprovázené komentářem básnířky a aktivistky Carolyn Forché, vsazujícím fakta ze života Keller do souvislostí. Tyto pasáže doplňují četné přepisy slov, která Keller řekla nebo napsala. Žádný zvuk, jen dlouhý odstavec textu na černém podkladu. Čtení místo poslechu nebo sledování. Občas pak dojde k ozvláštnění a na chvíli se změní vypravěč, případně místo slimáků nebo korun stromů vidíme úryvek Chomského přednášky o leninismu, nebo k textu náhle začne hrát Bandiera rossa v rockovém provedení. Nestačí se proto nastavit na jeden typ „čtení“, co chvíli zapojujeme jiné smysly, jinou část mozku. Obrazy, zvuky a psané slovo jsou na sobě z větší části nezávislé, stejně jako je naráz nemohla vstřebávat ani Keller, jejímuž způsobu vnímání nás film svou formou přibližuje. John Gianvito, mimochodem profesor vizuálních umění a médií, tak provádí vedle revize formátu dokumentárního portrétu zároveň revizi toho, jak přijímáme a zpracováváme informace. Obvykle se na nás z médií valí všechno naráz, obrazy, zvuky i text, a bez možnosti selekce. Zde musíme každé složce věnovat zvláštní pozornost a sami mezi nimi vytvářet spoje. Jde tak o filmařsky smělou, na pozornost sice náročnou, ale hodně stimulující připomínku významné osobnosti amerického kulturního a politického života, jejíž mnohé myšlenky jsou stále relevantní. 85%

Bond už by rád byl jenom Jamesem (nula nula sedmičkou už ani být nemůže, z důvodu, kvůli kterému začne půlce ČSFD cukat v oku). Jenomže aby jej tak někdo vnímal, bude muset přerušit své hemingwayovské rybaření v Karibiku a vrátit se k práci, která jej v minulosti o všechny blízké připravila. Jako drama muže dohánějícího ztracené roky a hledajícího vzájemnost je No Time To Die nejuspokojivější. Bond si zkouší nové role, což Craigovi dává příležitost k nuancovanějšímu herectví. Pro intenzitu emocí, které dokáže párkrát vzbudit, by ani nevadilo, že film kvůli příklonu k melodramatu působí oproti vynikajícímu a nevypočitatelnému Spectre dost usedle. Jenomže tvůrci na demontáž bondovského univerza v předchozím dílu zároveň zareagovali snahou dát Bonda znovu dohromady – nabídnout všechno, co na postavě a franšíze měl kdo kdy rád –, která jde v mnohém proti snaze vytvořit vcelku komorní a dojemný portrét rozpolceného hrdiny. Abychom zjistili, jak Bond své dilema vyřeší, budeme muset přetrpět další pásmo odkazů k událostem a lokacím starých bondovek, trapné figurkaření, cheesy repliky po likvidaci zlosynů, zdlouhavé a nenápadité akční scény, které svou přepáleností místy připomínají Rychle a zběsile, i nevýrazného padoucha, jehož žvanění o rodičích je jen nepatrně snesitelnější než žvanění o rostlinách, které vypěstoval na své zahrádce. Nejvíc rozpolcený tak nakonec není Bond, ale film rozbíhající se paralelně do dvou různých směrů. Ze všech bondovek s Craigem mě tohohle rozpačitého kočkopsa nejmíň láká vidět podruhé.

Míň toxické než jiné filmy Petra Kolečka. Zdrojem humoru zde není znásilnění, ale „jen“ vyjadřování člověka po mrtvici nebo to, že „ženský neuměj couvat“. Navíc nechybí náznak mravního ponaučení. Nevěrník je potrestán imobilitou, afázií a univerzální hnědou omáčkou. Jinému nedospěle jednajícímu muži, jehož zájmy začínají u hulení a končí u aut, je na druhou stranu odpuštěno bez toho, aby na svém chování cokoli změnil. Ženy pak v závěru smířeně přijímají, že všichni chlapi dělají stejné chyby, a vracejí se buď k lahvi tvrdého alkoholu, nebo k vaření a pečení (slibný motiv pozdní ženské emancipace rozveden není). Nic víc než kefírovou buchtu a nadívané kuře ostatně Kolečkovi hrdinové ke štěstí nepotřebují. Strukturou to připomíná pásmo situačních scének s předvídatelnými pointami, jejichž přítomnost ve vyprávění často opodstatňuje jen možnost dát některému z herců prostor k jeho kreacím (pomalu se bojím jít na český film, aby na mě nevyskočil Kozub, nehodící se do většiny rolí, do nichž je obsazován). Když se nicméně vyprávění těkající mezi půltuctem postav zaměří na Zuzanu Kronerovou, která jako vždy hraje naplno a jako jediná své podváděné manželce dokáže dodat jistou věrohodnost, dokonce to ani nebolí sledovat. Jen bych se rád dožil toho, že autoři českých romantických komedií přijdou s konfliktem spočívajícím v něčem jiném než je mimomanželský poměr, ženská hysterie nebo neschopnost postav říkat si věci na rovinu. 40%

Jeden z nejsympatičtějších nedávných zástupců subžánru nahořklých vztahových komedií, v nichž třicátníci řeší své podělané životy. Irská komička Aisling Bea napsala scénář a hraje učitelku angličtiny, která dává svůj život do kupy po nervovém kolapsu. Sharon Horgan je pak tradičně skvělá jako její starší a navenek vyrovnanější sestra. První série byla pro někoho možná až moc nenápadná a málo komediální, ta druhá je svižnější, zábavnější a nadějeplnější. Končí ostatně milým titulkem „Written for anyone who needs a reminder to find hope“. Devízou zůstávají dvě perfektně sehrané herečky a schopnost autorky postihnout pomocí jednoduchých situací komplexní emoce a široké spektrum témat. Základem je tentokrát nejistota doprovázející navazování nových (partnerských) vztahů, se kterou se potýkají obě sestry (a která je v posledních epizodách zesílena strachem z covidu). Na ni je pak jemně navázána řada dalších motivů: úzkost z průměrnosti, sourozenecká dynamika, kulturní apropriace, neschopnost vyjádřit a sdílet své pocity, hemeroidy... Seriál v žádném směru netlačí na pilu a drama se v něm přirozeně doplňuje s humorem, který vyplývá z toho, co citlivě prokreslené postavy zažívají. Takže například věta „Poslední čtyři měsíce jsem se o tobě bavila s mým terapeutem“ je sice vtipná, ale zároveň má určitou hloubku a chápeme, co všechno dalšího je v ní obsažené a proč vede ke sblížení postav. Nejde o seriálovou událost sezóny, ale všechny epizody mě svou trefností, nenuceností a vyrovnanou kvalitou prostě potěšily.

Pátrání po Ťopkovi. Tvůrci protagonistu situují do různých rolí, aniž by se dokázali rozhodnout, která byla tou životní. Někdy se projevuje jako prosťáček, který zásluhou své bezelstnosti proběhl bez větší újmy poválečnými československými dějinami. Jindy jako pragmatický sólista, který uzavřel dohodu s mocí, aby mohl běhat. Jindy jako osvícený muž pevných zásad, skvělý přítel a mentor… V různých epizodách poznáváme různé Zátopky, pro které jsou stěžejní různá témata. Jako nejnosnější a postavami v bolestně doslovných scénách nejčastěji probíraný se jeví motiv konfliktu mezi běháním a rodinným životem, rozvíjený paralelně v příběhu australského kolegy, kterého Zátopek povzbuzuje víc v udržení dobrého vztahu s partnerkou než v běhání. Stejně jako řada dalších nadhozených motivů ale není dotažený, neslouží k tomu, aby rozbíhavé vyprávění semknul. Dana se prostě smíří s tím, že její manžel děti nechce (což je trochu stereotypně v podstatě to jediné, co ji trápí), náznak partnerského odcizení vytvářející očekávání v linii ze šedesátých let (dopis, ženina nepřítomnost) k ničemu nevede. Dana se zničehonic zjeví, připraví vajíčka a znovu s Ťopkem trénuje, jako kdyby se mezi nimi nic neudálo. Film zakládající ambivalenci hlavní postavy na nezdravém zaujetí atletikou paradoxně využívá závodních scén primárně k vyvolávání úžasu (efektní běh v dešti) nebo radosti a dojetí, ne emocí odpovídajících tomu, jak zničující je běh pro Zátopkův osobní život a jeho tělo. Také závěr je přes všechny temnější tóny, které občas zazní (obvykle doslova, protože hudba nám dává dost zřetelně najevo, že se zrovna děje něco tragického, že teď bychom se výjimečně smát neměli), až příliš přímočaře pozitivní a oslavný a v podstatě vynuluje všechny ostatní otázky. Vykreslení některých postav je krom toho karikaturní (Danina moravština, dávána ostentativně najevo) a propojování scén chvílemi dost strojené (posrpnová linie slouží v podstatě jako teaser na události ze Zátopkovy minulosti – je v ní otevřeno nějaké téma, následuje flashback, v němž je toto téma víc prozkoumáno). Chápu, že některé z uvedených nedostatků jsou dané snahou co nejvíc divákům usnadnit práci a natočit svižný, vtahující, nadnárodně srozumitelný crowd-pleaser (řemeslně jde o vynikající počin) bez prodlev na vydechnutí a zamyšlení. Právě okamžiky, kdy vyprávění zpomalí, zacílí na detail a okolo podstaty problému jen krouží, namísto toho, aby jej explicitně pojmenovalo (scéna na horách), jsou ovšem těmi, kdy film získává určitou hloubku a přesvědčivost a dává zapomenout na své mnohé vnitřní rozpory. 65%

Několik párů dochází v průběhu řady měsíců k terapeutce, jakou by chtěl každý (super empatická, naslouchající, kladoucí ve správný čas dobře zacílené otázky). Jen jedna místnost, hodně emocí a slov a mnoho úhlů kamery. Jednotlivá sezení propojují výmluvné ilustrační záběry ze života klientů. Jejich skladba je dost pestrá (straight i queer, 11 let manželství i 2 roky vztahu, různé sociální vrstvy…) a řeší natolik rozmanité problémy, že mezi nimi určitě najdete ty „své“: projektování vlastních úzkostí na partnera, vytrácející se sexuální přitažlivost, alkoholismus, rodičovství, odpojení od vlastních emocí… Na základě přesného střihu, díky němuž vidíme každou akci i reakci a vnímáme sebemenší změnu nálady v místnosti, a hladké návaznosti jednotlivých záběrů se zdá, že jde o hraný seriál. Ve skutečnosti je to s obrovskou citlivostí zrežírovaný dokument, do něhož šli zúčastnění s úmyslem ukázat širší veřejnosti, jak párovka probíhá. Po zhlédnutí o ní myslím, i díky sebereflexivním rozhovorům terapeutky s její supervizorkou, skutečně budete mít poměrně jasnou představu (ne dramaticky přibarvenou, jakou podává třeba Terapie) a možná si uvědomíte pár důležitých věcí. Pokud nemáte zájem vzdělávat se v oblasti partnerské komunikace, pořád existuje slušná šance, že vás Couples Therapy vtáhne coby detektivka, ve které se trojice lidí pomocí otázek a odpovědí vrstvu po vrstvě propracovává ke kořenům neviditelného násilí, kterého se na sobě i na druhých dennodenně dopouštíme. Těším se na třetí řadu, protože je to hrozně návykové a Orna Guralnik má božího psa.

Vida, tak Trumpova prezidentská kampaň byla inspirovaná šedesát let starým filmem, předznamenávajícím éru, ve které se díky masmédiím bude moci kdokoliv stát kýmkoliv. Andy Griffin hraje white trash nýmanda z Arkansasu, který se ve správnou chvíli chopí příležitosti a s pomocí rádia, tisku a televize se vypracuje do pozice člověka ovlivňujícího veřejné mínění (je zde jistá podobnost s Byl jsem při tom). Sice nic neumí a ničemu nerozumí, ale masy mu naslouchají. Je všude, zřejmě by tedy měl něco vědět. Sláva slouží jako měřítko věrohodnosti. Larryho popularita vyplývá z toho, že lidem coby modelový populista říká to, co chtějí slyšet (což je mnohdy opakem toho, co si ve skutečnosti myslí). Mediálně zkonstruovaná identita je tudíž v příkrém rozporu s jeho pravou tváří, v čemž spočívá hlavní slabina protagonisty, který se stává obětí médií. Nabízí se otázka, kdo vlastně slouží komu. Film i jeho život se s postupujícími minutami nejen zrychlují, ale také stávají temnějšími. Satira se proměňuje v noirové psychologické drama, byť ne tak cynické jako Sladká vůně úspěchu ze stejného roku nebo pozdější Network. Celé je to výborně zrežírované a zahrané, jenom ty narážky na moc médií, která z lidí dělají zkorumpované attention whores, jsou místy příliš on the nose a Kazan se ani zde nedokázal vyvarovat pro něj charakteristického moralizování. I tak jde o nadčasový komentář k úskalím těsného propojení médií, politiky a popkultury. 75%

Cesta k přijetí je někdy podmíněna odvahou říct ne. Své rodině, své kultuře, svým myšlenkám, že nejste tím správným člověkem. V autoterapeutické koláži od Diany Cam Van Nguyen, suverénně kombinující postupy hrané, dokumentární a animované kinematografie, to obnáší přerámování korespondence mezi dcerou a otcem i proměnu dopisů (film samotný je jedním) a fotek z prostředků stvrzení v nástroje re-konstrukce. Nápaditých a intenzivních 13 minut, o nichž (snad) ještě hodně uslyšíme.

Nevzpomínám si, kdy mě naposledy nějaký český film bavil skoro všemi svými aspekty – kamera, střih, hudba, scénografie, herci… hlavně jsem si ale užíval, s jakou režijní jistotou a scenáristickou důvtipností je anekdotická výchozí situace (do zapadlého divadla v normalizačním Československu přichází po představení Reportáže psané na oprátce opilý Rus s kanystrem benzinu) rozvedena do podoby kousavé morality, ve které padají masky, busty Klementa Gottwalda i bariéry oddělující komedii od thrilleru, minulost od přítomnosti, divadlo od skutečnosti. Jde o dílo interpretačně poměrně otevřené, z něhož jsem si sám odnesl, že Češi se sice rádi označují za mistry v ledasčem, ale ze všeho nejlíp nakonec ovládají umění přizpůsobit se. 80%