Matty

Agentky FBI specializující se na profily kriminálníků nemají na růžích ustláno, nikdy nemohou vědět, jestli první schopný chlap na obzoru nebude psychopatickým vrahem s touhou rozflákat jim obličej na kaši. Denně jsou konfrontovány s hnusem vystupujícím z přítmí špinavých ulic, bolest a smrt je neoddělitelnou součástí jejich životů. Vyhráno nemají ani s vizáží Angeliny Jolie, spíš naopak – koncentrace nadržených úchylů v okolí bude ještě vyšší. Zloděj životů nemá kromě Angeliny příliš co nabídnout. Úvod byl hrozný, až jsem znejistěl, zda-li nedošlo ke změně v televizním programu, zda-li Prima namísto dva roky starého krimithrilleru nezařadila třicet let staré road-movie z NDR. Následující titulky mé obavy naštěstí vyvrátily, při té radosti mi ani nevadilo, jak okatě kopírují Sedm, Insomnii i Identitu, což byly pravděpodobně i vděčné inspirační zdroje při tvorbě scénáře. Scénáře předvídatelného, jenž věnuje zbytečný prostor motivům zbytečným, následkem čehož nezbývá prostor pro motivy zajímavé (např. parapsychologické schopnosti agentky Scottové nebo detailnější popis vrahových praktik). Jednu „šokující“ pointu odhalíte až příliš snadno (stačí se trochu orientovat v zákonitostech mainstreamových hollywoodských filmů, zvlášť v těch, co souvisejí s délkou filmu a jeho hereckým obsazením), druhá „šokující“ pointa je jednoduše debilní a přidána pouze proto, aby konec nevyzněl úplně do ztracena (což stejně vyzní). Kvalitativně osciluje Zloděj životů někde mezi zmíněnými thrillery, jelikož atmosféra mu místy opravdu nechybí, a podprůměrnou epizodou Kriminálky Las Vegas, jelikož mnoho scén se solidním potenciálem působí příliš televizně. Pěkná, ač místy přespříliš dramatická, je hudba Philipa Glasse, i díky níž naplnil tento film má skromná očekávání. Od „dýdžeje“ by člověk čekal horší věci. :) 60% Zajímavé komentáře: POMO, choze, genetique, Wormboy, hudryhudry

Dysnarativní heist movie, v němž se sice moc nestane, ale myšlenek je v něm za deset dějem natřískaných žánrovek. Godard ústy postav i dekonstruováním žánrových schémat prozkoumává hranici mezi fikcí a realitou, slovem a činem, lží v umění a lží v životě. Neustálé proměny stylu a nálad, zpomalování (nebo úplné zastavení) málo sdílného vyprávění, nečitelnost postav a jejich úmyslů, reakce nediegetického světa na diegetický (vypnutí zvuku), střihy přes osu nebo komentář, jenž jako by chvíli patřil vypravěči a chvíli kritikovi, který film interpretuje - všechny tyhle zcizovací prostředky nám brání identifikovat se s postavami a nechat se poklidně unášet příběhem. Film je tvořen pásmem her, jimiž tvůrce i postavy utíkají od závažných témat. Nakonec jim ale stejně neutečou. Režisér si hraje s žánry, jichž jsou postavy stejnými oběťmi jako mnozí diváci. Odhalení pravidel hry rozbitím narativu se tak stává stejně důležitým jako hra samotná - namísto toho, abychom se vyprávěcími mechanismy nechali ošálit, můžeme (resp. musíme, chceme-li si film užít) zkoumat jejich podstatu. Způsob, jakým zde Godard "vychovává" diváka, přitom vzbuzuje pocit, že se učí společně s námi, že není intelektuálně povýšeným kantorem, který připouští jenom a pouze svůj vlastní názor. 75%

Rok 1932, 32 lidí se sejde na britském venkovském sídle, o dvě hodiny filmového času později jich bude o jednoho méně, k žádným jiným výrazným dramatickým změnám ve filmu nedojde. Podle mnohých kritiků je Gosford Park úžasnou poctou anglickému humoru a detektivkám Agathy Christie, filmem, v němž vše funguje tak jak má, kde žádný záběr nechybí, žádný nepřebývá. Neměl jsem podobný dojem. Celkem brzy jsem ztratil orientaci ve spleti ne dost různorodých jmen, vtip jsem všehovšudy pochytil jeden (pokud neměl být Stephen Fry parodií všech těch zadumaných anglických inspektorů) a jednotlivé postavy mi byly minutu od minuty lhostejnější. Je vidět, že herci si své role skutečně užívali, nikdo přitom nevyčnívá, všichni předvádějí lehký nadstandard. Ale co příběh? Kam se poděl? Napínavá detektivka to není ani náhodou – k vraždě dojde po více než hodině a po ní následuje pouze další hodina nezáživného (ne)děje. Nelze mluvit ani o působivém dramatu o „střetu dvou světů“, toho nad a pod schody. Pokud nechcete ztrácet čas Gosford Parkem, pusťte si 8 žen nebo Soumrak dne. 40%

Komedie zbarvená do zelena. Tomáši Vorlovi nelze upřít jednu vlastnost – odvahu. Odvahu, s jakou se pustil do realizace bezeslovné grotesky, žánru nemajícího v českých luzích a hájích v podstatě žádnou tradici. Jenže Vorel si podřezal vlastní větev, když začal do prostoduchého příběhu plného fyzického humoru, propašovávat své názory, rady, doporučení. Je fajn, když chce režisér divákům něco sdělit, když jeho dílo nese nějaké poselství, ale aby jej neslo za každou cenu a způsobem natolik nápadným? Několik nechutných scén z jatek doslova čpí zoufalstvím pramenící z Vorlovy neschopnosti nebýt doslovný. Skřítek natolik násilně prosazuje vegetariánství, že si každý cynický masožravec nakonec stejně řekne: „a just to maso jíst budu!“. Nehledě na detail, že z nejvýraznější vegetariánské postavy se vyklube mladistvý agresor. Ve snaze o závažné sdělení jde stranou snaha o sofistikovanější humor a přednost dostávají rádoby vtipné scénky, kdy někdo někoho něčím mlátí do hlavy s vykulenýma očima. Mnohé vtipy zcela postrádají pointu, například celá linie s podivínským skřítkem a celé je to umocněno bezradností „němých“ herců. Skřítek je dílem neotřelým, s ucházejícími triky (snad jen fascinace „živými“ fotkami byla příliš markantní), dílem ne hloupým, přesto plným hloupých chyb, které po sečtení způsobily kompletní rozsypání tohoto ambiciózního projektu pod režisérovýma rukama. 50%

Starý režisér se pokusil natočit mladý film. 80% Zajímavé komentáře: POMO, Melies, Renton, Djkoma, Gimp, anais, wipeout, Weirdman

Polodokumentární filozofická esej na téma: „Já člověk a kam směřuji“. Čtyři postavy bloudící ve vlastních srdcích a věřící ve změnu k lepšímu po opuštění Česka – země s nejblbější náladou na světě. Jenže pokud je problémem společnost, mělo by se začít jedinci. A jedinec nikdy nepřestane vinit společnost. Proto přibývá samotářů, proto se samotářství stává masovou záležitostí a proto jej samotní samotáři zavrhují tak dlouho, až si najdou nějakou spřízněnou duši, aby se po krátkém vztahu mohli vrátit na začátek. Dočasný únik lze najít v bezcílném toulání lesem, v tichosti, daleko od civilizace, ale nemůžeme unikat věčně. Nikdo nemůže unikat věčně. Alespoň smrti ne. Lesní chodci jsou trošku vztahovým dramatem, trošku sociální sondou, trošku dokumentem (vnitřní monology jakoby nenamluvily postavy, ale samotní herci), trošku něčím víc než většina českých filmů posledních let. Nemá například význam se pohoršovat nad dobovými nesrovnalostmi, film, ač se odehrává během tří dekád (od 60. do 90. let), není o době, ale o postavách. Právě skrze ně reflektuje Vojnár věčnou „nasranost“ českého národa a snaží se najít odpověď na otázku „proč?“. Film se zaobírá do stejné míry obecnými otázkami o české populaci jako individuálními osudy postav, tzn. titulními lesními chodci. V čele hereckého obsazení exceluje Jiří Schmitzer, jenž jakoby ani nemusel nic hrát. Ostatní herci sice postrádají jeho přirozenost, ale „účel“ svých postav plní stoprocentně. Scénář filmu je plný navenek krkolomných souvětí, které by přece podobní „nádražní bufeťáci“ nikdy nestvořili, ale právě ony představují tu nejsnazší cestu k podstatě Vojnárova smýšlení. Jsou to věty šikovně vystavěné, s jejichž pomoci režisér třímá opratě filmu po celou dobu pevně v rukou. Díky kameře Ramuna Greičiuse se Lesní chodci nejen příjemně poslouchají, ale stejně příjemně se na ně dívá. 85%

Až na prostřední část je Miami Vice skutečně zábavným a koukatelným akčním hitem. Jenže ta prostřední část trvá asi devadesát minut. Nevím, jaký mělo význam natáčení na digitál, filmu to každopádně dodává punc lacinosti. Místy jako kdybychom sledovali gruzínské artové drama. Jenže to by v tom nesměli hrát ti dva nejhustější týpci z celého Hollywoodu. Je pravdou, že Farrel i Foxx mají vždy dokonale padnoucí hadry, tváří se jako prvotřídní mača a skoro i cítíte jejich nepochybně luxusní parfémy, ale nic z toho je nezachraňuje před plácání se v plytkosti jejich postav. Chybí jim nějaká slabina, něco zpochybňující jejich božskost, alespoň špetka reálné emoce. Stejně bezradná (i když z jiných důvodů) je Gong Li, která jakoby místy nevěděla co vlastně říká (což možná skutečně nevěděla). Hereckou čest zachraňují pouze styloví padouši. Miami Vice ovšem nemá pouze nedůvěryhodné hrdiny, nemá ani pořádný příběh, nemá tempo, nemá absolutně žádnou gradaci (něco ve stylu: „řekněte mi až to přijde…“ „už to přišlo“), nemá duši. A k čemu je film tak chladný a odosobněný, ač výborně zrežírovaný? Manna respektuji jako člověka dokonale ovládajícího řemeslo, ale jako průměrného vypravěče. Zde nevypráví vůbec. Nechává se unášet snahou o perfektní vizuál. 60% Zajímavé komentáře: Lima, Gemini, Marigold, Marius, betelgeuse, Sobis87, Hwaelos, curfew77, ali-n, Dexter666

Cestujete ve své paměti rádi do minulosti? A chtěli byste někdy cestovat i do budoucnosti? Mnozí filmaři předpokládají že ano, těžko si jinak vysvětlit jejich téměř obsesivní posedlost komplikovanými sci-fi o cestování časem bez použití složitého perpetuum mobile. Svěrací kazajka kopíruje prvky z mnoha svých předchůdců, ale zároveň chce být natolik odlišná, až si sama škodí. V příběhu o vojákovi z Perského zálivu, který přijde o paměť i o svobodu, aby následně podnikal zprvu nedobrovolné výlety za hranice vlastního vnímání nebo něco v tom smyslu, lze vysledovat inspiraci filmy 12 opic, Donnie Darko, Osudový dotek, Frekvence, Přelet nad kukaččím hnízdem (odkud si pochopitelně nevypůjčil prvky týkající se časových paradoxů). Abych to konkretizoval: Adrien Brody neboli Jack Starks zemře hned na začátku filmu (který možná není začátkem filmu), jenže pak nečekaně obživne, stejně nečekaně je obviněn z vraždy a poslán do psychiatrické léčebny. Zde se jej ujímá doktor mendelovského ražení (Kris Kristofferson) usilující nejspíš o cenu „Nejnesmyslnější experiment na lidech“ – své obzvlášť oblíbené pacienty navleče do svěrací kazajky, nadopuje jakýmsi svinstvem a šoupne do boxu na mrtvoly, z čehož nevyvozuje žádné závěry, pacientů se neptá na jejich pocity během uvěznění a ani je nijak nepozoruje – že by rád mučil lidi jen tak, pro radost? Jacku Starksovi je toto „potěšeníčko“ dopřáno hned několikrát, přičemž hned napodruhé zjistí, že vně boxu dokáže cestovat do budoucnosti. Jenže cestuje jeho tělo, jeho duše, cestuje vůbec něco? Co když je Jack jenom schizofrenik? U filmů typu Svěrací kazajky čekáte všesjednocující, lehce šokující, pointu, takovou jakou měl Donnie Darko, nebo i horší, ale rozhodně nečekáte, že se ničeho nedočkáte. Což je svým způsobem šokující až až. Film ke konci inklinuje spíše k sentimentálnímu rodinnému dramatu a můj prvotní dojem z poslední minuty byl: „vida, happy end“ (scénář napsala žena, ale to zde nehraje roli). Jenže podobné filmy zpravidla happy endem nekončí, v něčem musí být zádrhel, ve skutečnosti jich byla spousta. Není snadné a snad ani možné orientovat se ve všech čtyřech časových rovinách, z nichž možná všechny a možná žádné, zobrazují realitu, nikoliv výplod Starksovi fantazie. Jak jsem si postupně začal klást stále více a více otázek, stále více a více jsem se blížil k závěru, že u takového filmu nemá smysl hledat vůbec žádné odpovědi, neboť se vždy najde někdo, kdo vám je s chutí zpochybní. Ale má vůbec smysl Svěrací kazajku vidět, je dobrým filmem? Ano i ne. Režie krom samotných scén uvnitř Brodyho hlavy, nenabízí zdaleka tak psychedelickou podívanou jako například Rekviem za sen nebo Domino, ač John Maybury začínal na klipech (a skončil na tripech :). Dokončení zde. 70% Zajímavé komentáře: Isherwood, anais, cineman, petero, Gardenboy

Čechoslovenka se vzhledem Eskymačky a s výmluvným jménem Selma Ježková emigruje v 60. letech do Ameriky hlavně kvůli možnosti operace svého syna, kterému hrozí oslepnutí. Od Tance v temnotách jsem očekával muzikál, ne depresivní psychologicko-sociální drama. Ve chvíli, kdy jsem se s touto žánrovou záměnou jakž takž smířil (tj. asi po čtyřiceti minutách), přišel první taneční výstup. Rozervané duše hrdinů a roztřesenou kameru vystřídalo velkolepé taneční číslo s černochy tančícími break-dance a já jsem zůstal zírat v němém úžasu. Teprve s dalšími muzikálními úlety mi došlo, proč jsou sytěji zbarvené, proč svým stylem připomínají spíše nějaký avantgardní videoklip nežli součást filmu – je to únik. Únik od neuvěřitelně depresivních a úmyslně až do extrémů dovedených osudů hlavních hrdinů, předně samotné Selmy. Ta má sice zprvu malou naději, ale brzy o ni přijde, abychom si náhodou nezačali myslet, že Lars von Trier vyměkl na úroveň režiséra normálního, humánního dramatu. Vyhrocenost, lhostejnost v zacházení s charaktery balancuje na hraně únosnosti, místy Trier skutečně trošku přehání (neudržel jsem se při informaci, že Selma ráda chodí domů po kolejích – zvlášť v noci, to už by obstálo i mezi sbírkou těch nejmorbidnějších vtípků). Trier tento okázalý projekt realizoval téměř tři roky, což na výsledku není zas až tolik poznat. Má to být film o věčnosti, o sebeobětování, o splývání světů fiktivních a reálných, ale zároveň je to film silně protiamerický a plný logických nesrovnalostí. Trier možná miluje americké muzikály, ale americkou kulturu jako takovou nenávidí. Dává jasně najevo, co si myslí o sentimentálních pohádkách s dobrým koncem, co si myslí o dobrém a poctivém americkém občanovi. Dobré postavy zde kromě Selmy ztvárňují Švéd (Strormare), Francouz (Barr) a Francouzka (Deneuveová), pokud je k pomoci svolný i někdo jiný, pak jedině za peníze nebo za ještě vyšší cenu. Prapodivně pak působí přítomnost Oldřicha Nového, který se nejmenuje stejně jako „ten slavný český herec“ náhodou, přičemž si jej zahrál jakýsi bělovlasý stařík(!). A co ta zkomolená výslovnost českých jmen údajnou Čechoslovenkou? Copak sama neví, jak se jmenuje? Jasně, devadesáti procentům diváků to vadit nebude, ale když už natáčím velkou evropskou koprodukci, měl bych si na podobné detaily dát pozor. Trier byl asi víc zaměstnán tvrdou „drezúrou“ Björk – ta nepředvádí výkon kdovíjak oslnivý a jejímu zpěvu chybí povznášející lehkost, svými údajnými hádkami s režisérem nicméně vzbudila dostatečný rozruch a filmu zajistila potřebnou reklamu (i když ty šaty asi skutečně nesnědla :-). Tanec v temnotách je silným, působivým dramatem a současně velmi svérázným muzikálem, je z pochopitelných důvodů oslavován, je z pochopitelných důvodů zavrhován. Nemůžu říct, že by mě zcela pohltil, ale přinejmenším na několika místech se mi velice líbil. 75% Zajímavé komentáře: golfista, charlosina, rawen, elCroCo, TotalFilm, winstonik

Po několika letech jsem se na to znovu podíval a bavil se snad ještě více než poprvé - první důkaz, že filmy od Pixaru nestárnou. 90% Zajímavé komentáře: Radko, Aiax, lsd