Banda pro sebe

Film, který je zdánlivě o ničem a nikam nevede, ale Godard opět předběhl svou dobu (a zjevně inspiroval Tarantina). Narážky na umělecká díla, humor, nadsázka, krimizápletka, to vše tady je. Navíc dostaneme několik nezapomenutelných scén, opět nádhernou a okouzlující Annu Karinu a moc hezkou kameru. Ale přesto si myslím, že v některých momentech mohl pan režisér trochu víc přitlačit na pilu, aby byl celý film svižnější. (26.04.2011)

Ve filmu, literatuře má každý detail význam pro celek příběhu. Když například Bogart ve filmu někam jde, tak má pořádný důvod tam jít. V životě outsiderů je jedno kam jdou a co dělají. Mohou sice na chvilenku zažít jakousi slast ze života, jakýsi pocit souznění a výjimečnosti (tanec ve třech, běh Louvrem), ale za pár vteřin se zase nuda hlásí o slovo. A zločin? Trapnost nad trapnost a že by to byla nějaká slast...Tři hrdinové žvaní a žvaní, zatímco odtažitý vypravěč nachází ty správné věty z "vysoké" literatury (viz četba pí učitelky), chlapi si přehrávají scény z filmu (začátek), zatímco dívka vlastně nemá nic ráda, a hledá něco, něco, ale neví co./ Bohužel Godard vypráví o svých outsidrech velice nezajímavě, bez jakékoliv umělecké formy. Jistě, byl to záměr, točit na ulici, v plném provozu, mezi lidmi (dialogy doprovází reálný hluk ulice či hospody), ale výsledek je nudný. Forma nemusí být odrazem duší hrdinů. (27.11.2009)

Ohromné tápání ve snaze vykřesat z natočeného materiálu cosi, co by mělo dávat nějaký smysl. Je to jakýsi experiment, ve kterém herecké výkony vypadají jako improvizované, vedené odnikud nikam. Jako by Godardovi chyběla nějaká ústřední myšlenka, a nebo se mu ji nepodařilo správně zachytit. Při sledování jsem si vzpomněl na Truffautovu Smrt pianisty, která se mi zdála podobně experimentální, ale funguje na více úrovních – jako drama, komedie, i zamyšlení. Godard svůj film zaklenul naprosto nepodstatným příběhem o krádeži peněz. Nefunguje tu nic, krom tří krátkých scén – minuta ticha (v hlučném baru na jednou vše zmlkne, a divák neslyší nic, jen sleduje postavy, držící minutu ticha), scéna ve třídě angličtiny (v níž si dospělý hrdinové posílají psaníčka stejně jako děti ve škole) a dlouhý záběr v němž ústřední trojice tančí. Ta je neuvěřitelně tarantinovská (což mě asi napadlo hlavně po zjištění, že Tarantino nazval svou filmovou společnost Bande á part – nedovedu si představit jiný důvod než tuto scénu, co by ho k tomu mohlo vést. Záběr je to dlouhý, na první pohled stejně samoúčelný jako mnohé scény Tarantinovy, na pohled druhý však vykazuje chrakteristiku postav, silnou atmosféru apod.), a ve své jednoduché eleganci skrývá víc smysluplnosti, než celý film dohromady. (12.11.2005)

» Zatiaľ, čo som videl z Godardovej tvorby, tak ma najviac oslovil iba jeho debut - Na konci s dychom « 『 Namiesto písania filmových recenzií sa radšej začal venovať režírovaniu filmov, ale u mňa nenastal ešte ten čas, aby som im načisto podľahol 』No, ale sledovanie týchto troch sympatických darebákov má asi niečo do seba ? Ak náhodou aj nie, tak režisér ide úplne na ostro do exteriérov, d.p. berie sekvencie bez servítky, že okoloidúci sa len prizerajú, čiže mám akýsi dokumentárny pocit z toho, čo vidím. Z francúzskej novej vlny je najväčší frajer - Francois Truffaut, ktorý mi sedí viac, ako jeho kolega, o ktorom momentálne pár riadkov píšem do prosta. PS : Aby som len nekritizoval, tak tanček v kaviarni, či beh Louvreom, som si vychutnal plnými dúškami, lebo v nich účinkovala okaňa Anna Karina. (03.02.2019)

Lepšie byť bohatí a šťastní ako chudobní a nešťastní. Kamera je kvalitná, herci sú výborní komedianti, dialógy prirodzené, svižné a nezáväzné, doba je zakonzervovaná výborne od športových áut po architektúru. Inovatívnosť cítiť v dialógoch alebo polminúte ticha. Zdanlivá bezdejovosť slúži na prepájanie fikcie a reality a prekvapuje každým okamihom. Cítiť slobodu, hravosť a chuť do života. Vitalita však nestačí, keď chýba hlbšia charakterizácia postáv. (22.02.2020)