Matty

Paul si během svého pozdně nočního probuzení z nevzrušivého spánku kancelářské krysy musí neustále opakovat, že cokoliv zlého jej potká, za pár dní se tomu zasměje, ale úplně jistý si tím nikdy být nemůže. A divák díky Scorseseho zálibě v temných koutech měst i lidských duší také ne. Labilní chůzi od komedie k thrilleru a zpět jistí velmi stabilní režie i zdařilý scénář, dříve či později eliminující jakékoliv pochybnosti ohledně samoúčenolnosti toho kterého rozvětvujícího se motivu. Vše do sebe krásně zapadá, vše souvisí se vším a celé to končí úžasným kancelářským tanečkem, ujištěním, že v tomto případě nešlo o nic velkého, zásadního či přelomového. Jenom trocha filmařského řádění. Na té nejvyšší řemeslné úrovni. Apendix: Další položka na dlouhatánský seznam filmů, kterými se Timur Bekmambetov inspiroval při tkaní Wanted. 80% Zajímavé komentáře: Flipper, Peytl

Pumpkin? Pipkin? Putkin? Papkin? Robert Pupkin. Muž, který chce být slavný. Komická figurka, ze které mrazí. Scorseseho první výlet do komediálního žánru končí dříve, než se ke komedii vůbec dostane. Jedině tak může na život ve stínu amerického showbusinessu hledět s nezlehčujícím satirickým odstupem a vlastně brát komedii podobně vážně jako Pupkin. Neexistence odstupu, schopnosti nahlédnout své chování zvenčí, na druhou stranu představuje Pupkinův hlavní hendikep. Je příliš pohlcen svou rolí a veškerou realitu vnímá jako televizní show, v jejímž středu pochopitelně stojí on sám. Téměř až do kriminálního dramatu, ale stále s mimořádným citem pro starý dobrý slapstick (jehož styl ocení zejména fanoušci Jerryho Lewise), je situace vyhrocena poté, co Pupkin začne do svých vzdušných zámků zatahovat také druhé. Neodhadnutelnost jeho chování tím přechází od své komediální funkce k funkci thrillerové, namísto humoru vytváří napětí. K prolnutí obojího dochází během Pupkinova královského večera – jeho komediální vystoupení je ve skutečnosti přetavením velmi traumatizujících zážitků z dětství do líbivější podoby (podobně terapeutickou úlohu plní stand-up výstupy Jakea La Motty v Zuřícím býkovi). Chtěl nám Scorsese sdělit, že na tomtéž, na skrývání vážného za frašku, stojí celý televizní průmysl? Nebo ho zaujal především příběh muže tak silně toužícího dostat se na seznam, že mu nakonec nezáleží, bude-li na něm navždy zapsán jako cvok? Muže, který se definuje skrze hvězdy a vlastní identitu tím ztrácí? Odpovědi bych hledal hlouběji pod povrchem než ve filmech, které z legrace vědu nedělají. 85% Zajímavé komentáře: Pohrobek, Djkoma, Oskar, Legas, dzej dzej

Film plně oddaný jiným filmům. Stejně jako krátce před ním Giuseppe Tornatore v Biu Ráj, také Ettore Scola na konci 80. let zatoužil upřímně poděkovat kinematografu za to, že vůbec je. Nelehký úkol znázornit ideu pohyblivých obrázků vyřešil jednoduchým obsahem a složitou formou. Velkou část filmu vystavěného okolo historie jistého malého italského kina tvoří ukázky ze slavných děl italské i světové kinematografie (všechny kopie jsou poněkud necinefilsky dabované do italštiny) a následné diskuze o nich. Nejspíš se od nás vyžaduje hlavně znalost citovaných filmů a následné ocenění toho, nakolik trefný komentář k politickému vývoji Itálie a estetickým proměnám kinematografie poskytují. Emocionální napojení na některou ze tří hlavních postav je obtížné kvůli rozdrobenosti vyprávění. Žádná scéna netrvá dost dlouho a málokdy jsme svědky kontinuálního dějového toku. Jsou to spíše střípky vzpomínek. Občas černobílé, občas barevné. Stejně jako vzpomínané filmy, na něž se reálně prožité nejen váže, ale někdy, nejnápadněji v nepateticky dojemném závěru, s nimi splývá. Diváci přicházejí a odcházejí, filmy zůstávají. Myšlenka, kterou Splendor za cenu značné přehlíživostí k postavám naplňuje důsledně jako málokterý film. Zároveň myšlenka, která skutečné milovníky filmů nadchne, ale ostatním zřejmě nebude na celovečerák připadat dost nosná. 75%

„I don’t trust nobody.“ Anti-Rocky (který by bez Rockyho pravděpodobně ani nevzniknul). Nikoli film o zápasech v ringu, ale o bojích v makovici chlápka, kterého žralo, že má malé ruce. Jake vinou své býčí povahy postupně ztrácí slávu, moc, peníze a důvěru druhých, od nichž požaduje respekt, který sám projevit nedokáže. Deptá ho neschopnost dokázat, o čem je přesvědčen – že patří mezi nejlepší. Boxerské úspěchy pro něj nejsou dostačující a svou dominanci, kontrolu nad situací, si potřebuje stvrzovat i v domácím prostředí. Nejtvrdší rány tak schytávají jeho nejbližší. Klíčovými osobami na bolestivé cestě k pozdnímu přijmutí vlastních hříchů jsou jeho bratr a druhá manželka. Vickie pro něj zpočátku představuje nedostupnou bohyni, jejíž krásou se náležitě opájí také kamera a kterou si Jake sám dovolí nanejvýš ostýchavě pohladit po ruce. Ochotně se ze zuřícího býka mění v jejího poslušného chlapečka (za co je na jednom z kontrastně idylických rodinných videí odměněn zástěrou „Momma’s Little Helper“). Až poté, co si uvědomí, že Vickie není jenom jeho máma, že ji musí sdílet s jinými a dávat tím všanc své mužství, začne ji vnímat jako své soukromé, nedotknutelné vlastnictví. A jako s majetkem s ní také ve velmi brutálních scénách domácího násilí jedná. Skutečně se chová jako zvíře neschopné ovládnout své pudy (zvířecí skřeky doprovázejí také boxerské zápasy). Vědom si neodčinitelnosti svých hříchů, snaží se v brutálně nepovzbudivém závěru svou prohru alespoň přetavit v sebe-lítostivé vtipkování. Je však zřejmé, že níž už sestoupit nemohl. Abych nezapomněl, Scorseseho odůvodněně těžkopádný film má též úchvatnou kameru, minimálně v boxerských scénách bezkonkurenční střih (barové dialogy jsou místy chaotické) a ve svém středu jeden z nejzarputilejších hereckých výkonů moderní kinematografie. 85% Zajímavé komentáře: Decker, Vronsky, Triple H, Cornon

Průřezový koncert, kterým si vás Stouni – ze zákulisí podporováni jejich neméně agilním režírujícím vrstevníkem – zaručeně získají, ať si o nich myslíte cokoliv. Představení patří výhradně čtveřici (a pár hostům) na pódiu. Prostřihů na publikum jsme ušetřeni, atmosféra mimo pódium není nikterak směrodatná (jako třeba u Woodstocku). Tahle noc patří Rolling Stones, jimž Scorsese vzdává dík tím, že je přiznaně „syntetickým“ prologem a epilogem včleňuje do svého filmového univerza, mezi jiné nesmrtelné hrdiny. Dvě hodiny Jaggerova hyperaktivního exhibování, stále stejně živého jako Scorseseho filmy, vám předá více energie než libovolný počet hodin brkání leckterého o generaci dvě mladšího floutka. Našlapaný, přesně dle rytmu hudby sestříhaný záznam dvou koncertů tudíž můžeme s trochou nadsázky sledovat také jako smělou oslavu aktivního stáří. 85% Zajímavé komentáře: Flipper, Gimp, rawen, fantomas19

„Panebože, Pražáci!“ Nenáročná, ideologií nepřetížená komedie z rázovitého ostravského kraje. Většina herců ztvárňuje jednorozměrné vesnické figurky à la Troška a snaží se mluvit rázně a krátce, což působí stejně, jako kdyby si skupina špatných imitátorů dělala hodinu a půl legraci z Ostraváků. Je potom těžké věnovat pozornost něčemu jinému než divné mluvě, jejíž legrační potenciál se stejně rychle vyčerpá (snad jedině ten, kdo na Ostravsku nikdy nebyl, může věřit, že tady takhle všichni mluví). Venkovským prostředím, střetem venkova a města i „zamrzlým“ posledním záběrem Zlatá svatba vzdáleně připomíná Intimní osvětlení. Aby se ale přiblížila jeho nevnucujícímu se, vícevrstvému a rozhodně ne výsměšnému humoru, musela by překonat stejnou vzdálenost, jaká dělí Prahu od Ostravy. 45%

Snaživé uchopení jednoho z nejobehranějších hororových námětů „křehká hrdinka v ohrožení“. Stejně jako se nevidomá Sarah orientuje hlavně díky objektům v prostředí, jsou rekvizity stěžejní i pro vytváření napětí. Slouží jako nápovědy, někdy falešné (váza na schodišti, zahradníkovy boty), k čemu by mohlo dojít a co by pro vyprávění mohlo být důležité. Divákova frustrace plyne jednak z jeho nemožnosti upozornit na viděné nástrahy hrdinku a potom v okázalosti, s jakou nám film zatajuje klíčovou informaci – kdo je vrah. Z něj nevidíme víc než nohy, čeho bohužel není využito k nápaditější pointě (kdy bychom například podle bot poznali, že jde o vraha, zatímco ostatní postavy by netušily). Odklony od ústředního, značně nevyrovnaného duelu, ať už k romanci nebo k westernu (!), nejsou atmosféricky stejně hutné jako Fleischerova promyšlená práce v uzavřeném prostoru. Za selhání zásadnějšího významu však považuji mizerné objasnění motivu páchaných zločinů. Vše podstatné o vrahově pošramocené mysli nám zřejmě má sdělit titulkový prolog (násilné filmy, násilné hračky), což možná mělo určitou váhu v Británii zkraje 70. let, ale dnes jde o výsměch veškerým seriózním výzkumům na poli násilného jednání. 65%

Přestřelená otevírací scéna, vhodnější do béčkového sci-fi hororu, Chabrolovi slouží coby odraziště k další jízlivé psycho(pato)logické studii, limitované tentokrát z větší části prostorem jistého penziónu, kam lidé přicházejí a odcházejí jako na hlavní poštu. Svatý není nikdo, nejméně ten, kdo si žije nad poměry. Sdělování informací není řízeno režisérovými sympatiemi k některé z postav, ale čistě požadavky neseného sdělení o úplatnosti a prolhanosti lidského pokolení. Napětí vyprávění stojí na nestálosti rolí, které jsou postavy okolím nuceny ztvárňovat. Nejméně příležitostí projevit se bylo přitom umožněno ústřední oběti snovaného komplotu. Proces tvorby lží, šíření pověr, cynika Chabrola zajímá více než city matky v ohrožení. Film o vyšetřování v úvodu spáchaného zločinu (spáchaných zločinů) je tak absurdně převrácen ve film o realizaci zločinu jiného. Zneužití výchozí situace k drobnému podrazu na divákovi přímo souvisí s uvedeným vypuštěním soucitu, bez něhož se žánrová pravidla překrucují snáz. Chabrol ale nešvindluje dost nápaditě, aby z vykonstruované zápletky učinil přednost filmu. Problém je, že po odmyšlení fabule, v poslední třetině lacině šokantní a senzačně debilní, zůstává Roztržce v záloze jenom pár vtípků v mizanscéně a odhadem pětivýrazové herectví typově nevhodně obsazené Stephane Audranové. 50%

Bezesporu hodnotný studijní materiál pro všechny voyery, ale jako pojednání o morálních prohřešcích „počestných“ občanů Maléna neobstojí. Tornatore společně s celým osazenstvem městečka dobrou hodinu slintá nad vnadami Bellucciové, což je alibisticky omlouváno převzetím hlediska kluka s rozbouřenými hormony a navíc shazováno fraškovitými scénami z domova. Stejně jako malý Renato se ale krásou titulní hrdinky jenom opájí, nedělá nic pro její obranu, nenabízí žádné argumenty, které by podpořily to, co podvědomě tušíme – že Maléna byla do své role děvky dotlačena okolím. Vůči Maléně empatický doslov je tak sice vzhledem k odlišnému vnímání svobodné a zadané ženy na Sicílii věrohodný, ale k filmu jen násilně přilepený. Náhlé změnění postoje k hrdince, jež po celý film nebyl dovolen jediný obranný protipohled, je od režiséra stejně pokrytecké jako změna v chování místních. Bylo by vlastně velmi smířlivé označit Malénu za Prci, prci, prcičky filtrované skrze nostalgii. Ty, byť srovnatelně oplzlé, alespoň netrpěly takovou vyprávěcí repetitivností (sledování Malény na ulici, sledování Malény v jejím soukromí, samohana… a znovu od začátku). Možná byla chyba v tom, že jsem zhlédnul rovnou režisérský sestřih, jakékoli srovnání s mnohem barvitějším Amarcordem, mezi jehož zapálené obhájce rozhodně nepatřím, mi nicméně přijde nemístné. 50% Zajímavé komentáře: Gemini, sportovec, Le_Chuck, mata77

Sociologický experiment – vydržíte sto minut sledovat lidi, které neznáte? Protože režisér nechce, abychom je poznali, brání nám v tom „neempatickým“ snímáním z větší dálky a v dlouhých statických záběrech. Často nevidíme do tváří promlouvajících postav, málokdy známe jejich jména. Někdy je odstup a zároveň dojem šmírování ještě prohlouben natáčením postav v odrazu (zrcadlo, bok auta), nebo – v jednom případě – jejich „přefiltrováním“ skrze počítačovou kameru. Mlčky sledovat je přitom to jediné, co můžeme dělat. Stejně se chovají svědkové ve filmu. A důsledek? Oběťmi se stávají nevinní a viníci zůstávají nepotrestáni. V některé z nastíněných situací se pravděpodobně octnul každý z nás. Film dokáže oživit pocit viny. Je to hodně krutý přístup, k postavám i divákům, ale nutí přemýšlet. Škoda dvou zbytečných odklonů od suše pozorovacího stylu ke klasičtějšímu vyprávění (jeden krátký švenk během autobusové šikany a později flashback). Nebo mělo jít o připomenutí – pro ty, kdo podlehli iluzi filmu bez vypravěče – že za kamerou taky někdo stojí a tak trochu s námi manipuluje? Těžko říct. Těžko nepodlehnout. 75%