Rolling Stones

4,5* Skvělý koncert - dokument a parádní jízda v režii pana Scorseseho. Po shlédnutí tohoto filmu si člověk může dovolit říct, byl jsem u toho. Zážitek a blízkost skupiny je tak intenzivní, že má člověk chuť aplaudovat mezi skladbami a chovat se jako na koncertě - nikoliv v kině. Jo, některý kapely tady můžou bejt klidně čtyřicet let a pořád je to málo, oproti jiným, které kdyby už teď zmizely, tak je stejně pozdě. (22.09.2008)

Přiznám se že Scorsese je jeden z mých nejméně oblíbených režisérů a jeho filmy jsou podle mne jen nadhodnocené, i když dobře zpracované filmy, bez šťávy a alkoholu. V dokumentu Shine a Light však dokázal, že s kamerou dokáže neuvěřitelné věci, a v práci se světlem se blíží snad i Stanley Kubrickovi. Bravo. (13.12.2008)

Občas si zaválím s kameny, ale existuje mnoho kapel, které poslouchám raději a častěji. Přesto chovám k těmto "nesmrtelným" pardálům jistou úctu a tak jsem doufal, že jim to slavný Scorsese moc nezkazí nějakým velkým uměním. Nezkazil, protože nebylo co. Koncert to byl totiž průměrný, černobílého vzpomínání zase tak moc nebylo a já určitě nejsem takový fanda, aby ze mne padaly hvězdy za každé Mickovo zavrtění zadnicí. Pokud tedy něco zůstane v mé děravé paměti, tak to budou zoufalé režisérovy žádosti o předání playlistu, protože to bylo hodně zábavné. (17.03.2015)

Proč v komentářích pátrat po tom, jací byli Rolling Stones při koncertu v Beacon Theatre (výborní, jako kdyby hráli naposled v životě), či jaký výkon podal Scorsese (jeho LAST WALTZ se stal vzorovým "záznamem koncertu", zde potvrzuje své kvality a je přitom hravý)? Podstatnější totiž je odpovědět si na otázku: "Co Rolling Stones znamená pro Scorseseho?", protože SHINE A LIGHT je rekapitulací jak tvorby Stoneů (prostřihy na archivní rozhovory), tak i Scorseseho (četné autoreference, střet dvou scorseseovských dokumentárních přístupů - čerpání z archivů ala NO DIRECTION HOME a záznam koncertu dle mustru LAST WALTZ). Co se týče záznamu koncertů Stoneů, audiovizuální zážitek je naprosto dokonalý (aby taky ne, když se nahrávaly dvě noci, používalo celkem 18 kamer, za nimi stáli oscaroví či na něj nominovaní kameramani a stříhalo se 9 měsíců) a vzhledem k dlouhému snímání Jaggera a Richardse až fetišistické; na druhou stranu je průměrná délka záběru mezi 5-8s, což je u Stoneů nezvyk (viz BRIDGES TO BABYLON TOUR). A pokud si ještě stále myslíte, že SHINE A LIGHT je pro Scorseseho zakázkový snímek, kterým si chtěl vydělat peníze, tak si počkejte na závěrečný famózní záběr, v němž Rolling Stones sdílejí stejný svět jako CASINO, MAFIÁNI či GANGY V NEW YORKU a SKRYTÁ IDENTITA. P.S. Titulní píseň zazní pouze v závěrečných titulcích, doporučuji si počkat - už kvůli malému dialogovému fóru - do úplného konce. (29.06.2008)

Čekal jsem víc dokument, něco ve stylu Jarmuschova a Youngova Crazy Horse, ale takhle je to taky nářez, prostě klasika. (Film měl zřejmě chybnou reklamu, když na něj chodí spíš fandové Scorseseho než Rolling Stones.) Skvělý koncert s mnoha detailními záběry prostříhaný archivními interview s jednotlivými členy nestárnoucí kapely. Zvlášť doporučuju vidět v kině, protože to má supr zvuk a na velkém plátně je to silný zážitek. Keith Richards je tu prostě k zulíbání, jeho pohyby, tanečky i zpěv, ostatně jako vždycky. A rošťácký Ronnie Wood i stoický Charlie Watts vlastně taky. To jsou prostě Rolling Stones! Potěšili mě mou oblíbenou ale jinak méně známou písní Shattered, naopak Sympathy for the Devil působí už poněkud nepřesvědčivě a nezbytné Satisfaction chybí náboj a stává se jen rutinou a povinností. Jinak hosté taky výborní, Buddy „motherfuckin'“ Guy skoro stejně dobrý jako Bo Diddley se svou hranatou kytarou na Voodoo Lounge. Jinak bych uvítal titulky i u písniček, viděl jsem kdysi na čt2 otitulkovaný koncert Lets Spend the Night Together a podle mě to zážitek z koncertu umocnilo. (25.09.2008)