verbal

Nemám rozhodně nic proti prosazování se žen v Holém údu, pokud to ovšem nejsou patrně životem zklamané, zoufale nemrdané, zapšklé, zhrzené, škaredé a neinventivní pizdy. Výsledkem scénáristického a režijního připouštění takto poznamenaných emancipantek pak klidně může být přiblblé a unylé dvouhodinové kopání chlapů do koulí, co vypadá jako nejnovější videoklip „dámské“ militantní hudební skupiny Beavered feminists of Benetton. Sice erková, avšak naprosto tupá a nevtipná multikulti klauniáda, plná nesympatických, naprosto příšerných neherců a ještě horšího Emana MekŘehoře. Mimicky to dávala snad jen Margotka, nicméně takhle z hlavy fuckt nevím, je-li to zhnusněním věkem, nevkusnou maskérkou, idiotským scénářem či amatérským vedením postavy, že jí tak zjevně prošla minimální trvanlivost, seksepíl i nezávadnost obalu. Moje levačka, která při Sebevražedném oddílu řádila jak masturbační ruka, tentokrát při pohledu na ni ani necukla a celou hrací dobu jen nezaujatě a znuděně spočívala na opěradle sedačky, přičemž na mě furt demonstrativně natáčela hodinky.

Pod trestem sežrání Ctulhem by měli okamžitě zakázat jakékoliv Láskolstivákovy adaptace! Filip je v písemné podobě naprostý mistr úsporné atmosférické hrůzy, avšak jakákoliv jeho dosavadní vizualice vždy nemilosrdně skončila jako pičoidní narkáčská gigapruda v žumpě ambicí nějakého céčkového neumětela. Přičemž tohle je snad zatím největší hovno plovoucí na hladině. Famózní mrazivá povídka o plíživě hrůzném šílenství a odporných mutacích v děsivých temných lesích kolem pochmurného Arkhamu, kdysi zasažených pěkně divným meteoritem, je podána následovně (bojlerový poplach): Z kosmu náhle přiletí na alpakovou farmu šutrák, vysere duhu, nachomýtne se k tomu přiblble se pitvořící a ukrutně přehrávající dávno mrtvý Klec, jeho nesympatické rodince začne masově jebat, což se projevuje tak, že furt někdo tak 20 minut stojí na místě (nejčastěji u studny) a čumí do blba, posléze mámě přiroste synek k zádům, dceruška si vyryje na čelo nožem kundu, šutrák uvaří pěkně amatérské lečo z lam, udělá PUF, všechny je vybarví xmrti a odfialoví si to zpátky do té aldebaranovské prdele, odkud přiletěl. A kromě všech těch „vynikajících“ herců, jejichž bezkonkurenčně nejlepší kreací bylo nafialověle ležet mrtvý, navíc „režiséra“ + „scénáristu“ a jeho „střihače“ patrně pohryzal akutním kokotismem a infekční unylostí nakažený Dagon. Raději si místo toho pusťte plyn, je to rozhodně rychlejší a méně bolestivé, než když pomalu v agónii chcípáte nudou.

Černý panter opět zasahuje, aby ukázal, zač je toho Wakanda dalším zasraným zkorumpovaným bílým hubám. Tentokrát však vyndal srolované ponožky z rozkroku, pastelové pitkáče a homopelerínku vyměnil za elegantní negrokancelářský formál a naprudko to rozbalil ve svižném, sysluplném, hlavopatoidním a poctivě natočeném napínači, plném DžejKeje, kulantních přestřelek, zrady, zášti a správňáckých čokoameričanů. Sice nic nového pod sumcem, nicméně sytá a masitá porce psích granulí, po které váš televizor spokojeně zavrtí anténou.

Jo, jo, při vyhánění zmrda hajzlem u včel svědí prostředky. Čili když zkurvený vypatlaný bezskrupulózní krimoš, několikanásobný vrah a únosce napráší kozí nozdru, protože ta se ho snaží típnout pro přílišnou hrabivost, nejenže beztrestně vyvázne a justiční systém mu zařídí dolče vitu někde na Floridě, ale navíc jej pak ve filmu vykreslí jako takového kůl zádumčivého a miloučkého medvídka, který vlastně skoro nic neprovedl, jen porušil omrdtu a hrdinně a správňácky napráskal své spolupachatele. Tenhle Pinocchio už je dost senil, sem tam si při psaní scénáře i režii zjevně nepamatoval, o čem byla předchozí scéna, první čtvrtinu točil na mobil, než si jen kvůli uzlu na cévce vzpomněl, že by asi měl používat kameru, a dialogy u procesu připomínaly amatérský divadelní kroužek v Ústavu pro léčbu mentálních retardací, přičemž leklý soudce vypadal, že by nebyl schopen odsoudit ani volné pobíhání vzteklých psů po Palermu. Prostě film, který díky atraktivitě tématu místy i odsejpá, ovšem natočený zmateným starcem, jenž ráno tak tak trefí na hajzl už jen výhradně proto, že má nutkavou potřebu vyjádřit se k mafii, a který zanechá v divákovi takový divný pocit, jako by ho někdo skoro tři hodiny ponižoval, ztrapňoval a urážel jeho ješitnost a vkus. Něco, jako když vám vaše o 20 let mladší milenka jednoho dne náhle oznámí, že vás opouští, protože byste klidně mohl být její fotr. Teda kdybyste měl větší péro.

Epštajna asi jeho babka v mládí psychicky týrala, dost možná i pohlavně zneužívala, a taxe na ní teď vyřádil nedouckým, bezzubým a rychlokvašným rádoby psychomrdem, který by patrně skončil jako Janákův hajzlpapír někde v produkci TV Loppatov, kdyby Marek nedostal Strach. A jak víme, Bubák to má vždy pevně v uších, tudíž už po několikáté upletl z hoven Epštajnovy unylé grafomanie za každou cenu technicky, vizuálně a herecky velmi solidní bič, který ale moc nezapráská, protože materiál, z něhož byl vyroben, je řídký, nekonzistentní, nudný, bez solidnější pointy, nemá pevnost v tahu a disponuje psychologickou hloubkou pajzlového rozumbrady. Nicméně je to alespoň pořádný koncert, ve kterém excelentní Malý had (trochu tupě) týrá při domovní invazi neméně dokonalého Rákosníčka, jenž je i v požehnaném věku totální mimická puma. Čili něco jako když dirigent s absolutním sluchem a virtuózní první i druhé housle hrají nějakého zkurveného Janáčka, jehož disharmonické kompozice jsou snesitelné leda jako velmi účinný prostředek k plašení potkanů. Buď zas někdy hetero, Epštajne, z pásové rychloprodukce si uženeš leda tak pásový opar!

Herecký dokonalý Éda si v rámci Stanislavského metody uhnal tureta, načež si napsal a vystřihnul psychopatologicky vycukaného Márloua, a sám si toho retardéra i povodil po place. Což mohlo být docela zábavné: Režisér: „No na hovno, sjedem ten záchvat ještě jednou a cukej tou hlavou pořádně, ty demente!“ Herec: „Jestližéééé, pičo! Popopo pocákané kozy!“ Režisér: „Hele, jestliže se budeš chovat jako debil i mimo záběr, pomažeš zpátky do Birdmana, a já brnknu Hofmanovi. Ten se jak čurák chová, jen když prší. A jaxi předevčírem při čtení scénáře olizoval Wilišovi tu pleš a ječel u toho „megažalůůůůůd“, to ti taky moc nepřidalo. Málem mi s tím štěkem sekl, primadona jedna, prej že s poslintaným temenem zásadně nehraje. Taxe, kurva, zcentruj, vole!“ Herec: „Jestližééééé, mmm mrdka z krtka!“ Režisér: „Hele, Édo, už mě s tím začínáš fuckt srát! Položení se do role před klapkou je jedna věc, ale bejt za postiha imrvére, to se ti taky může lehce stát, že si v pauze na hotelu hodíš Ledžra, a Dastýn mi tu alternaci zatím neodkejval. Jestliže nepřestaneš, tak ti jednu fláknu.“ Herec: „Jestližéééééééé, ooo oliž mi makrelu, jejeje jebko! No a poté pan Norton před celým štábem sám sobě rozbil držku… Realistické herectví holt není žádná holá prdel. Každopádně je z toho stylová, precizní, kultivovaná a fantasticky zahraná protikorupční noárová tikoprocedurální mentáldetektivka, která sice kromě netradičního psychohrdiny nepřináší nic světoborného, avšak solidně odsejpá a rozhodně neurazí. Napálím tomu tedy za Édu jeden puchýř nad zasloužený průměr a doufám, že ve dvojce s názvem Down in Brooklyn Pan Herec ještě posune hranice, užene si před natáčením chromozomální anomálii, mongoloidní kukuč a nějaké ty malformace, načež věrohodně poprská zlotřilého Sašu Baldvina rozžvýkaným rohlíkem s nutelou.

Nechat pro celosvětovou distribuci natočit Turka dokument o dobytí Konstantinopole, to je přinejmenším stejně absurdní, nezaujaté a historicky přesné, jako by si nějaký neonacista střihnul filmík o dobytí Varšavy Wehrmachtem. A tak výpravná a poměrně drahá vizualice největší strategické chyby frakčně rozpolceného a hrabivého středověkého křesťanského kudlankovstva - vysrat se na pomoc Konstantinovi, která v podstatě otevřela dveře třem stoletím nejzhoubnější nákazy v dějinách Evropy, tak zvaného islámějového moru, a nebýt několika hrdinných Srbů, Habsburků a nějakého toho Pšontka, jsme zavaleni otomanem, šukáme slepice, mlátíme baby a žereme kebab už od roku 1529, dopadla, jak dopadla. Jistěže absolutně nestranně! Kůl prefíkaný kultivovaný sympaťák, se stovkou tisíc hadrových hlav v zádech krutohustý boreček a těžký geroj, ani trochu sadistická kunda či vypláchlý tyran, a už vůbec ne buzna, co píchala Drákulovi juniora, Mehmed, si dobýt Konstantinopol a vyvraždit či zotročit v ní všechny ty zkurvené zdegenerované nevěřící psy prostě zasloužil, bo Aláh! Jak už jsme viděli u Fetihu 1453, i zde zase postihnul ty nezaujaté gaučáky selektivní výpadek paměti jako u Arménské genocidy a vynechali to následné týdenní píchání všeho, co mělo nějaké otvory a teplotu nad 25 stupňů, jakož i systematické mučení a vyhlazování kudlanek z opačného spektra pomatenců. Filantropistický a altruistický osmanský skorofilosof si to prostě triumfálně přicválal do vymydleného Istanbulu a všichni se omezili jen na patetické bláboly, jaký je ten Mehmed bouchač a jaxi po x století 23 armád vylámávalo zuby na nedobytných městských hradbách. Přitom jen o 250 let dříve to pouhých 10 000 křižáků, vyslaných 1. Katolickou a.s. a jejím vrchním Pedofikem bohulibě zgenocidovat nějaké ty ortodoxní bratry ve víře a kapku jim pustit žilou, dalo s ocasem v ruce za necelý týden. A bez děl. Čili pěkně udělaný a slušně odsejpající tendenční škvár hadrových hlav. Takže co s tím? Tak třeba dva fakáče dolů minimálně za dokurvení nejkrásnější byzantské sakrální stavby světa minarety.

S obrovským potěšením musím konstatovat, že Gay Ritchie už je zase Guy a se svou autorskou tvorbou není zdaleka tak v pitchie, jaxe zdálo po všech těch otřesných homokládovinách posledních let, od Šerloků přes Muže ze strýce až po vrchol žumpoidní filmařiny - obskurně odporného a přiblblého Aladina. Po jedenácti letech přitepleného čekání si to konečně přihasil s guydiózním cumbackem, kterým, nebojím se říct, dokonce překročil svůj stín, vržený tenkrát naprosto fantastickým Podfuckem. Tato totálně vymazlená, dialogově dokonalá, nápaditá, do posleního džojntu promyšlená a citlivě vycuntovaná taškařice ho vrhá zpět tam, kde má být a kde jej všichni tolik zbožňujeme, tedy mezi obskurní a bizarní figurky anglosaského podsvětí, poháněné kulometným střihem, skvělou hudbou, cynickým tumorem, třemi prdelemi originálních filmařských fines a neotřelou scénáristickou invencí. A samozřejmě vynikající práci s kašpary. A že jsou tu úžasní fuckt úplně všichni – od ležérně přirozeného Meťjů MekKvíra, přes sympatického Karlíka Huhňala až po s naprostou grácií exhumovaného Dotačního Hjůga! Ovšem to pořád není nic proti famózně napsané, ještě lépe zahrané a úchvatně oháklé postavičce Kouče. Naprostý kult, Kolín je extraklasa a svou kreací zastínil snad i Pitkova cigošského boxera, přičemž jeho finální mimické gesto mě uvrhlo do naprostého nadšení a okamžitého proškrtání mého hereckého žebříčku. Prostě dokonalost po všech stránkách, kterou si s chutí sjedu ještě mnohokrát, a samozřejmě snad ani nemusím dodávat, že kdo tomu dá méně než čtyři, je nevkusný, sebestředný a suchopárný pičus, co nenávidí filmy!

Filmové Osvícení považuji za artovými hnědopichy druhou nejpřeceňovanější prudu všech dob, byť famózně zahranou. Ta první je od téhož režiséra a pojednává o narkoleptickém existenciálním mlácení prázdné slámy s plechovou hubou s honoris fatuus doktorátem z FFUK při tříhodinové cestě na Saturn. Nudofilové již zajisté vědí. Tudíž jsem byl z výše uvedeného důvodu, a také proto, že Štefan už téměř dvacet let nenapsal nic, co by se vymykalo z kategorie potištěného hajzlpapíru či vykrádání sebe sama, vůči PhDr. Spánkovi drahnou dobu velice skeptický a vyhýbal se mu jako dyslektik Slabikáři. Chyba! Na rozdíl od uspávajícího a poooooomalého Džekova jebání v hlavě v otravném psychožravém hotelu, plném halušek s nestrašidelnými fakany na trojkolkách, unyle užvaněným duchopersonálem a až směšnými krabatými důchodkyněmi ve vanách, je toto velmi svižná, zábavná a smysluplná taškařice o partičce zlých homodějů, vykuřujících děti, která elegantně navazuje na původní sračkol a dokonce i dovysvětluje mnohé, co narkáč s LMD - Kubryk - bez ladu a skladu vytrhal z kontextu původní předlohy v domnění, že každý divák taky fetuje a xmrti rád usíná při projekci nudou. Byť taškařice místy otřesně zahraná. Toporný jeliman a profesionální bezmimik Eman MekŘehoř je mokvajícím vředem každého filmu, ve kterém se marně pokouší předstírat herectví. Naštěstí jej zde téměř vymazávají a ukazují mu, jak to má vypadat, vynikající sympatická negroholčička a hlavně skvostná, přirozená a bez váhání píchatelná alfaštěrbina, paní Milfgusnová. Tu bych z fleku nechal vysát ze mě veškerou páru, a ani by mě nemusela před tím moc honit. Tedy pardon, chtěl jsem samozřejmě říct „pronásledovat“, aby to náhodou nevyznělo seksisticky nebo tak… P.S. Milý genitální marketére a brilantní lokalizátore distribučních titulů, to teď jako budeš cpát jméno autora předlohy do každého názvu filmu, aby se i ta největší lopata nemusela obávat, jestli náhodou omylem nejde do kina třeba na slavný gruzínský bestseler Doktor Spánek od Pomrda Šukašviliho?

Partička tupých štětek ztvárněná partičkou tupých štětek v rádoby kůl, přiblblé, nezáživné a plytké tupoštětkoidní mykóze, silně připomínající travestišou Čuníka Tatůma, tentokráte pro kornatějící heterosexuální panice s proklatě rychlými pravačkami. Stále zdánlivě oratelná „HangLow-nebýt silikonu“ se sice ve své gerontoexhibici urputně snaží za pomocí formaldehydu, tuny mejkapu, pušapek, armády plastických chirurgů, kamerových filtrů a flexibilních dablérek udržet strie, atrofii a leukoplastí přilepené stydké pysky v mezích píchatelnosti, satanžel však jen při pouhém pohledu do kalendáře cítíte při tom jejím prdelení na patře pachuť hnijící makrely a genius loci se chvatně odebírá dávivě zvracet na hajzly geriatrické gynekologie. A aby jí při tom starobincovém tyčování náhodou někdo nezastínil, vybrala si po bok Miss pekingských útulků pro bezdomovce, plochou a obskurně odpornou Konstantýnu Čongovou, která vylézt v nějakém stripbaru na pódium, dočká se za tangama místo amerických prezidentů leda tak srolovaného hajzlpapíru. Použitého!