verbal

Tady opravdu netřeba šetřit superlativy! Debilní poloamatérská velepičovina a hrubá urážka i toho nejdementnějšího diváckého nevkusu, již k dokonalé odpornosti zhyzdil výsměch všem snaživým ochotníkům a parodie na herectví, vepřový xicht z Tvajlajtu - Lulan Buc, jehož husté síajej boxování a zápasení nápadně připomíná vzpouru v baletní přípravce pro slabomyslné tapíry. Mozkový moulinex na úrovni posledních Segalových fláků, který se opravdu bojím otevřeně nazvat scénářem, je tu bezcitně dotažen k obludnosti totálně neumětelskou reži…., tak radši taky ne, a řekněme … snahou o dirigování sboru prkenných mentálů, a dramaturg zjevně zemřel na infarkt tak v polovině prvního čtení toho retardovaného leporela. Kameradown měl zapatlanou čočku Nuttelou a čerstvě vyšťouranými soply a střihač si během neurotického cumlání nůžek pořezal jazyk, ale horní patro si nezakrvácel, protože ho díky vrozenému rozštěpu nemá. Takže nezbývá, než držet pietní minutu dávení za nebohého Wiliše, protože když už někdo vezme roli v takovém svinstvu, je evidentně mrtvý.

Vrcholové šachy jsem vždycky považoval za terapeutický nástroj, pomocí kterého si dva uhrovití psychotičtí ufoni tlumí autistické záchvaty. Samozřejmě je mistrovsky ovládám a obohatil jsem jejich dějiny tak zvaným Verbalovým gambitem, což je mat prvním tahem. Teď jsem dozajista několik těch poďobaných postiženců zacyklil, takže než se vycukaně složí na podlahu s pěnou u huby, raději abych svůj geniální tah vysvětlil. Za mou dlouhou a bohatou šachovou kariéru jsem zjistil, že si sto procent těch elektronů myslí, že se táhne jen dopředu! Proto každou partii prostě otevřu dámou na D9 a šachmat. Jako velmistr samozřejmě vím, že přes ty otravné pinčlíky nemůžu, a tak jednoduše vycouvám, obejdu šachovnici a napálím jim to pěkně zezadu rovnou za bezmocného krále. No, a pak už jen stačí třísknout do budíku a na jejich obvyklou námitku „Ale to přece nemůžeš!“ s ironickým úšklebkem zareagovat „Já můžu všechno, kokote!“. Když se tedy povznesu nad nějaké ty následné nepodstatné hemzy neumětelů z Šachové federace, tak jsem všechny své dosavadní partie s bílými jednoznačně vyhrál a donutil ELO každého z těch nehezkých retardů škemrat „Dount bring mí daun!“, jako by už to snad od narození dauni nebyli. Tudíž jsem vzhledem k výše uvedenému do toho šel plný slastných očekávání kvalitní hybernace při bandě unylých partiářových anotací slintajících mutantů s tiky, jímž ze špatně padnoucích tesilek při sedu vykukují atrofované, sýrově bílé holeně. Hezky jsem si připravil polštářek, načechral tygrované leskymo, demonstrativně hlasitě zívnul, ulehnul … no a pak jsem skoro dvě hodiny oka nezamhouřil. Tenhle Éda Cvik to totiž dramatizačně a režijně zmáknul na jedničku a na nějaké detailní popisování toho, jak nejlépe dvěma prsty uchopit pindíka a objet s ním dámu, nebo v případě těch sexuálně dezorientovaných krasavců spíš krále, se téměř zcela vysral. Udělal z toho v podstatě strhujícího a překvapivě zábavného Atrorockyho, ve kterém se mlátí jen do šachových hodin, načež se neuroticky cuká hlavami, a kde naopak ze všech sil fandíte sympatickému kůl Rusákovi, aby tu asociální, pošahanou a arogantní ropuchu, kterou Touby se svým zjevem neměl ani trochu problém přesvědčivě zmáknout, dostal svým matem co nejdříve k terminálnímu záchvatu a následně do komatu. Po skončení pak máte neodolatelnou chuť adoptovat si Davida Navaru, abyste jej mohli doma zavřít do klece a dávat mu třikrát denně rány elektrickým obuškem. Opravdu jsem na rozpacích, jestli duševně postiženým existencím, které jsou sice schopné díky své poruše brilantně vykombinovat, jestli vám za dvě hodiny urputného mnutí brady a kompulzivních záškubů hodí šachovnici do xichtu, ale jinak jsou úplně na hovno, stavět pomníčky, nebo je neprodleně hospitalizovat. Nicméně tohle byla poutavá a kulantní exkurze do mentální zoo, která utekla rychleji než atletická desítka, před níž v parku s lascivním úsměvem rozhalíte baloňák!

Vilča Kovář hraje ploskonosého nouplisáka a nigerijského šamana, který vynalezl otřes mozku, jenž dělá v americkém fotbalu z vypatlaných lopat šílené vypatlané lopaty. Američané jsou na něj teď tolik hrdi, že mu dali volňásky do Dyznylendu, kokosovou palmu v Kalifornii a točí o něm vysokorozpočtové oslavné uspávačky hadů. Hraje ho v dramatu, které je zhruba stejně dramatické jako přednáška v hauštině o vlivu forenzní patologie na západoafrickou migraci a záživné asi jako pití formaldehydu. Tedy pokud si dvakrát týdně vášnivě nehoníte nad Medykl žurnálem. No, jen si tu strhující atmosféru představte! Doktor Kunta Kinte je od přirození smutný, pak objeví tu kontuzi, což je stejně na hovno, protože se solviny bouchají do hlav dál, a bafuňáři z NFL mu řeknou: „Fuj, fuj, ty ale škaredě lžeš, zlé Omalu!“, což jej rozesmutní ještě víc, a vy napětím ani nedýcháte. No a o dvě hodiny žvanění, tři prdele cétéček, pokokot mozkových řezů a několika sebevraždách vybouchaných negrů později mu sdělí: „Tak jsi měl nakonec pravdu, milé Omalu. Na, tady máš banán!“. Ale náš čokoládový hrdina je pořád smutný jako na začátku. Konec. K tomu všemu by se měl Vilík, jenž na stará kolena začíná čím dál tím víc vypadat jako anorektické dvojče Lórence Fišbérna, rozhodně nadále držet rolí kůl negrů. Zde sice dokonale ochrnul s ublíženeckým výrazem v xichtě a téměř nadrtil otrocký přízvuk Idrise Elby, ale při své urputné snaze o Osrala nakonec působí, jako by Morgen Frýmen s obrácenou kšiltovkou a kapsami u kolen kokotsky repoval ve Freš princi. Závěrem bych si i jako laik dovolil vyvrátit ty tak zvané vědecké medicínské závěry, které ve filmu zazněly, a osočit tvůrce z účelové fabulace. Již z pouhého empirického pozorování je nade vši pochybnost zřejmé, že se všem těm astrofyzikům při nárazech zjevně nemá v hlavě co otřásat. Vidíte, kdyby tenkrát mělo NFL verbala v píár, doktor Omalu by dneska akorát tak pitval v Kamerunu kozy a Vilík řádil v Mizerech 3.

Takový kolem toho ti Noři dělali humbuk a nakonec jen do fjordu hapalo popkornové skalisko a zvednutá hladinka unyle vycachtala pár trollů z jejich brlohů. Naprosto taky spláchla obvyklou skandinávskou originalitu a zůstala jen prachsprostá, tisíckrát viděná holyúdská matrice, osazená Radkem Šmrhou, pár sterilními Heyerdaly a několika chladnými bezpoševními Norami, kolem kterých zamrzají i termály a gumovatí ocelové trubky. S těmi dvaceti minutami fjordího vlnění se sice poňuňali moc hezky, nicméně zbytek je otravně omletý syžet, plný teplých přátelství a rektoryvných rodinných hovnot.

Chvalme Satana! Po pěti mlaskavých šlápnutích do hovna konečně někdo udělal z Abnormálních pasivit aspoň trochu Paranormální aktivity a splácal asi nejlepší péovéčko od RECu 2. Hnusné neherce vystřídali sympatičtí herci, kteří se nebojí i vzít kameru do ruky a sem tam se s ní projít, no a démonek tentokrát dělá solidní bordel a posedává ostopéro, a ne jen při úmorném cyklování CCTVéčka jednou za film rozhoupe lustr a jednou strašlivě vrzne dveřmi. No vida, jakmile od toho odstavili unylé židácké bubukomando ve složení Orál Feli a Persil Šulimán, rázem to dostalo koule i předkožku. To však velmi překvapivě nerozdýchala zdejší kohorta nevkusných maďarských teplometů a centurie artových pražským bukvic, co tu u předchozích homodílů předváděly cákací spartakiádu, a jedinému kulantnímu pokračování hystericky kurví rejtyng.

Musím teď chvilku zhluboka dýchat, abych si při tom kokotmentování nenablil do klávesnice ….. Nejodpornější zaoceánský kýč znovu zaútočil a já měl pocit, jako by mi slizká afektovaná neherecká piča Anička Hetevejová s bárbinkovským úsměvem rvala dvě hodiny prsty do krku. Já debil se prostě nepoučím, že si nemám pouštět nic se stážistou v názvu, pokud to nebude o Moničině felaci. Po odporném gůglkurvení vkusu Troubou Vilznem k nám totiž z Továrny na noční můry připlavalo svinstvo ještě žluklejší a já mám chuť vypíchnout si oči, abych nic podobného už nikdy neviděl! Je to snad ta nejhnusnější dávivá směska zatuchlé korporátní umělé hmoty a učebnicově zrůdně pokřivených rodinných hodnot, zapatlaná prudce zubokazným cukrkandlem a zalitá přeslazenou Kokakolou přímo z rukou nechutně dobráckého Satan Klauze z té otravné močopudné reklamy. Vskutku nehumánní výprava do sterilního Mumulendu, vysněného to světa manipulativních amerických kokotů, ve kterém si slauďoučce harlekýnkovská pizda najme kouzelného dědečka, aby jí ukrutnou stařeckou moudrostí a letitým selským rozumem analogového prodavače telefonních seznamů zachránil digitální mezinárodní internetovou filmu a manželství s tím nejempatičtějším a nejrozkokošnějším teploušem, jaký se kdy objevil ve filmu. Obzvláště při ideálně idiotsky idylických rodinných scénkách s jejich slizkým paznehtem, tedy pardon, chtěl jsem samozřejmě říct s tou lostomiloškou štyšletou plinsezniškou, jsem si musel urputně rvát palec do prdele, abych si hrůzou neposral sedačku, a celý zbytek toho krystalického svinstva mě nutkavě natahovalo. No a jak myslíte, že celý ten šestákový fekál asi tak dopadl? Inu, vše se po tom „tolik napínavém“ průběhu se spoustou zle zákeřných osidel a přezlovolných nástrah „překvapivě“ v dobré obrátilo, magický stařík dokonce naši odpudivou zdegenerovanou krávu donutil jako bonus sežrat třikrát denně brokolici, aby ji nezklátila anorexie, a všichni dohromady si nakonec skvěle zacvičili tajči v Central parku, kde chybělo už jen stádo pasoucích se růžových jednorožců, poletující hejno dobrácky otylých lesních víl a Petr Pan s Medvídkem Pú. Bobík byl sice sympatický od přirození, ale buď už nezavadí o kloudnou roli, nebo senilní a bere i takové sračky, avšak ani jeho charisma to nezachránilo před zaslouženým titulem „Nejplesnivější plastový sajrajt roku“. A to prý plasty neplesniví!

Za hnusnou, špinavou, surovou a neseroucí se gangsterku s opravdu erkovým rejtyngem bych dal ledvinu. Ale při současné teplé frontě ve světové kinematografii zůstanou mé močové cesty evidentně plnohodnotné a mé divácké touhy neukojeny. Tady sympatický Tomáš Tvrdýy hraje kolotočářský gang londýnských Kočkových, od pohledu na dobové fotografie páreček odpudivých vypatlaných bezskrupulózních poloopic, a i když poměrně dobře, příliš se na to nehodí. Tedy vlastně hodí, neboť se jedná jen o další homopočin, který chtěl být strašně moc retro, pak ještě víc a ještě víc, až jsou ty skutečné trampoty škaredých bestiálních anglických pičusů, nalíčených zde do zářivě inteligentních charismatických nagelovaných džentlgejů, zase vyvoněné Šanelem a zabalené do růžového celofánu, ale hlavně že je Esmeraldina stodola vymazlená až po ruletovou kuličku z roku 1960. Já se, kurva, nechtěl dívat na prosluníčkovaný, vyumělkovaný a žužu vyleštěný Ístend a kůl dobové interiéry, naplněné změkčilými teplouši, pózujícími v dokonalých replikách kváder od Huntsmana, co si při tom sem tam způsobí anemickou záděru nebo klopýtnou v lodičkách a něžně si natlučou nosík. Ne, já chtěl vidět hnusnou, ponurou a zaplivanou chudinskou čtvrť, plnou masakrujících se brutálních zmrdů a jejich terorem trpícího obyvatelstva. Tak to máme Pink mass, Most Šifonů, Muž ze s.t.r.ý.c.e., Legendy rimmingu … Vole, Skorsísy vrať se, než ze vší té homoreality začneme mlsně pokukovat po pánských análech!

Štefanova cesta kanalizační rourou směr žumpa neutěšeně pokračuje a po Válečném koni přichází s Válečným Henksem, dalším patetickým a kýčovitým cajdákem, který nepokrytě přejmenovává geopolitické klima druhé poloviny minulého století na Teplou válku. Natočeno je to sice opravdu mistrně, v intencích známého režisérova puntičkářství je dokonale retro snad i ten žlutý chrchel dobového kuřáka cigaret bez filtru uprostřed Unter den Linden a vynikající herci přesvědčivě hrají přesně takové kokoty, jaké jim slaďoučce idiotský scénář dávno vyčpělých židích bratrů diktuje, avšak výsledkem je jen kurevsky předražená, sračkovitě kýčovitá telenovela a lekce pokrouceného homodějepisu pro tlusté a hloupé americké děti a jejich stejně těžkotonážní maminky, kterým se dozajista bude ze všeho toho sterilně klišovitého dobrodružství chvět napětím vole. Štefanova stařecká demence tu pak vrcholí úchylováním se k těm nejlacinějším ekvádorským televizním trikům. Například u scény, kdy se na jako vždy páprdovitého Tomáše ve vlaku nejprve nehezky mračí perfektně padesátkově vystylizovaná padesátka, načež se na něj v závěru řiťoryvně usmívá, jsem měl dost problém udržet v sobě večerní menu. Celý film jsem marně doufal, že se odněkud vyřítí ve svém časoautě Márty Mekfláj a pošle je všechny do piče, čímž by ukázal, že tu hromadu plesnivých máršmelousů a žluklého popkornu nemysleli až tak vážně, a třeba by z toho udělal i snesitelnou komedii. Ale ani hovno. Takže poslední šance, Štefane! Buď seber do artritické hrsti zbytky chcípající invence, dokud ještě Herysn udrží bič, nebo už konečně odpal na Floridu hrát bingo.

Škaredý úchyl z videopůjčovny se naprudko předávkoval verbálním laxativem a svůj originální divadelní průjem zastavil až v čase 02:43:37. A to je kurva úmorné i na dialogového génia, který evidentně chytil egoistickou fobii ze stříhání a skoro tři hoďky už bez ochabnutí invence prostě neužvaní. Kdyby si na tom trochu zařádil nůžkama a odstranil tak 30 minut vatově planých plků, byla by to naprostá dokonalost. Takhle se jedná jen o dokonalost prostou, ozdobenou výkvětem dokonalých herců a zhyzděnou jen jako vždy zoufalým polenem Čuníkem Tatůmem a stopáží pro šťastné majitele plechových prdelí. Ale i tak Kventýn zase předvedl, že skvělí mimici, brilantní dialogy a perfektní režie dokáží i ze sebekokotštější zápletky vyždímat neotřelý, krvavý a dynamický mástrpiss.

Anaboliky vytahanou a zkrabatělou kožku už holt nevyžehlíš a svlíkat se v sedmdesáti do trenek by tedy bylo neetické až nemravné. A tak Sláj moudře zchátral a zpapučovatěl a snažil se předat rukavice mladší degeneraci vybouchaných palic. Bohužel už ne tolik moudře pustil z artritických rukou jak režii, tak scénář, a nechal kultovní sérii plně v nezkušených tlapách jakéhosi podivně ambiciózního negerského aktivisty. A je to rázem v prdeli! Ten Rodny King junior se sice všemožně snažil o retro silvestrovskou patinu a patos, nicméně do nich všemi otvory cpal angažovaného Afrorokyho a na legendě tak zprasil, co se dalo. V hlavní roli pózuje necharizmatický a nesympatický jeliman, který by se spíše hodil do nějakého tklivého dramatu se smutnými čokoteplouši než do ringu a jemuž od počátku z celé prdele přejete, ať jej někdo z těch učebnicově zlých bělochů co nejrychleji sundá. Do toho se vám snaží vsugerovat, že k boxu se nejvíc hodí vypatlaná recitace, a tak vám z hudebního podkresu slézají nehty a jen s hrůzou očekáváte, kdy do toho nějaký ten AjsFak zarepuje Ájofdztájgr. Musím připustit, že úvodní polovina je vcelku kulantní, nostalgicky odsejpápá v nejlepších Rokyho tradicích a první zápas dokonce i připomíná box. Pak se ale cosi zle zvrtne, náš kakaový rohovník začne otravně cvrlikat s jakousi árendbí briketou, hledat své přičmoudlé já, trousit přitom odporně cukrkandlová životní moudra ghetového filosofa a naprosto nezáživně trénovat s dědou Silvestrem, až je to téměř k nesnesení. Finální pěstičkovaná s britským tuponěm pak předvede to nejkokotštější a nejhnusněji natočené statické mlácení po tlamách bez krytí, jaké jsem kdy viděl, tudíž Sláj neSláj, výsledný dojem osciluje okolo prdele a máte z toho asi tak stejný zážitek, jako by se vás v boxerské rukavici snažil vyprstit Muhamad Ali a pružíc v kolenou při tom procítěně přednášel Černý muž pod bitchem otrokáře žil. Jestli plánujou dvojku, tak doufám, že se do ní prorve Drago junior a po krátkém strečingu s Brigitou Nýlsen toho afrogeje pošle expresním hákem za taťkou.