verbal

Na rozdíl on brutálně natahované a řádně narkoleptiké mrdky Silo najmuli tentokráte soudruzi z manipulativního prodeje židopředražených nahryznutých jablek snobským kokotům za cenu dvou až tří stejně červených, avšak netknutých, dramaturga i scénáristu, kteří si nelibují v sáhodlouhém čumění do špajzu na to, jak jim plesniví džemy a tvrdne pečivo. Výsledkem jsou Negři v letadle aneb Čaukluku, parádně to odsejpající, napínavý, zábavný a vcelku originální seroš s veskrze sympatickým, charismatickým a solidně hrajícím Ydrysem. Seroš natolik záživný, že jsem mu schopen velkoryse odpustit těch pár s kokotismem hraničících logický lapsů, a dokonce i to, že do velkobritské tajné služby opět přiletovali dost odporný tranzistor, přičemž trestuhodně zdiskriminovali všechny amputáty, rozštěpáře i hermafrodity.

Tři roky před speciální vojenskou válkou natočil uznávaný (a protiruský!) ukrajinský dokumentarista filmový portrét východoukrajinského venkova, tedy jednoho ze separatistických regionů a předmětu současného sváru zkurvbáťušky Vladimíra a zkorumpovaných banderovských mafií o Kyjevskou Rus. Tedy portrét od našince, nebo lépe řečeno jejichnce, bez příkras vykreslující tamější obyvatelstvo jako veskrze oduševnělé, kultivované, hrdé, moudré, filantropické, nesobecké, laskavé, zásadově abstinující a až filosoficky intelektuální mazlíčky, žijící v nádherné prvobytně pospolné absurdní anarchii, s níž se nadšeně a intenzivně seznamuje neméně altruistický, slizký a řádně bezpáteřní přizdisráč z Kyjeva, instruovaný Evropskou Utopií, dokud tu ruskou duši prostě nepochopí. No, já osobně bych takový výqět a základ státu těm Rusákům klidně přenechal bez boje, a to nejen v zájmu efektivnějšího utrácení mých daní fialovými bolševickými loutkovými eurohujery. Ale půda je holt půda, a zájmy Spojených sráčů jsou zájmy Spojených sráčů. Čtyři za upřímnou, nepropagandistickou a nezkreslenou demografickou studii.

Pokud nemáte scénáristu, který by dokázal kloudně a hlavně vtipně zapohrdat bolševickými kokotporáty stádově dokonale zmanipulovanými, virtuálními iluzemi poškozenými a na spotřební elektronice zcela závislými ovčánky degenerace Z, musíte holt aspoň zaplatit Lórecku, aby to zkusila vytrhnout bobrem a nějakým tím plným frontálem, pročež tomu kromě několika obvyklých lobotomů dozajista skákne podpořit mizivé tržby ještě i pár honičů. Jako, musím říct, že z otylé lučištnice se šoulavými stehny a permanentním výrazem zpruzené piče vyrostla docela kulantní a solidně apelující barakunda, od které bych si klidně nechal zahřát pneumatiky před Velkou cenou, a ani by nemusela moc škemrat. Ovšem k tomu, aby vyhonila do červených čísel tuhle bezradnou, přitroublou a místy až trapnou pičočalamádu o tom, jak v ulitě asociálních sítí předpisově vypěstovanému slizkému, ustrašenému, hexadecimálnímu a řádně zbuznělému nemrdalovi pořídí zoufalí rodiče štětku, by musela přihodit ještě minimálně plně exponovaného netopýra a tak třetinu hrací doby twerkovat. Čili ty jediné sysluplné, esteticky vyvážené a zábavné dvě minuty na pláži zhodnotím mimořádně benevolentně dvěma rudými samolepkami na bradavky a příště bych chtěl Dženyfer spíše vidět v něčem s názvy jako Hard feelings nebo No harm bangings.

Jestliže urputně vytlačíte obří audiovizuální růžové hovno, plné nestrávených zbytků jednorožců, duhy a angažované slepičí pičidity, které posypete blahoslavenými marketingovými lžemi, že jde o děsně prefickanou satiru, získáte sice pravděpodobně jeho distribucí mezi ftaláty přiotrávené mongololidi, stádové konzumeristické semidebily a neomarxistické smíšky miliardový hit, ovšem ve výsledku je to stále obří růžové hovno, jehož kulturní dopad má podobu akorát tak hlasitého šplouchnutí do růžového hajzlu v hnusně pastelové Barbiekoupelně. Materiál, se kterým se rozhodně daly vyvádět rozličné inteligentní a vkusné vyfikundace i brutální humory, satanopustě přetrávený ve strojenou, kýčovitou a přebarvičkovanou vigzlajvantovou homonudu a přitroublou popkulturní plytkost manipulativních a degenerativních cigánských hraček, prsten namočeným v Nutele podtržených hysterickým manifestem zoufale netknutých a čínským plastem zarostlých klínů zhrzených feministek, které sice vždycky děsně chtěly být jako Barbie, jenže jsou příliš hnusné, že z nich blijí i sekdhendoví zbuznělí Kenové, a nikdo je nechce prcat. Hloupé toxické fenolové svinstvo a ukrutná taškařice pro militantní babochlapy, bukanýry a reprezentanty v hodu rozštěpem s jediným jakože satirickým vyobrazením, a sice, že firma Mattel zaměstnává samé nevkusné buzeranty a její generální ředitel je slizký nesvéprávný kokot. Svinstvo, po němž nesmírně progresivní Prasobárbie nadšeně zatleská otylýma upocenýma ručičkama a Kriplbárbie vesele zatančí na vozíku pogo. Už chyběli jen Jebákbarbie, Retardbárbie, Šímejlbárbie, Impotken a Transken, kterému přišili Bárbieoblouk a napajcovali jej estrodegenem, aby si každá minoritní zrůdička našla v Mumulendu svůj první předražený plastový vibrátor a nebyla nedejsatan náhodou diskriminována.

Běh Stalinova Landy za odpuštěním Orlíku je sice kapku artově progelovaný a místy absurdní, ovšem v detailech veskrze pevný v kramflecích, sugestivní, syrový a surový FPS matroš s mrtvolnou poetikou, tísnivě zanechávající koule v břiše a na sliznicích žluklý pach té nejhorší sobecké lidské spodiny. Mrazivá alegorická studie vypláchlé zdivočelé animální verbeže, vyhecované a otupělé bolševickým terorem, s docela milým přesahem do současnosti. Ovšem ne takovým, jak se někteří soudruzi snaží v souladu s jednotnou a jedinou správnou stranickou doktrínou demagogicky deklarovat, a sice že nelidská pakáž bez jakékoliv úcty k životu a zcela bez elementárních civilizačních návyků napadla totálně mírumilovný, kulturní a kultivovaný národ filantropických miláčků, který teď tak hrdinně brání klidný spánek Evropy, světa i galaxie, ačkoliv jeho východní části už téměř před deseti lety jasně vyjádřili zcela svobodnou vůli po sebeurčení a nezávislosti, na níž měli de jure némlich stejný nárok jako třeba Kosovo. Jenže tentokráte dobrotivé NATO, poháněné Spojenými sráči, Kyjev kupodivu humanitárně nevybombardovalo, protože by to bylo v rozporu s aktuálními geopolitickým šachy, tudíž se toho ujal ten zkurvený Mordor. A tak nelidská pakáž napadla de fuckto kulturně, historicky i naturelem tu samou pakáž, avšak obě ty pakáže se teď moderní demagogie pro klid na pastvinách spokojeně bečících přežvýkavců snaží navzdory všem učebnicím dějepisu separovat, aby stádečko nade vši pochybnost vědělo, komu fundit, a koho lze beztrestně hanobit. A to je tedy úplně stejně úsměvný manipulativní narativ, jako tvrdit, že Stalin byl Rus jako poleno, nebo že v prvním tisíciletí etničtí Rusáci odtáhli z Kyjevské Rusi, aby v roce 1991 mohla vzniknout Ukrajina. Ne, ten přesah filmu spočívá v tom, že je jen otázkou času, než se novodobá mocichtivá neomarxistická lůza Evropské Utopie a Anglosaského kokotporátního spříseženectví militarizuje a začne ty s nepohodlným názorem likvidovat nejen sociálně a ekonomicky. Taxe na tu citlivou romanťárnu hezky mrkněte, ať víte, do čeho jdete, pokud se budete jen tupě nechávat stříhat dvakrát ročně na vlnu. Hodně silné kafe, které doporučuji nevařit před spaním!

Pozor, přimontováno drobné přítlačné křídlo! Někdy mi připadá, že soudruzi ze Spojených sráčů staví v barácích ty nesmyslně obří izolační a technické přepážky jen proto, aby v nich někdo mohl bubat. Takže tu máme asi po milionté prvé pomalu už kýčovité obytné mezistění s bafacím nájemníkem, jakož i katalogově divnou mámu s katalogově divným tátou se zálibou v přepěstovávání tyqí, kteří to dávají sežrat katalogově divnému fuckanovi. Musím uznat, že tentokrát je to poměrně atmosférické a hezky natočené, ač nijak zvlášť děsivé, a ani z obludária se dvakrát neposerete. Nasraně druhé by už si mohl nějaký ten hororový scénárista konečně jednou vytáhnout hlavu z prdele a neprasit exekučně solidní kousek takovou kauzální lobotomií. Ryze kokotskou základní premisu, že bubuentita, která s ocasem v ruce rve porážkové lidi na půlky, přičemž není schopna kdekoliv ve stěně vyrazit pár ztrouchnivělých dvoucentimetrových prken a penetrovat interiéry domu, kdykoliv se jí zachce, tudíž ji musí držet v mezistění vachrlaté tajuplné dveře z těch samých prken jen proto, aby ji někdo mohl ke konci jakože malolepě „vypustit“, může s mlaskáním sežrat a blahoslaveně strávit snad jen zdejší prüdce sofistikovaná klika hororových exprdů.

Bolševický narkáč, impotentní slumová názorová autorita, hnijící narcis, bezesporu ten největší rozumbradáč, jakého zná, a nově i zahořklý lokální neuargumentovatelný neomarxistický aktivista ve skocích do nikam s jediným směroplatným a veskrze objektivním světonázorem - Jirka X. Fetka – je patrně největší anfánteryblb hyenistické scény našich lůzrů a hnojů, kterého bych neváhal zařadit mezi takové psychotické velikokoty a alkonarko kapacypy, jako  například Vincent Venera, Filip Topol nebo Milan Hlavsa. Prostě výkvět astrálně tlučhubovských plísní pražských skvotů a bezďáckých přístřešků, co si nevidí na špičku čuráka a jenž ve svých kruzích samolibě zlidověl, etanolem a vymetamfetaminovanou dutinou samozvaně povolán sveřepě šířit jedinou platnou a nezpochybnitelnou pravdu a morální hovnoty vlastního kategorického imbecilativu. Výkvět, který kdyby neuměl jakž takž formulovat demagogické texty a nedostal kdysi charitativní lano z Reflexu, dávno by hnil někde v cigánském brlohu v Libni se stříkačkou v žíle. Výkvět, který zcela po zásluze skončil tam, kam patří, a sice v té nejsmrdutější demagogické a ryze dezinformační rudé žumpě, internetovém vytřiprdelníku pro ultralevicové artisty na piku, zanícené zoláty a libtardí alkoyntelechtuály – Forum24. Snažil se, patrně jeho občasný spoluskvotovník a kdysi nadějný pseudorežisérek Igorek, snažil, udělat ze samolibého obbrkokota milého dědečka s vyhnitou držkou, i hřad otylých batikovaných redakčních pičinek přičinlivě qokal, jaký je ten Jirka vlastně správňácký a veskrze fajnový sapientní homouš a tolik soplistikovaný dekadentní filosof meziprstních mykóz. A i ten odporný Řezník, kterého KS tenkrát zkoušel podle vyzdrojovat a žlučovitě veřejně pohanit svými obvyklými nekalými, prašivými čurnalistickými pseudometodami, které Márty okamžitě prokoukl a po svém mu hned nonšalantně narval nenagelovanou pěst do prdele, tam měl vlastně být jako exemplárně omezený protipól té náramné parodie na rádoby renesančního psychoparazita. No dobrá práce, Igorku, parádně se vše minulo účinkem a vytvořil jsi oslavný portrétek vyfetlého, sebestředného pičuse, v němž adorovaný zcela věrně a realisticky působí jako vyfetlý, sebestředný pičus, což prostě musím ocenit. Krásné dva rozškrábané červené strupy po vpiších!

Tak nám Inshitdious (Vhovněvězící) i přes mé neutuchající protesty a nevybíravé maily studiu, plné žalostných vulgarismů, neutěšeně pokračuje, a řekl bych, že ty dveře byly spíš příznačně nahnědlé. Skomírající béčkový herec Patrik začal ze zoufalství fušovat do režie, a je to citelně znát, i když je i samotný scénář opět přiblblá telenovelová sračka, tentokrát o znovunalezení rodinných hovnot mezi na pěst ubuleným dedym a jeho nesympatickým mastňáckým spratkem prostřednictvím pár zase naprosto nebubacích astrálních kokotů, ojediněle unyle bafajících z pod postelí a temných koutů. Zedník architektem holt většinou nikdy nebude. A tak se špatně vedený dedy s ublíženeckým výrazem typu „skřípljsemsikoulevzipu“ devadesát minut ukřivděně bloncká od ničeho k ničemu, vzdychajíc nad rozvráceným rodinným zázemím, jeho špatně vedené artově autistické antikoncepční selhání kompulzivně čmárá uhlem škaredé černé obrázky, mohutně podporováno špatně vedenou škaredou, tlustou, avšak silnou a řádně emancipovanou spolužačkou ze Senegalu, pravděpodobně teplou, až se všichni nakonec jako obvykle znuděně vypraví s lucerničkou do nějaké té tmavé astrální prdele, kde se táta zapře o futro a hrdinně zablokuje dveře, ze kterých teče kolomaz, před ukrutně neděsivou až komickou astrální černou rukou. No hurá, zoláti vyhráli, rodinná pouta obnovena, rozvrácená rodina je opět zvrácenou, máma děsně chce být zase s tátou, bo astrální hrdina, fuckan je rád, že jeho dysfunkční výchova nebude nadále pokračovat, navíc má uvědomělou, hexadecimální ebenovou nevěstu, a všichni společně mohou za zvuků molových houslí ruku v ruce odkráčet k zapadající jeblé astrální bábě z předchozích dílů. Už s tím fuckt jděte do prdele!

Má to cenu, i když to má Cenu? Kolik byla cena Ceny? V čem všem je otylý neherecký vymaštěnec schopen prostituovat pro hrst chujanů? Proč Čenovic Džudyna chvíli rasisticky hraje samu sebe? Tento „nesmýrně chitrí fylm“ prostě klade řadu palčivých otázek. A tu asi nejpalčivější položí hned na začátku, když do údajně neprodyšně obklíčené rafinérie naprosto ležérně a úpa v pohodě přiletí tři vrtulníky, z toho jeden nákladní, velký jako kráva, s megaspeciálním a zjevně naprosto prefíkaným ťamankomandem, které se okamžitě jme hrdinně a náležitě pateticky evakuovat všechny ty ubohé obklíčené Ťíňany autobusy po brutálně nebezpečné, bestiálně odstřelované a zcela smrtící dálnici smrti. Inu, odpověď bolí asi jako lobotomie bez umrtvení. A když si ke vší té hrůze ještě připočtete kýbl strojeného kýčovitého hnisu a kuomintangové propagandy, zápletku i dialogy jako z downího stacionáře, příšerného Pilouna Prdelzadka v roli ochnutého záporáka, Cenu za každou cenu a odporné pozadí, napatlané patrně v Malování z Aliexpresu, postihne vás ukrutná čínská sračka. Ovšem přitroublá klauní „chemyje mezi prymátem a lydoopem“ funguje na jedničku, jak píše zdejší uspokojivě pobavený míšní trust.

Dvě třetiny hrací doby jsem tohohle Vegu totálně miloval. Naprosto parádní, svižné, neseroucí se, zajímavé a solidně napsané i porežírované trampoty gangsterow ogólnopolskich i radzieckich, plné roztomilých úchylů, animálních hovad a cajtů na hraně. Pak však náhle k Vegovi promluvil Bůh: “Ty, Patryk, posluchej, kurwa, jak mě tam aspoň na chvilu nenajebeš do hauptki, usmažim ti kule mikrovlnym bleskem a pošlu Wojtylu, aby na tebe každu noc bafnul z pod peřyny!“ Načež bohabojný Patryk zase vypustil na vycházku tu přitroublou, fanatickou kudlanku a Olmera, čímž brilantních devadesát minut degradoval zcela debilním, plytce bulvárním, na oaurelovanou hlavu postaveným a notně přehřátým dvacetiminutovým starozákonním myslomrdem, nad kterým by povrchní Mojžíš možná vyhodil, ale spravedlivý já jej trestám odnětím dvou rudých strupů, bo na retardovaně demagogické rozestoupení se Baltského moře pro útěk Inuitů z Arktidy za, až do zchytření urputně opakované, recitace Desatera jsem fuckt čumět nechtěl!