verbal

Bylo po dlouhé době milé zase vidět už evidentně odepsaného pana Klece ve filmu, který točil opravdový režisér, kde nehraje ani jeden Rumun, lidé spolu komunikují v rozvitých, smysluplných větách, dokonce logicky na sebe navazujících, a na jehož produkci tentokráte padlo mnohonásobně víc než obvyklé sociální dávky několika bulharských bezdomovců. Není to sice žádný magmatický výstřik kreativní scenáristiky a silně to evokuje v second handu oháklou, Sinistrem posedlou Inshitdiousní Mámu, nicméně i tak se jedná o přímočarý, veskrze neurážející a zábavný kousek, v němž Mikuláš dokonce ani neexperimentoval s žádnými homokreacemi na své řídnoucí kštici.

Socialistická zombie kokotzina je maďarskými downmi bohovsky nadhodnotená amatérska videosračka, osadená bandou juvenilných pornonehercov, ktorí sa deväťdesiat minút s dikciou východniarskych cigošov vyžívajú v dialógoch hodných retardovaného bači. V hlavných úlohách síce pózujú dve ozaj popiči maškrty v drnčivo tesných zväzáckych krojoch, no kozy ani bobry nevidno a poprcajú ich iba lacným kečupom. Ten akože vraj kůl dej vyzerá, ako by sa súdruh Biľak zaľúbil do manga a nechal dákeho šimpanza zo Sovietskeho zväzu napísať prijebanú inscenáciu po vzore japonských súdruhov, kde dve minisukne a partia priteplených frajerov celý čas len tak behajú po normalizačnej škole, trepú nehorázne pičoviny a predvádzajú, ako sa nevedia poriadne zľaknúť ani bravčovej kotlety. Tí zlí pritom robia akože „vrrrr“, tí dobrý „uááá“. A to je všetko. Prisambaču, po hodine seba týrania som to zrušil, vystrčil smerom k Uhorsku holú riť a pustil si radšej na spravenie nechutenstva dejovo podobný, no oveľa sofistikovanejší, herecky, scenáristicky aj dialógovo dokonalý amatérsky retro snímok s názvom Comunistic hairy Čadca teens anal armagedon.

Logicky velmi obskurní špionážní hra na kokota a na myš, při níž celou dobu tápete, jsou-li větší kočky agenti MI5 nebo arabští tenoristé, či je snad jen totální kočka scenárista a snaží se ji udělat i z vás. Pokud však nejste jedním z těch „hloubavých“ artových hnědopichů a vyteplených snílků, hledajících v masové zábavě, jakou film bezesporu je, filosoficko – umělecké ukájení svého přebujelého ega, dokážete-li se povznést nad těch několik do očí bijících kočkovin a na chvíli omezit svůj intelekt na prosté relaxační cucání si palce, dočkáte se svižného, dobře natočeného a zábavného „vinného potěšení“ s vcelku milými zvraty a zvratky, které vám rozhodně nezkurví večer jako třeba takový Birdman. Já se tedy skvěle slaboduše bavil a vůbec mi nevadilo ani to, že když Jenda Sníh shodí tu bandu vlčích kožešin a vysoké podpatky Noční hlídky, je to dost podměrečný, anorektický chcípák, kterého by tajné služby najaly leda tak k infiltraci mezi Pygmeje.

Močopudné fňukdrama o tom, jak na pozadí korejské historie druhé poloviny minulého století vyroste iritující fracek nejprve v nesympatického idiota, aby posléze zestárnul do mimořádně odporného, protivného dědka. Nebýt hlavní hrdina ve všech třech generačních polohách totální kokot napřezdržku, kdyby vystříhali tak hodinu ultrapatetických, nudných žvástů na téma rodina je základ státu a ta závěrečná žlutá Pošta pro tebe by neskončila urputným, táhlým zvratkem, ale třeba kolektivním ukopáním Ester Janečkové, byl by to zajímavý exkurz do dějin Planety opic s několika pompézními scénami. To je ale na 126 minut příliš mnoho kondicionálu. Nicméně, v tomto případě musím být účelově milosrdný, neboť film jednoznačně zachraňuje dvacetisekundová oskarová kreace mého kamaráda Honzy, jenž tu s fešácky pěstěným knírkem kolonádního obšousta a ve slušivé, o dvě čísla větší ochranné přilbě podává životní výkon v nezapomenutelné roli podržsložky nechutně přehrávajícího předáka düsseldorfské šachty. Jedná se o vskutku minimalisticky geniální etudu ve stání a čumění, gradující famózně zahranou otočkou a nonšalantním odchodem někam do prdele. Pardon, chtěl jsem samozřejmě říct „do análů filmové historie“. Bravo, Jeníku, bravo!

Satanapustá, zoufale nevtipná, až bolestivá kokotmédie o slizkých, zdegenerovaných snobech, která se urputně snaží být Kalifornikejšn, ale zůstává jen satanapustou, zoufale nevtipnou, až bolestivou kokotmédií o slizkých, zdegenerovaných snobech, kteří si asi jakože „ukrutně vtipně“ nastavují zrcadlo. K tomu všemu je to až na výjimky osazeno natolik nesympatickými, až odpudivými nehereckými držkami, že jsem z toho měl stejný zážitek, jako bych sto minut čuměl na zanícený bércový vřed Liama Nýsna a musel se smát tomu, jak z něj stříká hnis. Ale třeba takový Brendn Volš by se u toho dozajista smíchy pobryndal acidofilním mlékem.

Představte si, že jste vynikající charakterní herec, akorát kapku terminálně metastázujete směrem k prdeli. Pardon, chtěl jsem samozřejmě říct „k věčnosti“. A náhle vám někdo nabídne zaručeně zcela kompatibilní, mladou a zdravou schránku, do které za pár miliard přesune vaše ego. Brutálně se proto vycinkáte, avšak když se proberete, s hrůzou zjistíte, že vás šoupli do mimicky ochrnutého tělíčka Gájena Gejnoldse, který je schopen i v nejlepší formě přesvědčivě zahrát maximálně tak retardovaného metrosexuála. To nasere! Já osobně bych chtěl teda okamžitě vrátit prachy nebo rakovinou prožraného Ghándího. Jinak se jedná o sice hezky natočenou, avšak vcelku nezáživnou a klišovitou honírnu ultimativního hereckého polena a reklamu na předražené, pomalé sráče Džobsova zlodějského impéria, která sice neurazí, ale ani nijak nenadchne. Něco, jako když na ukojení urgentního hladu žvýkáte polystyrén s logem nahryznutého jabka. Dost hnusná trojka.

Rutinně natočená směska všemožných boxerských klišé a pouťových rodinných hodnot, plná velmi solidních otřesů prázdných lebečních dutin agresivních, vypatlaných lopat, která podobně jako Roky Brambora rozhodně nikterak neurazí. Naopak. Naprostým klenotem celého filmu je zhruba čtyřicátá minuta, kdy traumatizovaný trenér Les Bílober, sveřepě bojující se svými vnitřními démony, s vševědoucím pohledem retardované poloopice ukázal na svou pěst a krutohustě zamentoroval: „Box není o tom, co máš tady!“. Načež si zaťukal na hlavu: „Je to o tom, co máš tady! Box je úplně jako šachy!!!“. Ihned mi kdovíproč naskočila představa, jak vysolárkováný, pokérovaný portorikánský vymaštěnec v trenkách brutálně rozbíjí na charitativním šachovém turnaji mongoloidních dětí držku sýrově bílému Karpovovi ve špatně padnoucím obleku poté, co mu Anatolij dal ponižující mat druhým tahem, protože si náš milý, spravedlivě rozzlobený šachující rohovník patrně „yntelechtuálním omylem“ rozestavěl před otevřením pěšce do rohů a na kostce mu navíc ne a ne padnout šestka. Dusivý smích mě nepřešel až do konce filmu, tudíž tomu prostě musím přichechtat jednu nad průměr za prodloužení života. Nedá mi to vás závěrem ukrutně nepoučit, a tudíž se dnes loučím nezpochybnitelným moudrem roku, přesně dle výše uvedené obskurní logiky: „Astrofyzika je úplně jako kopání kanálů!“.

Poselství filmu je zřejmé: „Neserte Čínu, indoevropští zmrdi!“. Taky totiž máme své žluté barety, rýžová komanda, Džunky Seals a Lee Aj Yoe! Mají sice jen metr padesát, čtyřicet kilo v plné polní a vede je krutohustá, léty krvavých plastických operací zsilokonovaná dvacítka, zato jsou však mrštní natolik, že nemají problém uhýbat kulkám v křížové palbě z metru, dvakrát rychlejší než pěchotní mina, pružnější než bambusová rákoska, živě se proskáčou i kobercovým náletem a hlavně je jich miliarda, takže útočí v hejnech, a když na to přijde, otráví den i vyteplenému baleťákovi Skotu Asskinsovi, jemuž už by měl konečně někdo napsat na tělo roli vyhazovače v gejbaru, a jeho žoldáckému oddílu vepřových hlav. Ano, nekompromisní agitka Rudožluté armády a šikmá holá prdel, vystrčená směrem na západ, ale to je v opačném gardu všechno Rambem počínaje, přes Chlapce a chlapy, až po naprosto nazabitelné marinády z Na život a na zmrd. Je to však i poměrně pompézně natočeno, začurákovat si s makaky přiběhli ze Středozemí i Vrci a ústřední opičák má natolik mongoloidní kukuč, až mě to rozesmutnělo a vyrýžovalo si to u mě překrásné dvě rudé hvězdy.

„Zet jako Zasraná nuda“ není nic jiného, než katastrofální postkatastrofický harlekýn, jehož autor navíc věděl o nukleárním spadu a vzhledu čerstvě ozářené krajiny zhruba tolik, co o kreativním psaní poutavých a smysluplných dialogů, tudíž bych asi to sci-fi v anotaci vyměnil za „kokotskou fantazii“ neboli, jak říkáme my, lingvisté, dick-fi. Sryler bych rozhodně ponechal, protože jsem byl celou dobu hrozně napnutý, jestli tu neskonale otravnou, rádoby psychologickou pičovinu vydržím až do konce. Tak nám jaderný armabeton tentokráte přežili vymetená, neposkvrněná kudlanka, nezdravě opálený Přemek Podlaha a SEKSY horník s posláním, přičemž hlavní hrdinka řeší existenciální dilema, jestli při přijímání pojmout ducha svatého ve tvaru čokoládového kabanosu či se spokojit s koktejlovým párečkem, jestli solit, nebo pepřit, no a chlapci se neohrabaně až debilně kočkují, kdo bude vzadu a kdo vepředu, a kdo se zakousne Margotce do kokosky. To ovšem až po hodině unylého kurzu postapokalyptického farmaření v podobě okopávání v geigru prskající brokolice, doprovázeném klerofilosofickými životními modry natolik hlubokými, že by je i Kierkegaard s hysterickým chechotem prohlásil za bandu pičoidních žvástů, a následovaném úmornými polemikami o tom, je-li teologicky přípustné rozebrat místní kostelíček na stavbu vodní elektrárny, aby to náhodou nenasralo soudruha Boha. Ke všemu tomu neštěstí to ještě skončí tak, že to neskončí, tudíž to hormonálně vyvážený divák vypíná s pocitem, jako by mu devadesát minut honila hloupá, škaredá, zpocená stokilová uklízečka, a když už se s tím jakž takž smířil, těsně před vyvrcholením se na to prostě vysrala a odešla.

Ze západu agresivní kurvy, z východu agresivní kurvy, až má ugrofinský chudák Nämaakule Mahomëkki během Druhé světové pouze dvě volby, být v prdeli, nebo být v prdeli. Situace se tenkrát vyvinula zhruba v poměru puul na puul a dnes filmový trpaslík mile překvapil originálním, nápaditým a výpravným exkurzem do válečné historie, v jehož první půli sledujeme skvěle natočené péovéčko Estowehrmachtu, v té druhé pak neméně působivé péovéčko Estobolševiků. Kromě patrně známého estonského herce jménem Mrd Pyjus hraje hlavní roli jen a jen Zkuurvenä Vaalka a film se kupodivu zcela obešel bez obvyklých slavných hvězd, jakými jsou například Tuppi Paatos, Bojuu Maallo, Plkky Plaanä nebo Nuudillo Värballaa.