verbal

Harbindžerský nedomrd je vynikajícím příkladem toho, jak z důvěřivých blbců vysomrovat čtyři sta tisíc dolarů na údajně originální projekt s fantastickými efekty, za třista devadesát devět tisíc si pak nakoupit přízeň žen a rozličné luxusní hmotné statky a za zbytek po těch downech mrsknout debilní a nudný plagiát Věci s odpornými neherci, lákajícím Bišopem, který dneska ze zoufalství hraje i za stravenky do bulharské kantýny a s triky, za něž by se styděl i zfetovaný Švankmajer. Ten startovač kopů je ale úžasná věc! Hned zítra si tam vyvěsím, že potřebuju tak dvacet míčů na famózní dvojku tohoto skvostu. Mám totiž naprosto unikátní a neotřelý scénář a s výtvarným kroužkem při Zvláštní škole v Radvanicích domluvené fuckt spektakulární efiksa! Obsadím se samozřejmě i do hlavní role, dám si pásku přes oko, budu si říkat Had Plíseň a zachraňovat z postapokalyptické Ostravy presidenta hornických odborů, uneseného zmutovanými, lidožravými pankáči. Na toho už mi kývnul samotný Norbert Lichý a já perfektně vyčistil objektiv své Nokie 3510, jindy pocákaný jogurtem. Nikomu to, prosím, neříkejte, ale mám to zkalkulované maximálně tak na dva Palacké. Litr sežere plastelína na ty Chobotnice z druhého patra, druhé tágo je na ketering pro Norberta, Radegast mi přislíbil prodat hekťák za velkoobchodní cenu, když jsem takový nadějný filmař. Původně se to mělo neotřele jmenovat Útěk z Ostravy, ale po vzoru svých zaoceánských kolegů to nakonec raději nazvu Moravskoslezský asperger. Bude to hit!!!

Mohlo to být príma nostalgické retro a vzpomínka na všechny ty Karate děti a tygry, ale místo toho nás pan Rhý oblažil megadebilní a ultratrapnou snůškou Karate kydů, určenou snad výhradně jen těm nejnáročnějším divákům z řad lobotomizovaných exemplářů Drontů mauricijských. V ní se partička ukrutně nehezkých, místy mongoloidních a sociálně nezaopatřených dětí vytapetovaných Portorikánců, agresivních negrů a nejnuznější bílé špíny, vedená tím nejsprávňačtějším a morálně nejčistším ťamanem evrmejd, rozhodne dát po dvou tréninzích na piču pět let do úmoru cvičící bandě árijských šampónků z Beverlyho kopců, koučovaných arogantním, amorálním a slizkým Karate Hitlerem. To vše v ultimativním turnaji MFA (Mixed Faggot Arts), kde při homokumite remíze rozhoduje povedenější raperský Lecdenc nebo půvabnější sestava tapírů na trampolíně. Rákosnický trenér je však děsná kapacita, zařídí našim sockám tři lekce baletu, po nichž a dvou dnech klikování i ten nejhnusnější prasnic z týmu, co stěží zvedne nohu k prosté chůzi, vyřídí černopáskového Brendna Volše, protože mu místo souboje naprdí do xichtu. Fuckt nekecám!!! Něco takového by snad nerozdýchaly ani ty nejpomalejší, jaderně ozářené děti v osmdesátých letech a já jsem opravdu velmi vyděšený ze všech těch zdejších dospělých Dodo müslitelů, co tomu napráskali víc než odpad. Zase se bojím vycházet.

S pátým Téčkem se nijak zvlášť nesrali. Prostě vzali jedničku, přidali trochu dvojky, sympatického herce Majkla Bína nahradili nesympatickým nehercem, jehož přítomnost ve velkofilmech si lze vykládat pouze tak, že to patrně musí být vynikající prostitut, no a jedinou dokonalou Sáru Konorovou v podobě testosteronové mužatky Lindona Hemiltna vystřídala nějaká vylesbená Barbína jen proto, že z ní pár nezletilým leštilům zacukalo v šulíncích při Hře o trůny. Té sice asi nemuseli před každou klapkou přeholovat záda, nicméně jako drsná a bezskrupulózní bojovnice proti Skájnetu působila zhruba stejně, jako by do role Ramba nacpali Denyho DeVita. Celé to pak popatlali časovými skoky a paradoxy, z nichž by si i Ajnštain rozpačitě začal cucat palec a Oidipus by se upřemýšlel xmrti, kterého že z těch příbuzných to vlastně nakonec ošukal, hodili do mixéru a vzniklou směs zapekli v troubě s nekvalitními čínskými polymery. Vznikl tak neinventivní a neefektní prefabrikát, sloužící výhradně jako Árnýho předražené píárko. V tomto ohledu je však naprosto vynikající! I jako stárnoucí, atrofovaný křáp s roboartritidou je Árny fantastický, s věčným přízvukem rakouského GESTAPA pálí jednu hlášku za druhou a na všechny strany rozdává jakoby záměrně přehrávané, kožené úsměvy, které však všichni dobře známe i z rolí, kdy nepřehrával a snažil se ze své obličejové obrny vydolovat charakterní maximum. A to prostě musí každému fanouškovi způsobit akutní záchvat nostalgie a přinutit jej dotlačit tuto jinak nezáživnou patlanici alespoň do slabšího průměru.

Každý, kdo se po absolvování kurzů Slabikáře slaboduše nezarazil u Hery Potratů, Hangrgejsů či Padesátí odstínů neohrabaných sexuálních fantazií padesátiletých vepřovic ví, že sáhnout po Míšovi Konelym znamená sáhnout po tom nejlepším, co bylo v žánru napínačů a detektivek v posledních padesáti letech vyprodukováno. Úžasný vypravěčský talent, dokonale lahodná stylistika, fantastické a originální zápletky a až genitální propracovanost děje, přesně takhle by měly vypadat bestselery v ideálním a moudrém světe bez slaboduchých dětí, vypatlaných patnáctek a tupých a nadržených starých panen. Naštěstí však konečně začínají dostávat reálné vizuální kontury i masturbační fantazie všech soudných čtenářů! Když v roce 2002 senilnějící Klint a egoistický Helgeland dokurvili Míšovu jinak famózní Krvavou stopu změnou pachatele a hlavně obsazením Blbějšího do role masového vraha, což je asi tak stejné fopá, jako by hrál Hanibala Lektra Lůj Definé, vypadalo to s dalšími filmy dost na poševní ústí. Pak však zaplaťSatan přišel Advokát, kterého už Míša nepustil lehkomyslně z ruky, a tak si dnes konečně můžu na obrazovce pocákat xicht svého nejoblíbenějšího detektiva všech dob, mimochodem i naprosto skvěle vykástingovaného, a už se mi tolik nebudou xobě lepit stránky v knihách. Těch s Bošem je dnes 22, tak doufám, že tento skvostný seroš bude mít minimálně dvakrát tolik dílů než třeba buzerantské Glí nebo ultrablbá Veronika Mars, ať se nemusím tolik bát, že žiju výhradně ve světě vyteplených lopat. První řada byla excelentní kompilací Parku ozvěn a Města kostí, druhá bude složena z Pádu, Posledního kojota a Kufrového tanga. Ohledně třetí jsem zrovna poslal Míšovi mejla, že chci okamžitě Devět draků, což je DMSM ten nejlepší Boschský kousek, a jestli ne, tak verbala kurevsky nasere. Snad ještě víc, než ten místní pokrytecký madarký buzerant (POMABU), který mě na jedné straně láká, ať mu jedu dělat negra do Varů, ale v zaplaceném celostátním píárku prohlásí, že jsem tu jen velkoryse trpěné zlo. No, Michal snad takový pičus nebude a něco takového si nelajsne!

Nikdy bych neřekl, že se jednou dočkám „filmu“, u něhož budu hodinu a půl čumět na Assbookovou stránku s pěti videookny, kde na sebe partička brutálně přehrávajících, oslizlých nezletilců hystericky ječí přes šmejdské noťasové kamery, že je chce nějaká, z toho věčného sezení na internetách vyšinutá, kráva zabít. Trapná a zdegenerovaná zrůdnost, u které se člověk opravdu strašně bojí. Bojí se toho, aby se v brzké době neobjevil na velkém plátně i ultragór kousek o tom, jak třeba bárbinkovská velepiča Dominika Myslivcová dvě hodiny podřezává na tytrubko růžovou rtěnkou své plyšáky. To by skutečně překročilo meze divácké únosnosti těch nejbrutálnějších hororů všech dob a dorazilo už tak narušenou psychiku i nejotrlejších úchylů.

Muže-nec je moc příjemná, zábavná a hravá kokotinka s Daglesem na dortu, po které bych akorát pod trestem celoživotní frigidity plošně zakázal mikáda, protože i mrdna jako Evandželína v tom vypadá, jako by zrovna před chvíli přestala v jehlovkách lhostejně šlapat po koulích nějakému tlustému Němci. Jinak kromě kýčovitě slizké dcerušky naprosto bez výhrad a dokonce se jim podařilo udělat sympaťáka i z Pavlíka Hrubbého, jindy odpudivého matadora těch nejdebilnějších homomédií. Mrvel má prostě nejlepší kousky, když to sveřepé zachraňování světa nebere až tak moc vážně. Je to sice zpola vykradený, dnes již klasický Vnitřní vesmír, ale rád se podívám i na dvojku, ve které by ten Mikroajronmen mohl třeba s pár termity a Jonatánem čistit Kropáčkovi mandle od bacilů angíny.

Opravdu lapám po dechu a s politováním musím konstatovat, že někteří čelní představitele mé topky bohužel stále nepřestali čichat ten toluen. Takový pocit studu a trapnosti jsem měl naposled u Žen sobě a nevěřícně kroutím hlavou nad tím, jak to každý druhý mongoloid srovnává s Klingsmanem. Svým způsobem ale asi mají pravdu. Ono je to totiž opravdu úplně jako Klingsman. Klingsman pro duševní invalidy, slaboduché smíšky z řad absolventů zvláštních škol a všechny ty výsledky experimentálního křížení hajzlbáb a obráběčů kovů, jímž meningokok může způsobit akorát tak zápal plovacích blán a ten vskutku vytříbený sysel pro tumor jim tryská rovnou z volného konce míchy. Fejg není nic jiného než fekální holyvůdký Troška a tato ultratrapná, zhnisaná velesračka se docela dobře mohla v originále jmenovat Hagscreamville I – III nebo Killingjoke I-IV. Kdyby se tu jen tupě stádově nepózovalo, byly by dle tohoto vzoru všechny ty Babovřesky a Kameňáky v červených číslech a urputně by dýchaly v žebříčcích na záda Forestovi. A pokud bych teď začal pět ódy na tu nejodpornější a nejtrapnější prasnici, jaká kdy byla zachycena na celuloid a která je k tomu všemu asi tak stejně skvělá herečka jako retardovaná a mimořádně vyžraná samice tapíra, poblil bych se už úplně a můj zvratek by nebral konce. Tak se tedy jen otřepu odporem, rychle na to svinstvo zapomenu a rozloučím se s domněnkou, že pánové Žid Zákon a Termostatická Šunka asi museli obdržet nejméně milión až dva přesvědčivě šustivých argumentů, proč si v téhle mentálně zaostalé žumpě kurvit renomé.

Ať už je ten sájentologický Pygmej jakkoliv nesympatický, manipulativní a arogantní kokot, role si prostě vybírat umí a jeho poslední Nemožný auditing je toho nesporným důkazem. Rozhodně nejšťavnatější kousek z celé série, obsahující naprosto dokonale vyvážený mix kulervoucí akce, sryleru a rozličných zvratů a vyfikundací, po kterém jednomu nezbyde než šťastně zavrtět ocasem, utřít o trávu poslintanou tlamu, spokojeně obchcat rohy a běžet páničce ošukat nohu za to, že ho pustila do kina. A tak nezbývá než počkat, co s úplně stejným námětem provede nový Agent s povolením dělat odpudivé xichty, a doufat, že před příští misí způsobí pomatenému Tomíkovi nějaký zvlášť hnusný Engram zkrat na E-metru, odebere se za Habárdem do pekla pro slizké zmrdy a nový Propan Cunt bude už konečně ten Jeníček.

Ultradrsný, sveřepý bojovník za rovné šance saských homosexuálů při účinkování v céčkových, nízkorozpočtových sračkách se snaží zúčtovat s klenotem současného českého herectví, normanským tyranem Karlem, jehož patnáctiminutová, zjizvená kreace v amatérském počinu nějakého britského nýmanda je stejně nepochopitelná, jako by se náhle objevil například v Ulici nebo posledním Kameňáku. Posthastingsovský soumrak středověké Anglie stejně jako krutý nedostatek liber jsou tu emulovány a maskovány nějakým tmavým bordelem napatlaným na objektiv kamery, všech deset angažovaných ochotníků ve zjevně gumových brněních a pocákáno levným kečupem (tolik k té tolik proklamované řezničině) přehrává jako o život v „bitevních“ choreografiích na úrovni řádění afektovaných, otylých žen s kužely, scénář typu „Karel mě kdovíproč nasral, tak ho bez jakýchkoliv řečí prostě zabiju“ by učinil otravným i desetiminutový kraťas a hodina rádoby „kůl“ pinejklovských zpomalovaček dělá film akorát tak pomalejším, ještě pomalejším a ještě pomalejším, až je vhodný výhradně jen pro ty úplně nejpomalejší.

Partička vyvoněných, naondulovaných teploušů a plastických barbín, oháklých v odborových barvách Benetonu, paroduje starověké Egypťany v Hornonilském Dallasu a jednoznačnou královnou toho telenovelizovaného gájprajdu je Ghándí, který v mejkapu vypadá, jako by se zrovna vrátil z kouření čuráku v domově pro přestárlé transvestity. Avšak přesladký, předsmrtně nabalzamovaný a moc žužu Tutenchámovod za ním zaostává jen o rimming. Sterilní a vybarvičkovaná reklama na šampóny, tužidla, řasenky a oční stíny L'Oréalu Egypt, kde i špína vypadá čistě vypraná a člověk jen čeká, až se objeví Satan Klaus na chladícím voze a začne rozdávat Kokakolu. Ale pár obézních žen v domácnosti si u toho určitě skvěle zažehlí.