honajz2

Dlouhá horečnatá noc jako podklad pro pochopení pokrytectví závěrečné narozeninové oslavy. Přitom ona horečnatá noc míchá realitu s představami, dávnou minulostí i strachem z blížící se smrti ústřední postavy starce. Jenže v co věřit? Nebyla celá fikce ukazující pravdu ještě upravená stařeckou zapšklostí a nenávistí vůči všemu, která přišla s věkem? Je to podvratná hra s diváckým očekáváním i čtením charakterů postav. Ta hra nabízí vše nebo nic a spoustu toho záměrně nechává na divácích, jelikož Resnais jen představí určitou situaci a tu pak ze všech stran nějak vyvíjí. Místy je to cynicky vtipné a právě tyhle části celý film příjemně osvěžují. A mě si tahle hra díky všemu výše zmíněnému získala a celou dobu upřímně zajímala. Trpí to snad jen tím, že ta hra hrou zůstane a tak si jen plyne bez čehokoli navíc, ale Resnais dobře věděl, co dělá a podal to přesně tak, jak chtěl. Já mám jeho filmy rád a chtěl bych jich vidět víc, jen na ně musím mít správnou náladu. 4*

SPOILERY Vlastně to vůbec není sci-fi, jen se na začátku stane pár divných věcí, které sice vytvoří působivou mysteriózní atmosféru, jenže od nich se brzy upustí a vrátí se k nim až v samotném "mindfuckovém" závěru, kde je třeba vnímat, kdo je vlastně kdo. Z anotace mi to dost připomínalo Astronauta a ono to k němu má opravdu blízko - akorát tohle je artové, nekýčovité a nohama pevně na zemi. Obojí ale vypráví o krizi středního věku a zatímco v Astronautovi si hlavní hrdina prožije svůj neuvěřitelný (americký) sen, zde se o to snaží skrze vybudování skutečné rakety ze součástek jiné skutečné rakety, které spadne jemu a jeho rodině na zahradu. Oproti Astronautovi si tu ale hlavní hrdina na konci uvědomí životní priority a tím i najde cestu ven - vlastně až do konce života. Celkově pěkný a nosný námět ale padá na tom, že rozehrává víc, než je schopný utáhnout a některé dějové linie nemá dostatečně dotažené (Cameronova dcera) a jiné jaksi zapadnou, jakoby vůbec neměly být (Cameronův syn). A možná škoda, že to mysteriózní ladění opravdu ochabne, jelikož to mě na tom naprosto nadchlo a to postupné přesunutí do vlny "divné" tragikomedie nechalo poněkud chladným. Rozhodně je ale vidět, že to dělal filmař, ať už scénáristickou promyšleností samotného závěru, tak i chytrou výstavbou jednotlivých záběrů, kdy se třeba nehybný záběr začne po pádu auta z nebe na zem hýbat jak v dogmě 95. Nebo se mi líbily i ty prostřihy z pořadu v televizi do reality, jen scény s show byly občas až moc doslovné, vzhledem ke Cameronově životní situaci. Ono vůbec je to příliš návodné, jenže pak se to v závěru snaží diváky co nejvíc zmást a přitom je to pořád o tom samém, jen záleží, jestli tento postup přinesl své ovoce a zanechal silné dojmy. Mě zaujal technicky, ale tam to končí. 3*

Závěr druhé série skvěle uzavřel skoro všechny dějové linky a pokud tam do té doby dočerpal z Dickovy předlohy, musí se teď tvůrci sakra snažit, aby vše udrželi aspoň na podobné úrovni. Tady to ale bylo dost rozporuplné. Je to delší než obvyklá epizoda a taky je to znát, akorát ne v dobrém. Atmosféra tomu stále funguje, o postavy se stále zajímám, ale vše, co se zde rozehrává, působí zatím jak nastavovaná kaše. Třeba se to ještě rozjede, tohle byl vyloženě rozjezdový díl, načrtávající všechny nové dějové linky, ale zatím je to slabší. Na to jsem ale byl připravený, takže pořád se zaujetím čekám, co bude dál. Slabé 4*

Za mě nejlepší díl (spolu se čtvrtým), ale hlavně jen kvůli tomu, že se tam záhada okolo Eviny levitace konečně někam je a že se někam vyvíjí i postava Štěpánky. Humorem to zase bylo jak co a spíš trochu slabší, jak už je u tohohle seriálu zvykem, ale snad poprvé jsem zvědavý na další epizodu a na to, jak to tvůrci uzavřou. Ať už to bude konec seriálu nebo jen konec série, tak teprve tam bude poznat, jak moc to bylo propracované a skutečně ambiciózní. 3*

Tenhle týden jsem viděl až moc kvalitních filmů naráz, tak nastal čas si to zpestřit nějakým pořádným brakem. A ačkoli mě někdy Asylum jen nudí, zde jsem se vší tou přehnaností bavil dobře. Už úvod ze sovětské laboratoře naznačoval vtipné céčko a to jsem taky dostal. Je tu spousta patetického sebeobětování (které je často úplně k ničemu), veledůležitá mise z nedaleké budoucnosti na osídlení Měsíce, nablblá banda kosmonautů a s přistáním na odvrácenou stranu Měsíce teprve začíná zábava, jelikož na jeho prašném povrchu plavou žraločí lidé. Ti nejen, že si zde vytvořili vlastní civilizaci, ale dokonce jich je tam několik druhů, mluví rusky (když už mluví) a oplodnili lidskou ženu, která o tom ani neví. Na Měsíci se samozřejmě dá dýchat, Rusák z tehdejší nepovedené mise samozřejmě nezestárl ani o den a nechybí ani tuna mizerných efektů, což mě ale těší, jelikož tu ti otřesně animovaní žraloci pobíhají často. A na závěr přijde zmatený konec, ale s porodem. Takže je to ve výsledku poctivá céčková zábava, která ztrácí jen na tom, že je to Asylum a u nich je málokdy přehnané všechno, takže jakmile si na vše zvyknete, už vás to nemá čím překvapit. Ale bavil jsem se a český dabing tomu krásně sedl, zvlášť u dabingu Rusáků, kteří mluví s mizerným přízvukem. Hezky je to dotvořilo :D 3*

Chtěl jsem napsat "mezi slepými jednooký králem", ale to jsem si rychle zamítl, protože to je dobrý film. A upřímně. Škoda jen, že to je natočené jak televizní film a výprava je někde na úrovni Spolu, což není automaticky zlé, jenom dost chudé na kinofilm. Vlastně mi to Spolu svojí mdlou vizuální stránkou dost připomínalo, trochu i tématem nevyléčitelné nemoci, ale zatímco tam jde o autismus, tady o alzheimera a na autismus se neumírá. Hlavní rozdíl ale je, že zatímco Spolu má scénář jak seriál na Primě, Tancuj Matyldo přináší psychologické vedení, dostatečně a uvěřitelně propracované postavy a je znát, že za tím stojí někdo, kdo ví, o co přesně jde a umí to i podat. Tento typ filmů často vydírá, v horším vydírá a nechává umírající (nejlépe děti) pronášet kýčovitá "moudra" o životě, ale tady je vydírání jen v samotném závěru a to ani není vydírání, jen zobrazení toho, co jednou muselo přijít. Přirozenost a snaha neždímat slzy z diváků za každou cenu je největší předností filmu, jelikož díky němu jde o film, kterému jde opravdu o to vyprávět o alzheimeru, ne o laciné citové vydírání. Jen škoda, že to vizuálně je tak zdechlé a bez nápadu, protože takhle jsem se nedokázal zbavit dojmu, že nejde o televizní film. A nezachrání to ani obstojí herci. Za mě tedy tři, ale velice silné a rozhodně si to budu pamatovat jako jeden z lepších nových českých filmů. Silné 3*

Třetí hvězda je jen za Rodena a Super Hanse, který snad jinou roli než člověka výrazně se pohybujícího okolo drog nehrál. S Ritchiem to mám jak na houpačce - jednou mě nadchne, jindy mě zase míjí. A tady se bohužel stalo to druhé. Možná se mi to jen zdá, ale mám pocit, že Ritchie točí jeden a ten samý film pořád dokola. Protože už Podfuck byl variací na Sbal prachy a vypadni a RocknRolla vypadá jako variace na obojí, jen hůř propojená a s některými dějovými linkami otevřenými, jelikož nejspíš mělo být pokračování. Působilo to na mě laxně a nejen kvůli tomu, ale taky kvůli postavám se slabšími charaktery, které sice rozpoznatelné jsou, ale rozhodně ne tak jako v prvních dvou Ritchieho filmech. A projevuje se to v (ne)nápaditém scénáři, práci se střihem, kompozici a délce záběrů nebo také méně zamotané zápletce. Je to Ritchieho film, ale jakoby na půl plynu, ve kterém je upozaděné to nejlepší z něj. Takže za mě spíš zklamání, které i přes pár vtipných scén a v základě slibnou zápletku ve mě nezanechala skoro nic. A jak už jsem psal, slabá třetí hvězda je jen za účast dvou výše zmíněných herců, přičemž právě kvůli Super Hansovi jsem to celé chtěl vidět, jelikož mimo Peep Show jsem ho nikde jinde neviděl. Slabé 3*

Magicko-realistická sága jednoho rodu, která se výrazně inspiruje italskou kinematografií a která pro Jakubiska (aspoň z mého pohledu) přináší jeden z jeho nejlepších a nejucelenějších filmů. A ačkoli si to z Itálie bere víc než dost (třeba scénu demonstrace), pořád to má svoji osobitost, které jsem sice ne hned, ale pořád docela rychle, přišel na chuť. Fantaskní scény se zde chytře střídají s realitou, která je mnohdy těžká, ale protagonisté a lidé okolo nich se snaží z těžkých situací dostat i něco pozitivního, tudíž zde mají svůj smysl i scény, které se můžou zdát poněkud mimo. Hlavně je to ale je nejčistší ukázka poetiky slovenského venkova, kterou zpracovával třeba i Štefan Uher, ale Jakubiskovi takové podání sedlo naprosto dokonale, vzhledem k tomu, že jeho filmy jsou plné výrazných vizuálních hrátek - a tady jimi rozhodně nešetřil. Na mě jich je až moc na úkor všeho ostatního, ale tohle není tolik problém Tisícročné včely jako třeba Dovidenia v pekle, priatelia, jelikož tady je mnoho Jakubsikových nápadů vyrovnaných scénáři, který sám o sobě má spoustu silných scén. Ty necelé tři hodiny za to rozhodně stojí. 4*

Wenders si natočil vlastního Patersona, ale naštěstí po svém, takže to je dostatečně osobité a není to jen nevýrazná variace. Já se jí tak trochu bál, když na mě hned na začátku vyskočil (pro Wenderse naprosto netypický) formát 4:3 a minimum statických záběrů, které jsou nahrazeny lehce rozklepanými (což je zase typický prvek jeho novějších filmů), ale naštěstí jsem si na to rychle zvykl a výsledkem je dílo natolik obyčejné, ale tak neuvěřitelně silné, že mě až zarazilo, že to v sobě Wenders ještě má. Kromě práce s kamerou to jde naprosto mimo jeho novější tvorbu, nejbližší nejmladší film tomu podobný je Lisabonský příběh a ten je ještě z první poloviny devadesátých let. Wenders se stylově vrátil do svých zlatých časů a já to rozhodně cením, jelikož jeho nejnovější éra sice přinesla pár zajímavých odklonů (hlavně Přestřelka v Palermu), ale celkově nabízela rozporuplné a ne vždy povedené filmy. Tenhle se ale vrací k poetice každodennosti, drobným radostem v jinak rutinním životě a veskrze optimistickému přístupu k životu, který vám ale nenasazuje růžové brýle, ale naopak se snaží říct, že je vždy z čeho se radovat, pokud nejde o život a když už ano a je to na nic, pořád to nic není beznadějné a jenom temné. Něco tak pozitivního a přitom upřímného jsem už dlouho neviděl (a naposledy to bylo taky u Wenderse) a osobně mě to oslovilo ještě víc, jelikož vyznávám stejné myšlenky i stejné prožívání života. Ne doslova, ale vždy jsou drobné radosti, na které se každý den těším. Taky občas fotím nahodilé věci (třeba mraky), taky mám radost vždycky, když uvidím stejné místo znova a taky si oblíbenou písničku rád pouštím až na konkrétním místě, se kterým ji mám spojenou. Realita je často na prd (tady se to geniálně projevuje mezi řádky v drobných dialogových náznacích, díky kterým jsou o to důraznější, jelikož z vás nepotřebují za každou cenu dojit emoce), ale díky (aspoň) drobným radostem je snesitelná a svým způsobem "fajn". Dokonalé dny jsou o něčem naprosto jednoduchém a přitom silně hlubokém a podstatném, na co by se nemělo zapomínat. Je to dokonalé i precizně civilním výkonem Kódži Jakušo a taktéž technicky; propracovaností výstavbou jednotlivých záběrů, prací s výpustkami i timingem jednotlivých scén. A jako super nápad, který tak trošku vzešel z "nejnovějšího Wenderse", beru i snové sekvence, které vždy rekapitukují uplynulý den skrze vícexpozici ve stylu poetických experimentů Paula Clipsona (a zajímalo by mě, jestli je Wenders náhodou nezná). Prospěl tomu i návrat Franze Lustiga na pozici kameramana, jelikož působil ve nejlepších filmech nejnovější Wendersovy éry a nic proti Benoîtovi Debiemu, ale jeho hyperaktivní experimentální styl sedí spíš do filmů Gaspara Noého a Harmonyho Korine, než k Wimu Wendersovi. Zkrátka mě to naprosto nadchlo snad vším čím mohlo a stále více se mi potvrzuje, že rok 2023 byl po x letech skvělými filmy velice plodný. Btw, u Až na dno jsem psal, že bych si přál, aby Wim Wenders ještě někdy natočil (poetickou) existenciální road movie. A jako by mě vyslyšel - poetické to rozhodně je, existenciální svým způsobem taky a road movie vlastně taky, když tam Hirajama jezdí často dodávkou. Kino Scala, Brno 5*

Fiktivní životopis skutečné fotografky, který je zároveň jedním z nejlepších a nejpřirozenějších emancipačních filmů, jaký jsem kdy viděl a přitom se jedná o ujetost. Vlastně je to jednoduché na pochopení, jen divák musí přistoupit na hru a chtít vyhledávat realitu v jinak fikční ústřední zápletce. A jelikož to je zápletka bizarní a já bizarnosti rád, dostal jsem se do toho snadno a s každou další minutou očekával, kam se vše posune. Je to skutečně pozoruhodně stylizovaná cesta za nalezením sebe sama, která vše vykresluje skrze mírný poetický surrealismus, mysteriózní úvod, ze kterého se stane lovestory variace na Krásku a zvíře, ze které zase vyplyne, že nesmíme zapomínat, po kom je film pojmenovaný a čím se tato žena proslavila. Věci se zde dějí neuvěřitelně, realitu z nich je třeba nejen najít, ale i procítit - což je to hlavní, protože pochopit ji je celkem snadné. Mě na tom fascinovalo mnohé - jak zpočátku "úsporné" tak postupem času více "meziřádkové" herecké výkony, fascinující exteriéry, které jsou sice nerealistické, ale jejich barevné ladění má půvab přesně se hodící do nálady filmu a taktéž celá výstavba příběhu, která by mohla být docela jasná, ale přitom umí překvapovat i přes to, když prohlédnete skutečný narativ. Zvláštní film, ale působivý a podmanivý. A to natolik, že mu těch pět hvězd nakonec rád dám. Slabých 5*