Stanislaus

Chudáčci v sobě nezapřou inspiraci Frankensteinem a už vůbec v sobě nezapřou Lanthimosův osobitý režisérský styl, který nemá v současné kinematografii obdoby. Divák má úžasnou možnost se na dvě a čtvrt hodiny ponořit do futuristicky pojatého viktoriánského světa, v jehož středobodu se nachází Bella - duševně zcela "nepopsaná kniha", na jejíž listech se však začne odehrávat emancipační dobrodružství nevídaných rozměrů. Po výtvarné stránce se jedná o vymazlený počin, kde by nejeden sugestivní výjev mohl být vystaven v muzeu jako cenný obraz. Vedle prazvláštních úhlů kamery a jakoby snových filtrů jsem si nadmíru liboval v (ne)cudných kostýmech Belly a jejích kreacích. Herecky nemám filmu co vytknout - tahounem celého příběhu byla samozřejmě Emma Stone, která se zcela bez studu zhostila své role, zatímco ji skvěle sekundovali "frankensteinský" Willem Dafoe a sukničkář Mark Ruffalo, jemuž nakonec sukně takřka přivodily šílenství. Bylo poutavé sledovat duševní vývoj Belly: od "dětských" krůčků o pár slovech, přes fyzicky intenzivní poznávání vlastního těla a sexuality, až po plně uvědomělé a sebevědomé nazírání (pokrouceného) světa s filosofickým přesahem. Chudáčci mají i přes své na první pohled artové pojetí potenciál oslovit široké publikum a rozhodně se nebojí chytit patriarchát za koule a dát jim co proto.

Upoutávka v kině mě úplně neoslovila, zatímco film samotný byla celkem úsměvná a místy dosti řízná komedie. Tvůrci se jistě nechali inspirovat americkou žánrovou tvorbou, zároveň nezapomněli do filmu lupnout starý dobrý československý kolorit - a ve výsledku to na mnohých místech i fungovalo. Lidé, kteří se podobných teambuildingů pravidelně účastní, se ve filmu dost možná i poznají a přidají hvězdu navíc. Postava ztvárněná Erikou Stárkovou byla poněkud teatrální, brněnští auditoři byli na hraně, jinak se ale ve výsledku jednalo o zajímavou sbírku postaviček, kde bych vyzdvihl zejména postavy zahrané Vojtěchem Kotkem a Petrou Polnišovou. Rázná jednohubka, která neurazí a sem tam i trochu překvapí.

Vezmeš si mě za mrtvolu? je vskutku bizarní a nevídaný žánrový mišmaš, který má potenciál napnout, pobavit i dojmout, byť filmu jako celku sráží nohy poněkud přestřelená stopáž a několik wtf momentů (např. honičky v autě se špatným CGI), které ale nejsou ve filmu z asijské produkce něčím neobvyklým. Příběhově mi film nejednou evokoval Ducha, řízlého typicky afektovaným asijským herectvím. Postava Maa (podobně jako Swayzeho Sama) měla jímavý background a je škoda, že v závěru tvůrci zbytečně tlačili na city (scéna se sanitkou byla nicméně skvělá). Byl-li by film o dvacet minut kratší, dal bych mu klidně vyšší hodnocení - i tak jsou to ale za mě lepší tři hvězdičky.

Příšera ze starého Soulu byla pro mě prvním velkým setkáním s jihokorejskou seriálovou produkcí a po zhlédnutí první série mohu říct, že jistě nebyla zároveň i posledním. Žánrově jde o zvláštní slepenec z romantického dramatu a válečného sci-fi s mnoha hororovými i komediálními prvky - tato nezvyklá kombinace může být pro nejednoho diváka kamenem úrazu. Na jedenáct hodin se noříme do světa zvrácených experimentů na lidech, záchranných akcí a spousty zpomalených záběrů, které mě dokázaly napnout, pobavit, ale i dojmout. Vzhled monstra měl své rezervy, zde mohli tvůrci rozhodně více zainvestovat. Chválím však hudební složku filmu - tedy, až na ty k-popové zavíračky epizod. Ve výsledku by se dal seriál jistě na několika místech osekat, ale i tak jsem si ho jako celek užíval a těšil jsem se (díky účelným cliffhangerům) na každý další díl. Poslední epizoda připravila živnou půdu pro další sérii a jsem zvědavý, jakým směrem se tvůrci vydají.

S tebou nikdy by se dalo lehko zaměnit s libovolnou americkou romantickou komedií, kterých je každý rok v kině opravdu přehršel. Je to předvídatelné klišé, v němž někteří herci neskutečně přehrávali (viz postavy rodičů), přesto jsem si snímek (s dnes takřka povinným LGBTQ-multi-kulti personálem) v kině celkem užil - na čemž mělo mj. podíl i humorně parodické pomrkávání po Titaniku či naspeedovaná verze Hemswortha z Wishe.

Další krátká jednohubka z mimoňského univerza neurazí, ani neohromí. Vectorova otravná arogance a neschopnost na mě úplně nefungovaly, zatímco na žluté milovníky banánů byl na poli humoru spoleh - byť se jednalo o recyklaci dříve viděného.

Ptáci stěhováci ve své podstatě nevypráví nijak originální příběh - v centru jsou témata jako důležitost rodiny a poučné putování - a sází na veskrze prototypické postavy. Přesto jsem si projekci snímku fakt užil - a to hlavně díky humoru, který měl potenciál oslovit mladší i starší publikum. Vedle ústřední linie s kachní rodinkou mě oslovilo zakomponování menších epizodek v podobě setkání s jinými členy ptačí říše - při scénce s gerontosauřími volavkami jsem se královsky bavil. Postava hlavního záporáka byla, ehm, zvláštní, ale rozhodně jsem ocenil, že nemluvila. Nenápadné, milé a humorné překvapení!

Aristokratka ve varu na mě zapůsobila veskrze podobným způsobem jako o pět let starší jednička: Jde o úsměvnou, oddechovou komedii, v níž mě opět více bavilo trio pomocníků než trio "Kostek", přičemž na scénu nově přišedší Simona Lewandowska měla též jisté humorné kouzlo - možná prvoplánové, ale funkční. Moc se mi líbila svatební linie - ať už se jednalo o přípravu vdavek nebo dojemný příběh paní Tiché o "Helence". P.S. "Lásko má, já stůňu!"

To se mi snad zdá těží hlavně z neotřelého námětu a hereckého výkonu Nicolase Cage, jehož postava Paula se v rámci příběhu stává terčem jak nevídaného obdivu tak i kruté nenávisti, přičemž obě zcela protichůdné emocionální roviny se neopírají o reálný svět, nýbrž o ten snový - o to více absurdně pak působí vyústění celého filmu. Borgli si netradičním způsobem pohrává s tématem "cancel culture" a zakomponováním snových sekvencí nabírá jeho satira fantaskních až hororových rozměrů. Během filmu dojde na pár humorných sekvencí, avšak pocity z filmu jako celku jsou spíše mrazivého rázu. Vskutku netradiční kousek, který i přes pro mě rozpačitý závěr, donutí člověka k zamyšlení.

Na Anatomii pádu jsem byl dost zvědavý vzhledem k pozitivním ohlasům a úspěchům na všelijakých festivalech a po zhlédnutí mohu odsouhlasit, že se rozhodně jedná o povšimnutíhodný snímek, jenž v sobě umně mísí vztahové a soudní drama, a díky napínavému příběhu, v němž se postupně a účelně odkrývají jednotlivé dílky puzzle, dokáže po téměř celou dobu stopáže diváka nadmíru zaujmout. Anatomie pádu je předně hereckým koncertem Sandry Hüller, jejíž postava byla neuvěřitelně plastická, kde divák po většinu stopáže opravdu neví, k jakému "soudu" (vinná vs. nevinná) se přiklonit. Z dalších hereckých výkonů nutno ještě zmínit mladičkého představitele Daniela a úlisného Antoina Reinartze. Filmu bych vytknul poněkud zdlouhavý závěr a dále pak podobu rozhodujícího svědectví v případu - asi jsem čekal "něco víc", nicméně pokud se nad tím člověk z jistého úhlu pohledu zamyslí, může film v závěru působit nejednoznačně a otevřeně, což lze určitě hodnotit pozitivně. Tak či onak stojí rozhodně Anatomie pádu za zhlédnutí. P. S. (Spoiler alert!) Chudák (pokusný) pes!