Goldbeater

Pokud by člověk chtěl, vypískat tenhle film by bylo velmi snadné. Jádro zápletky prošlo přes mnohokrát použitý scenáristický kopírák a některé dějové body, jako třeba činy a motivace zdejšího záporáka, byly opravdu extrémně nahodilé a napsané úplně na pěst. Přesto když sledujete ty mimózní charaktery Willa Ferrella a Rachel McAdams v honu za letitým snem a o severský přízvuk marně snažícího se Pierce Brosnana, musí vám celá ta outsiderská popová blamáž do jisté míry obměkčit srdce. Nenáročná, bezmyšlenkovitá a zároveň v pohodě sledovatelná hudební blbina, nic víc, nic míň.

Pokud během mrazivého a sněhem zasypaného zimního večera dostanete jako já chuť na thriller s odpovídající atmosférou, sáhněte kamkoliv jinam, jen ne po Sněhulákovi. Těžko říct, kde se to celé tak moc pokazilo. Tomas Alfredson, coby kdysi nadějný režisér, se v posledních letech asi zahrabal do sněhu. Sledovat veskrze nesympatické hrdiny dvě hodiny tápat na stopě vraha v tak jalové zápletce by bylo ještě snesitelné, ale děj Sněhuláka podivně skáče sem a tam, postavy se vynořují a zase mizí, veškerý posun ve vyšetřování divák logicky nemůže chápat a nakonec se vrahem ukáže být postava, na kterou jste to od první chvíle tipovali. Nemluvě o závěru, v němž kvůli naprosto chaotickému střihu absolutně nevíte, co se sakra děje, a konečné vypořádání se záporákem vás už jen hlasitě rozesměje. A co ve finálním sestřihu vůbec dělala ta paralelní dějová linie s bohužel nemocným a úděsně předabovaným Valem Kilmerem, to jde mimo moje chápání.

Netflix opět dokazuje svůj dobrý čich pro „true crime“ látku hodnou adaptace. Samotný námět Zmizení v hotelu Cecil je nosný a většinu času velmi mrazivý. Nicméně tentokrát se už výrazně ukazuje i velký neduh moderních seriálů, kdy obsah vystačí sotva na polovinu zvolené stopáže, a tak se ve zbylém čase operuje s nastavovanou vatou a umělým natahováním. Sám jsem se při sledování cítil o hodinu napřed - kdykoliv mě napadla logická otázka hodná okamžitého zodpovězení, minisérie si dala na čas a vytáhla ji až v následující epizodě. Jinými slovy celé to mystérium mohlo být vyřešené na ploše celovečerního dokumentu, nebo maximálně dvoudílné série, divák by přitom o nic nebyl ochuzen. Bohužel Netflix potřebuje sypat obsah ve velkém, a tak tu máme dokument nataženější, než by bylo vhodné, a je to docela škoda.

Moc se mi líbila propracovaná výprava, dobře zvolené obsazení a celé to převrácení původního příběhu z The Haunting úplně jiným směrem. Umím si představit, jak Mike Flanagan přišel za lidmi z Netflixu se slovy: „Mám pro vás super námět na třídílnou minisérii,“ načež u Netflixu odvětili: „Máte pravdu, je to fakt super námět, ale vy nám z toho uděláte deset epizod.“ A v tom je kámen úrazu, Dům na kopci je dějově tak řídký, že si dopomáhá všemožnou vatou a veškerými těmi flashbackovými klišé, aby to vůbec nějak do toho desátého dílu doklepal. A musím říct, že po vrcholu, který představuje 5. epizoda (s cinefilsky obsazeným Russem Tamblynem), už jsem měl docela problém ty zbylé díly dokoukat. U série, jež se celá odehrává ve velmi krátkém časovém úseku a v níž prakticky od začátku víte, jak vše dopadne, a jen čekáte na vypíchnutí různých detailů a motivací postav plus sem tam nějakou tu strašidelnou scénu, je zvolená stopáž neomluvitelně natažená. A když už po těch obětovaných dlouhých hodinách čekáte, jak vám ten finální díl teda vytře zrak, dočkáte se tak slzodojné sluníčkařiny, až z toho jde hlava kolem. Koukalo se na to pěkně, ale koukalo se na to přespříliš dlouho.

Svým způsobem vlastně fenomén. Sledujete hodinu a půl hrstku absolutně, ale fakt absolutně mimózních charakterů v zápletce tak banální a řídké, až by se vůbec nemusela zápletkou nazývat, přesto jde o jeden z těch filmů, co s vámi dlouhou dobu zůstanou, a rádi si vzpomenete, jak jste se u nich lámali smíchy. Jon Heder v titulní roli je totální mimozemšťan!

Skvěle natočený němý snímek, jemuž bych to stáří z mnohých scén ani nehádal. Victoru Sjöströmovi se podařilo zobrazit citelné zásahy přírodních živlů do už tak dost nehostinného prostředí, které udává posmutnělou náladu a podtrhuje frustraci hlavní hrdinky. Lillian Gish je právem legenda němého filmu, jejíž mimika celé dílo divákům stoprocentně prodává.

Videoman mi velmi sedl ve zvolených tématech, nejrůznějších detailech i v uvěřitelnosti postav a jejich hláškách. Příběh člověka, který je dlouhá léta zabředlý ve světě VHS, a taky ve sbírání takových perel, jako jsou italské horory a podobné fajnšmekroviny, mi nemohl být bližší. Jeho souboj s odcizením, samotou i vlastním egem by byl nosnou myšlenkou sám o sobě. Jenže tvůrci se tu bohužel snaží zároveň i o jakousi do žánru „giallo“ stylizovanou zápletku, kterou jsem jim absolutně nežral a která mi připadala jalová a zcestná. Kdyby to zůstalo jen u komorního dramatu o lidech, kteří se tak nějak ztratili ve střední fázi života a hledají si nové cesty ke spřízněným duším, tak tleskám. Tvůrci bohužel měli jiné vize než já, a tak je z toho fanouškovský paskvil, který sice zabaví, možná trochu dojme, ale zklame skrytými ambicemi, které zůstaly nenaplněny.

Od depresivní a znepokojivě naléhavé znělky po asi nejlegendárnější výbuch hlavy v dějinách filmu, tento klasický hororový snímek toho pokrývá hodně. David Cronenberg s poměrně chladným odstupem popisuje o zvraty okořeněný souboj svou tajných organizací, v jejichž středu stojí naivní infiltrátor, jenž je vržen do podivného světa a manipulován stejně jako divák sám. Při prvním zhlédnutí jsem měl trochu problém s volnějším tempem filmu, při druhém mě to ale celé velmi strhlo, hltal jsem každý jednotlivý záběr a cronenbergovský „body horror“ plus všechny ty praktické efekty mi vykouzlily úsměv na rtech.

Osmdesát minut šedé stařecké melancholie bez špetky akce a patnáct minut zrychlené vykrádačky Sám doma. To je ve zkratce poslední Rambo. A něco takového někdo chtěl? Po kvalitní, akcí nabité a hlavně kulervoucí čtyřce, u níž celá série měla důstojně skončit, přišla prakticky neopodstatnitelná ukolébavka, stavící na banálním scénáři a uměle vykonstruovaných emocích k jednorozměrné vedlejší postavě, která je najednou vsazena do zažité série, a diváci z toho mají být naměkko. Zapomenutí hodné pokračování s ošklivými CGI efekty a snímek nehodný jakéhokoliv angažování postavy Johna Ramba.

Poslední aristokratka je prvoplánová kýčovitá blbina, v níž převažují scény, kdy nějaká z postav cosi řekne a poté vždy pravidelně přichází dlouhá pauza, aby se diváci mohli od srdce mocně zasmát. Jenže aspoň mírně vtipná je možná tak jedna pointa z padesáti. A s téměř dvouhodinovou stopáží je bobříkem odvahy tenhle „cringe“ vůbec dokoukat do konce.