Goldbeater

V době eskalující Star Wars mánie se studio Universal Pictures rozhodlo vypustit do světa svého vlastního klona příběhu o roztomilých mluvících robotech, a tak vzniklo Heartbeeps. Divákům se tak naskytla jedinečná příležitost vidět v hlavní roli hollywoodského filmu komika Andyho Kaufmana, známého z biografického snímku Miloše Formana Muž na Měsíci. O režii se postaral Allan Arkush, tvůrce zábavných nízkorozpočtových komedií, a dostal se tak ke své první vysokorozpočtové produkci, což mu možná mírně přerostlo přes hlavu (člověku vrtá hlavou, proč je ve filmu ponecháno několik na první pohled nepovedených záběrů). Scénář napsal nepříliš zkušený John Hill a zde je kámen úrazu, snímek je totiž o jakémsi bezcílném putování za smyslem života, které zřejmě bylo zamýšleno jako odlehčené filozofické dílo, ale úplně to tak nedopadlo. Ono i to odlehčení je samo o sobě kontraproduktivní, humor v tomto snímku totiž osciluje mezi infantilním, podivným a ryze nevtipným - i když scénář si je toho vědom a několikrát nechá postavy přiznat, že jimi vyprávěné vtipy jsou opravdu špatné. Ta malá uvědomělost tomu trochu přidává. Happyend je pak mírně tlačený a temnější závěr by tomu možná dodal úplně jiný a kvalitní rozměr, přes to všechno se nechci uchylovat k podprůměrnému hodnocení. Tento snímek i přes své slabé stránky působí zkrátka úsměvně, dojemně a zvláštně roztomile (což Roger Ebert označil osobitým souslovím „it suffers from terminal cuteness“) a vidět to jako dítě, možná si u toho i pobrečím. A dětem je to přeci primárně určené. Pro dospělé je to aspoň bizarní záležitost - se skvělou hudbou Johna Williamse!

Živý dabing na Festivalu otrlého diváka jsem si neskutečně užil, byl vysloveně zábavný a dodal projekci potřebnou přidanou hodnotu, ale je potřeba se od této jednorázové akce oprostit a zhodnotit The Apple jako samostatný film. A že je sám o sobě téměř nesledovatelnou záležitostí - nevkusný kýč a megalomanský paskvil, který je sice míněný vážně, nicméně vyznívá naprosto směšně a příšerně strojeně. Menahem Golan vytvořil šílenost, v jejímž přiblblém ději kulminují ty nejhorší futuristické motivy osmdesátek a pojí se s řídkou kritikou hudebního šoubyznysu a biblickým podobenstvím, aby to celé nakonec mohlo uštědřit divákovi finální facku v podobě závěru ve stylu deus ex machina (a to doslova). Jednoduše napsané písně a prkenné herecké výkony jsou samozřejmostí (na druhou stranu Vladek Sheybal opravdu baví). A kdeže originalita? Obdobná kritika hudebního šoubyznysu v rámci příběhu hudebníka, jenž upsal svou duši ďáblu, byla již dříve a nutno říci o mnoho tříd lépe zfilmována v De Palmově muzikálu Fantom Ráje. [Podzimní sklizeň FOD 2018]

Poměrně umírněná a nestrašidelná duchařina balancující na pomezí žánrů rodinného dramatu a dětského hororu. Ovšem nutno říci, že to svižně odsýpá a v rámci scénáře vyloženě neurazí a vcelku baví - divák se chvílemi může zabavit hledáním siluety ducha kdesi v pozadí záběru. Jinak to ovšem nepřináší nic moc nového a překvapivého - jako filmová jednohubka je to dostačující, nicméně vyšší ambice tento snímek nemá. A název je tak trochu matoucí, o čarodějnicích to opravdu není.

Zda je to opravdu lepší než Šepoty a výkřiky, jak tvrdil divák v jednom z rozhovorů na konci filmu, posoudit nedokážu, ale zato můžu říct, že u sledování obou těchto svébytných „uměleckých“ děl jsem trpěl podobně. Poměr scén, které si chci pamatovat (vtipné hlášky typu: „Zdá se, že existují dva typy lidí...“), a těch, které si pamatovat nechci, je dost nevyrovnaný. Nic proti přehlídce oplzlostí, ono po pár minutách začne veškeré dění v kontextu snímku působit normálně, ale bohužel mi to celé nepřišlo vůbec tak zábavné, jak jsem si myslel, že bude. Zápletka je opravdu nicotná a některé scény jsou zkrátka absolutně bezobsažné a příliš dlouhé na to, aby bavily. S ranou tvorbou Johna Waterse se asi příliš přátelit nebudu.

Obě rozličné verze filmu jsou po příběhové stránce stejně přiblblé a odvádějí legendu Michaela Myerse jiným směrem, než by si jakýkoliv divák přál. Mám-li je však porovnat, rozhodně je tzv. producer's cut (původní verze) ve všech ohledech lepší a snesitelnější. Dokáže totiž nabídnout aspoň základní filmové prvky, jako jsou návaznost scén, orámovanost děje, slušný střih, kvalitní hudební doprovod a hlavně důstojné zachování scén zemřelého Donalda Pleasence. Kinoverze (přestříhaná a přetočená) nic z tohoto nemá - má jen víc vražd, jinak je to naprostý filmový fail, na němž se umíněnost režiséra a producentů strašlivě podepsala. Jestliže máte dokončený film a zemře vám stěžejní herec, tak se přeci nemůžete pouštět do tragických přetáček a úplně tím rezignovat v rámci smysluplného zakončení! Pak je jasné, že z toho vzejde jen taková urážka diváků, což kinoverze tohoto filmu vskutku je. Doktor Loomis by si zasloužil důstojnější odchod - třeba v H20.

Paul Bartel si koncem šedesátých let natočil takového malého předchůdce Truman Show. V době, kdy ještě divácká obec nebyla ani trochu navyklá myšlence nepřetržitého sledování kamerami a zabýváním se každodenními trampotami jiné osoby, to jistě muselo být přelomové dílo. Z dnešního pohledu bohužel jde o polozapomenutý kraťas, který v době sociálních sítí už jen málokoho nějak překvapí.

Zdravotní sestra si po náročné směně ráda dopřeje nějaké ty nemravné aktivity. Kdo jsou ale její společníci a proč je na všech tak jasně vidět, že to hrají? Vše na konci dává smysl. Paul Bartel asi neměl o nemocničním personálu vysoké mínění, a tak si natočil tuto malou taškařici. K podobnému námětu se v obměněné podobě částečně vrací ve svém pozdějším snímku Eating Raoul, kde si mravně pokleslou zdravotní sestru zahrála skvělá Mary Woronov.

Legendárně tragický úkrok špatným směrem, z nějž mohlo být „jen“ snesitelně přitroublé hororové béčko, kdyby se tvůrci nesnažili originální příběh nešťastně roubovat na halloweenskou sérii. Halloween 3 má jinak vcelku slušnou formu, skvělou hudbu Johna Carpentera a pár pamětihodných scén (kam počítám i tu otravně repetitivní reklamu Silver Shamrock), ale jako naprosto odlišný spojovací článek jinak sourodé série musí nutně každého diváka zklamat a dopálit.

Absencí logiky a motivace postav silně pokulhávající béčko z pera Johna Carpentera, které by mělo scenáristické nedostatky dohnat aspoň oslnivou dávkou akce a napětí, což Cesta Černého měsíce z dnešního pohledu už opravdu nemá. Unavený Tommy Lee Jones (údajně během natáčení snímku zápasil s alkoholismem) tomu tentokrát taky příliš nepřidává. Je ovšem zajímavé vidět, odkud tvůrci Furious 7 vykradli scénu skákání aut mezi mrakodrapy, nad níž se mnozí rozplývali jako nad originálním nápadem.

Zábavný moderní film-noir podvratně si pohrávající s divákem a jeho snahou interpretovat skryté významy, které možná ani interpretovat nelze. Talentovaný David Robert Mitchell vypráví popkulturními odkazy nabitou odyseu směřující do slepé uličky, v mnoha scénách přitom silně cituje Alfreda Hitchcocka a osidluje tajuplné prostředí Los Angeles velkým množstvím bizarních postav. Andrew Garfield schopně nese nelehký příběh na svých bedrech a velmi dobře baví. Já bych tu hravou báchorku Mitchellovi klidně ještě další hodinu žral. [Sitges 2018]