Goldbeater

U nás poměrně zapadlý, pro Hong Kong přesto velmi příznačný krimi-thriller, jenž se o pár let později stal jedním z hlavních inspiračních zdrojů pro Tarantinovy Gaunery. Některé scény zejména z druhé poloviny snímku Quentin opsal téměř záběr po záběru. Yun-Fat Chow po Lepších zítřcích opět v neskutečně drsné roli, tentokrát jako tajný policajt infiltrující zločinecký gang lupičů (mezi nimi sympatický zločinec Danny Lee). Zpočátku film brzdí možná až zbytečně dlouhá expozice postav, přesto však Ringo Lam každou chvíli těší divákovo oko ikonickou akcí a místy překvapivou krvavostí a morbiditou (šlápnutí do hrobu), aby poté ukázal bombastické finále, jež musí všechny fandy hongkongské kinematografie zarazit do sedačky.

Tenhle dokument je komplexním portrétem jednoho charismatického tvrďáka a velkého herce malých rolí. Zároveň hodina a půl nabitá nejen zajímavými informacemi o životě „toho chlápka Dicka Millera“, ale také bohatý průřez více než šesti dekádami historie amerických (nejen) nízkorozpočtových filmů a zejména pak slavné „školy Rogera Cormana“ s většinou jejích hlavních představitelů mezi dotazovanými. Rozhodně jde o přínosný dokumentární film jak pro fanoušky Millera, tak pro všechny milovníky kinematografie celkově. Sám Dick, jehož herecká filmografie čítá více než 180 rolí (několik nerealizovaných scénářů nepočítaje), pak působí jako veskrze pozitivní sympaťák ze staré školy, u něhož vás zamrzí jen fakt, že tento snímek je kvůli jeho odchodu do důchodu dost možná poslední jeho hereckou kreací. A pokud ano, pak je jeho finální řeč s šibalským pomrkáváním tím nejlepším „millerovským“ rozloučením, jaké mohlo být.

The Thing with Two Heads by mělo více méně ambice stát se bizarním kultovním snímkem, ale absence humoru to výrazně stahuje dolů. Ač mnoho synopsí u tohoto filmu uvádí žánr komedie, opak je pravdou - většinu času se to tváří jako vážně míněné sci-fi drama, kde úmyslně odlehčené jsou možná tak dvě scény, a pokud se zasmějete ještě někde jinde - zejména při sledování Roosevelta Griera, jak běhá s kývající se umělou hlavou na rameni, rozhodně to už tvůrčí záměr nebyl. Tenhle náladový rozkol snímku dost ubližuje a film tím vyloženě strádá, protože jeho dramatická rovina je tak řídká a přitroublá, že nedokáže zaujmout a diváka to mírně utahá. Ray Milland a Roosevelt Grier svými zachmuřenými zpocenými obličeji oba vypadají, že jim natáčení opravdu nebylo zrovna dvakrát příjemné. Motiv rasismu je jen tak nějak nakousnutý a scénář s ním nikterak dále nepracuje. Naprosto přehnaná automobilová honička už pak působí, jako by šéfové American International Pictures do snímku chtěli přidat aspoň jednu akční scénu, a tak vznikla pro děj naprosto zbytečná, avšak neskutečně dlouhá a absurdní policejní honička kdesi na louce. Po hodině a půl sledování zjistíte, že se film vlastně nikam neposunul, postavy neprošly absolutně žádnou proměnou, a finální zpívání gospelu „Oh Happy Day“ vám už jen otevře pusu a začnete přemýšlet, co jste to právě viděli za film.

The Incredible Boring Man nebo The Incredible Walking Man by byly mnohem přesnější názvy, protože titulní rozpouštějící se astronaut 90% délky filmu jen někde chodí za doprovodu opakujícího se voice-overu, což již po chvilce začíná být opravdu repetitivní a otravné. Kvůli tomu vám po čtyřiceti minutách připadá, jako byste film sledovali už dvě hodiny (navíc je zajímavé, jak dlouho se ten chlap dokáže rozpouštět, i když objemově vypadá stále stejně). Absence děje je v tomto snímku opravdu zničující a těch pár vynalézavých mordů ke konci (famózní pád do elektrického vedení) a speciální efekty Ricka Bakera s tím spojené to už bohužel nezachrání. V ostatních aspektech jde o vyloženě hloupě napsaný snímek, jenž by měl úspěch jen jako tupá černá komedie, ale bohužel byl natočen stoprocentně vážně, což je nepochopitelné už s ohledem k relativně vtipnému názvu, evokujícímu parodii na klasický film The Incredible Shrinking Man. Režisér Mlčení jehňátek Jonathan Demme v jedné z malých rolí je jedním z mála zajímavých záblesků v jinak velice otravné podívané.

Zajímavě zfilmovaný příběh kolosálního podvodníka Jamese Addisona Reavise, samozvaného barona Arizony. Příběh, jemuž samozřejmě kraluje podmanivý výkon charismatického Vincenta Price v hlavní roli. Ač scénář Sama Fullera postavu Reavise možná dost zkrášluje a dělá z něj romantického antihrdinu, v kontextu příběhu to může být úplně jedno, vznikl tak totiž velmi zábavný životopisný snímek o událostech, o kterých jsem doteď neměl ani potuchy. A Price ukazuje, jaký je herecký chameleon i na poli jedné jediné role.

Miroslav Krobot a Lubomír Smékal se pohybují v oblasti nějaké zdeformované filmové řeči, které buď naprosto nerozumím, anebo na ní zkrátka opravdu není absolutně nic zajímavého. Snaha o suchý humor končí křečovitou trapností. Kvarteto působí dojmem, že má z diváků udělat stejná duchaprázdná zombie, jako jsou jeho hlavní postavy. Já na takovou hru nejsem ochoten přistoupit a nevidím nejmenší smysl ve vzniku, sledování a propagování tohohle bezduchého filmu.

David Ayer sliboval přinést svěží vítr do plachet komiksových filmů od DC. Nepřinesl. Promarněný potenciál je v tomto případě výmluvná fráze. Po komerčním úspěchu eRkového Deadpoola zůstává rozum stát nad tím, proč Suicide Squad skončilo jako PG-13. Umělé roubování na působilo vyloženě otravně. O slaboduchosti scénáře by se dalo velmi dlouze psát, největším zklamáním ovšem je to nezvládnuté pojetí postav. Místo slibovaných temných zloduchů dostaneme standardní balení dobrosrdečných hrdinů, z nichž sice nikdo není zrovna vzorem ctností, ale o antihrdinech se rozhodně mluvit nedá. Scénář se to velice trapně snaží krýt tím, že jednou za čas nechá nějakou z hlavních postav říct frázi typu: „Vždyť my jsme ti špatní,“ nebo „ta ženská je fakt zlá,“ aby náhodou divák nezapomněl, co si má myslet. A v neposlední řadě pár slov k obsazení: Cara Delevingne v roli Enchantress je příšerná (na její obranu - celá postava Enchantress je napsána tragicky špatně, Cara už to jen svými kreacemi úplně zazdila), ovšem největším castingovým failem je Jared Leto v roli Jokera - sledovat ho bylo takřka nesnesitelné. Ayer ať se vrátí k policejním dramatům, tímhle mě vyloženě naštval.

Na dobu a okolnosti vzniku po technické stránce solidně natočený, ovšem nacistickou propagandou nechutně zprasený katastrofický film, jenž vykresluje Brity jako ziskuchtivé úplatkářské zlosyny, kteří jsou pro libru schopni jít přes mrtvoly. Samozřejmě jediným kladným hrdinou je skálopevný a spravedlivý německý důstojník, vybavený kamennou tváří a propagandistickými průpovídkami. Bohužel i když se člověk snaží oprostit od tohoto přesvědčování a jen sledovat příběh, děj snímku není postaven vůbec poutavě a polovinu scénáře se řeší akcie, dluhopisy, peníze a šperky, což diváka zrovna dvakrát nechytne - katastrofické události jako by se poté děly jen na pozadí jakéhosi finančního dramatu. Celkově pak tedy nacistický Titanic představuje spíše filmovou kuriozitu než skutečný divácký zážitek.

Science fiction kombinované s britskou kriminálkou - obludný vesmírný návštěvník (s hlasem přitažlivým pro opačné pohlaví) pomocí inzerátů hledá modelky pod záminkou focení do módního časopisu, aby se díky nim mohl reprodukovat a zachránit svou vymírající rasu. Celé mi to tak trochu připomínalo britskou variaci na Not of this Earth. Není to bohužel tak zábavné, jak si člověk představí, a ryze béčkový námět zpracovaný po anglickém způsobu velmi suše samozřejmě zcela vážně vyznívá ke konci dosti rozpačitě, nicméně kameraman Stephen Dade to zachraňuje svými nápaditými záběry a vytahuje tím snímek mírně nad dobový průměr.

Ačkoliv povídka Edgara Allana Poea „Zánik domu Usherů“ nabízí prostor k volnějšímu filmovému zpracování, snímek Ivana Barnetta se vydal dosti pochybnou cestou a předkládá poměrně přitroublé pojetí příběhu, jemuž sice nechybí atmosféra a pár nadějných hororových momentů, ale rámování scénou skupiny britských džentlmenů, kteří příběh poslouchají a posléze ho komentují, rozmělňuje i tu trochu nadějné hororové nálady. Celé to spíše připomíná televizní inscenaci s ochotnickými herci, jejichž přehrávání a teatrálnost to opravdu stahují dolů. S o deset let mladší verzí Rogera Cormana je to takřka nesrovnatelné.