Goldbeater

Fádně natočený a jednoduše napsaný krátkometrážní snímek o drogovém dealerovi, jehož obchody mají neblahý dopad na jeho mladou nevinnou sestru. Jako myšlenkově uvědomělý studentský film naprosto běžná a ničím nevybočující věc, jejíž uvedení na festivalu pokleslých žánrů moc nechápu. [Sitges 2018]

Zatímco jiné hororové antologie působí rozpačitě, protože kvalita jejich segmentů je nevyrovnaná, Nightmare Cinema působí rozpačitě spíše proto, že všechny její části balancují kolem úplného průměru. Co ovšem film stahuje dolů, je rámcový příběh The Projectionist (Mick Garris): Děsivý promítač (Mickey Rourke) láká do svého kina (ne)náhodné kolemjdoucí. Tento námět působí jen jako nezbytná omáčka, která má zaštítit jinak nesouvislé příběhy a která absolutně postrádá jakoukoliv jinou myšlenku, což ve finále pro diváka působí jako zklamání - 30%. Další jednotlivé segmenty jsou: The Thing in the Woods (Alejandro Brugués): Úmyslně překombinovaná a odlehčená parodie na „kempové/chatové“ slashery, která ale působí mírně nesoustředěně a které by sedla ještě notnější dávka humoru, přesto koukatelná zábava - 55%. Mirari (Joe Dante): Jednoduchá povídka s jasným poselstvím „plastika je zlo“. V roli démonicky milého plastického chirurga září charismatický Richard Chamberlain a Danteho schopná režie přináší zřejmě nejpovedenější segment - 60%. Mashit (Ryûhei Kitamura): Řádění démona v katolické škole a masakrování posedlých dětí. Prvoplánově krvavá blbina s poměrně špatnými výkony dětských herců - 40%. This Way to Egress (David Slade): Vizuálně nejzajímavější část, v níž je hlavní hrdinka postižena jakousi poruchou, kvůli níž vnímá své okolí děsivě deformovaně. Být tento černobílý segment o něco sofistikovanější, byl by rozhodně highlightem filmu - 60%. Dead (Mick Garris): Postřelený chlapec po několika minutách klinické smrti začíná v prostorách nemocnice vidět mrtvé, což ovšem pro příběh nemá skoro žádný přínos, protože kluk bude muset bojovat se střelcem, který ho přišel dodělat. Tak trochu mix Šestého smyslu a Hráčů se smrtí bez jakékoliv přidané hodnoty - 40%. Celkově by pak Nightmare Cinema sedlo ještě víc odlehčení a humoru, některé segmenty se zbytečně berou až moc vážně. Tematicky podobné Trapped Ashes jsem si užil o kousíček víc. [Sitges 2018]

Dream Demon (Director's cut) je vizuálně zajímavý hororvý snímek s nemalým množstvím kvalitních gore efektů a notnou dávkou hypnotické atmosféry a snového prostředí (několikrát jsem si během projekce vybavil třeba Hellraisera). Jak už je z názvu patrné, hlavním motivem filmu je snovost, která srší z každé scény a působí silně znepokojivě, ale zároveň bohužel snímek mírně podkopává, protože zpomaluje už tak dost řídký děj. Svižnější tempo by prospělo, ale i přesto vidím Dream Demon vcelku pozitivně. [Sitges 2018]

High Life je odpudivý artový blábol bez zjevné myšlenky a významu, v němž sledujeme sled náhodných flashbacků hlavního hrdiny, v nichž vystupují za a) postavy, které s dějem nesouvisí; za b) postavy, které jsou zbytečně matoucí; za c) postavy, které jsou neskutečně otravné. Styl vyprávění je zvolen nevhodným způsobem a některé scény ze Země struktuře vyprávění i odporují. Vizuální stránka filmu je slabá a nezajímavá. Prkenný Robert Pattinson a jeho interakce s uřvaným nemluvnětem mi už na začátku daly znát, že s tímto snímkem jsem šlápl vedle, ale takový trapný, nudný a nečitelný pokus o jakési „umění“ jsem opravdu nečekal. [Sitges 2018]

Půvabná Madeline Brewer představuje ambiciózní camgirl Alici, jež je odhodlána dostat se na vrchol žebříčku popularity a neštítí se kvůli tomu podstoupit i dosti pochybné praktiky, aby nalákala diváky na svou online show. Zvrat přichází ve chvíli, kdy o Alicinu virtuální identitu usiluje její mysteriózní dvojnice. Cam je chytrý, svižný, sexy a hlavně velmi svěží hororový thriller, který přibližuje prostředí poskytování erotických služeb na webkamerách a přináší vcelku mrazivý pohled na moderní hrozby internetu. Víc nechci prozrazovat, mohu pouze doporučit. [Sitges 2018]

Michael Myers nemá rád, když ho někdo nutí do konverzace. Nový Halloween je konvenční (jinak to ani udělat nešlo), ale velmi slušně natočené pokračování, které ze všeho nejvíc ctí originál - věrně opisuje prostředí a vybrané scény původního filmu, některé hravě obměňuje a rozšiřuje. Navíc velmi dobře pracuje s nostalgií (když si Michael nasadil svou ikonickou masku, celý narvaný kinosál explodoval euforií). Film by se dal pomyslně rozdělit na dvě části - v první se nám dostane nemálo vražedného řádění napříč městem Haddonfield, kde Michael likviduje celou řadu víceméně plochých charakterů, ke kterým divák nestačí emocionálně přilnout, a tak si v této části přijdou na své hlavně fanoušci čistokrevného slasheru a všemožného škrcení, bodání a lámání vazu. Přibližně v polovině přichází velice diskutabilní zvrat v chování jedné z postav, což slouží jen jako berlička pro posun děje. A nakonec v druhé polovině se přesouváme do prostředí jednoho domu, kde začíná naháněčka hlavních hrdinek, na kterých divákovi konečně záleží, a v tu chvíli se dostavuje opravdu intenzivní hororové napětí a nejsilnější chvilky filmu. David Gordon Green se za svůj příspěvek do hororové série rozhodně nemusí stydět. A je zajímavé vysledovat, že kvalitní Halloween přijde jen jednou za dvacet let (1978, 1998, 2018). [Sitges 2018]

Overlord je v principu přihlouplé béčko, které ale samo sebe bere naprosto vážně. Filmu opravdu výrazně chybí odlehčení, hlášky, něco ujetého či pamětihodného. Dokážu si vybavit pouze jednu nápaditě humornou brakovou scénu (granát v ústech), zbytek je jen strašně vážný a umělý patos, za což může opravdu líný scénář. Veškerý děj se v nejzábavnějších pasážích omezuje na tuctové utíkání před kdečím a objevování příšer vypadajících jako Deadpool bez masky. Postavy jsou naprosto tragicky napsané - v užším výčtu by se daly popsat jako dobrosrdečný černoch, badass kovboj, protivný talián, šikovné dítko, emancipovaná Francouzka a generický esesácký záporák s hordou nácků bez mozku - všichni ploší, nezajímaví a předvídatelní, čemuž nepomáhají ani nepříliš výrazné herecké výkony. Film je navíc zbytečně hlučný - i postavy během naprosté většiny dialogů musí na sebe pořád křičet, i když k tomu nemají důvod. Celé to plyne přímočaře očekávaným směrem bez zvratů a překvapení. A těch pár akčních scén s přemírou efektů (nepřipojuji se k názoru, že úvodní výsadek je dobře natočený) rozhodně fádnímu scénáři nepomůže. [Sitges 2018]

V rámci televizní produkce jednoznačně důstojný počin, od kterého nelze očekávat žádné explicitní krvavé scény, protože v roce natáčení byly události zobrazované ve filmu stále ještě v mělkém povědomí lidí a jakékoliv jiné pojetí než toto polodokumentární zobrazení vyšetřování a soudního procesu by bylo velice necitlivé. I přes přepálenou délku Helter Skelter rozhodně nenudí a nabízí pravdě údajně velmi blízké vyobrazení událostí kolem Mansonovy rodiny. A Steve Railsback je opravdu děsivý Charlie. Hodnotím 184 minutovou speciální edici. [Sitges 2018]

Gonzalo Calzada pracuje ve scénáři s několika dějovými motivy a postavami, kolem kterých by se dala sehrát zajímavá hororová hra, ale s ubíhajícím dějem je všechny upozaďuje, zahazuje či dokonce popírá, a zbavuje tak snímek všeho zajímavého. Tak například hlavní hrdinka Natalia má dar - dokáže vidět, zda lidé v jejím okolí mají světlou či tmavou auru - což se v průběhu děje ukáže jako úplně zbytečné, protože jí to nepomůže odhalit postavu posedlou démonem, ta má totiž také světlou auru (proč?!). Celkově je to pak přespříliš pomalé a v nejsilnějších scénách naprosto kýčovité (vymítání je na konci prováděno dost pochybným způsobem - přesto aspoň zábavně). Ve finále dostaneme nepochopitelný příslib dvou dalších pokračování (opět proč?!), které možná osvětlí některé nedomrlé motivy v tomto filmu, ale nemohu říct, že by mě ještě vůbec nějak zajímaly. A to směšné CGI dítě na začátku a na konci snad nemohlo být myšleno vážně. [Sitges 2018]

Podobně jako Zahlerův předchozí snímek Blok 99 se děj upíná na téma ochrany a zabezpečení rodiny, ač to může hlavní hrdiny dostat až na cestu do nenávratna. Na špatné straně nabízí chladný a velmi realistický přístup společně s dlouhou expozicí postav, aby divák byl dokonale srozuměn s jejich pohnutkami a dokázal si k nim vypěstovat dostatečný vztah. Ovšem to je dost možná nejspornějším bodem filmu, protože oproti předchozím režisérovým snímkům, kde se tvořila vždy jen jedna lineární expozice pro celou skupinu postav (Bone Tomahawk), či pouze pro jednoho hlavního hrdinu (Blok 99), zde je dlouhý nástin pozadí hned čtyř oddělených jedinců, čímž snímek možná mírně ztrácí tempo, když skáče od jednoho k druhému. Zvlášť když se nemůžeme nabažit zatraceně cool dvojice Vaughn - Gibson, mezi nimiž opravdu fungují dialogy na jedničku. Zahler navíc rozjíždí na dnešní dobu vcelku odvážnou polemiku na téma přehnané politické korektnosti v konfliktu s vymáháním spravedlnosti, za což je ústřední dvojice policistů suspendována a vržena do smrtonostné spirály za hranicí zákona. Syrový a nepříjemný snímek, od kterého ovšem nejde odtrhnout oči. [Sitges 2018]