Goldbeater

Guy Ritchie se s Gentlemany vrátil do svých domovských vod, chytil tak trochu druhou mízu a ukázal, že na ty filmové pecky stále má. A s Rozhněvaným mužem dokazuje, že v tom i hodlá pokračovat. Je to stylová kriminální podívaná, která si bere premisu ze 17 let starého (a nedoceněného) francouzského snímku Le Convoyeur a roubuje na něj více úhlů pohledu, o dost víc akce a přímo atomovou dávku testosteronu, to vše za doprovodu melodického a temného hudebního doprovodu. Dlouho mě u nového filmu nezaujal hudební motiv jako zde. Být to celé o něco méně předvídatelné, byl bych více spokojen, přesto palec nahoru.

Neprávem podhodnocený krimi-film z prostředí pracovníků bezpečností služby, do jejíhož jádra se připojí nový zaměstnanec, který může a nemusí mít něco za lubem. Albert Dupontel svůj „poker face“ celou dobu zvládá na výbornou. Snímek si poměrně dává na čas s vyložením karet na stůl a zaměřuje se zejména na ukázání bizarního světa ďelňasů v nebezpečné profesi, z nichž řada je zralá na návštěvu psychiatra. Jakmile však děj dosáhne finálního zlomu, je z toho velmi nápaditá a nelítostná akční shitstorm, na kterou se vyplatí si počkat.

Smolný pich je snímek vymykající se běžným měřítkům hodnocení a přijde mi skoro nevhodné mu dávat jakoukoliv nálepku. Sociálně-politická reflexe o třech dějstvích, z nichž první by se dalo popsat jako dynamická verze Google Street View, druhá jako dokumentární esej na 100+1 témat a třetí jako bouřlivá polemika o kontroverzním jádru zápletky celého filmu. Podnětné myšlenky to má a bizarní humor chvílemi taky funguje, přesto mi ta prapodivná struktura úplně nesedla a hlavně v první třetině dala divácky docela zabrat.

Po Sucker Punch se říkalo, že Zack Snyder by si neměl psát vlastní scénáře. Po tomhle snímku se bude říkat, že by si jednak neměl psát vlastní scénáře, ale hlavně by už nikdy neměl lézt ani za kameru! Armáda mrtvých je neskutečná mazanice a film obrazově tak nudný a ošklivý, až se člověk nedostatkem vizuální stimulace začne zamýšlet nad logikou veškerého dění ve filmu. A to je potom katastrofa. Smysl to nedává vůbec, postavy jsou napsané strašně, dějové linie zůstávají nezakončeny, pokusy o humor nejsou vtipné a pokusy o drama nefungují. Pokusy o horor jsem nezaznamenal vůbec. Pokud tomuhle nabubřelému braku přičíst něco k dobru, tak snad jedině to, že i při své zbytečně přepálené délce nikdy nenudí, něco se v něm neustále děje a zároveň se nestane nic, co by člověka vyloženě vytočilo. Ale to je sakra málo pozitiv v případě tvůrce, co nám před lety nadělil jeden z nejlepších zombie hororů nového století. Dnes je z něj bohužel parodie sebe sama.

Ne že bych měl něco proti tarantulím, nebo přímo trpěl arachnofobií, ale i tak jsem při sledování tohoto snímku měl docela nepříjemné mrazení v zádech. Respekt před herci, kteří na sebe pavouky nechali sázet po desítkách. Pokud jste však vysazení na ubližování těmto chlupatým členovcům, filmu byste se měli vyhnout - ne zrovna málo jich ve filmu je zašlápnuto či přejeto koly auta. Jinak Království pavouků ve svém žánru funguje slušně. Když dokážete překousnout trochu pomalý rozjezd a příliš doslovné anti-DDT poselství, čeká vás nakonec poměrně slušný hororový zážitek.

Rozmáchlá dokumentární esej o Los Angeles, nejfotografovanějším městě světa, baště americké filmové kultury a místě, jehož rozmanitý kulturní, architektonický a sociální mikrokosmos bohatě vydá na 170-minutový dokument, který ani na chvilku neztratí dech. Vyprávění prostřednictvím rozmanitých filmových klipů a subjektivního monologu Thoma Andersena vás upoutá, ať už máte na Los Angeles názor jakýkoliv, nebo třeba nemáte názor vůbec. Snímek o městě, o lidech, o filmech, o všem.

Typicky příjemná habaďůra Williama Castlea, bohužel zároveň jedna z těch nejvíce průhledných a svým rozuzlením nejméně uspokojivých. Rozhodně tenhle snímek více překvapí několika na polovinu šedesátých let docela odvážnými scénami než tím, co se zcela zdráhám nazvat dějovým zvratem. Se sympatickým obsazením a veskrze old-school feelingem je to však stále velmi příjemná podívaná.

The Empty Man je obdivuhodně rozmáchlá záležitost s velikými tvůrčími ambicemi, narušujícími většinu běžných diváckých očekávání. Ale vede to celé někam? David Prior by zřejmě velmi chtěl být dalším Ari Asterem, ale zas až tolik na to zatím nemá a zde si ukousl možná až příliš velké sousto. Je to zajímavý film k rozebírání, velmi dobře technicky natočený, do poslední čtvrtiny poutavý a zcela bez laciných moderních hororových rekvizit jako jsou samoúčelná brutalita a hlasité lekačky (za to palec vysoko nahoru), ale v poslední čtvrtině se buď nesetkal s mým pochopením, nebo se zkrátka snažil navodit iluzi nějaké hluboké myšlenky, která v něm není.

Nový Mortal Kombat je pro mě zatím největším guilty-pleasure tohoto roku. Nemůžu říct, že bych někdy byl fanouškem herní série, přesto jsem jí na filmovém plátně vždy přál nějaké zadostiučinění, které s devadesátkovou hollywoodskou kravinou od Paula W.S. Andersona a tím edwoodovsky otřesným pokračováním Johna R. Leonettiho rozhodně nepřišlo. Ale teď je konečně tady. Vlastně si neumím představit, jak by to šlo udělat líp - minimálně ne o moc. Má to samozřejmě svoje chyby a mohl bych je jmenovat, ale přece se nebudu mstít filmu, který mě svým klukovským přístupem a kreativní akcí tak dobře bavil.  Blbinka se srdcem jednou za čas neuškodí. Pokračování sem a co nejdřív!

Britský pokus béčkaře Normana J. Warrena o rip-off legendárního Vetřelce. Zde ovšem na toho „vetřelce“ zřejmě nebylo dost peněz, a tak tu členy vesmírné posádky kosí jen jejich vlastní blbost. A opravdu, takhle zoufale neschopný ansámbl postav jsem dlouho neviděl. Titulní inseminoid se sice přeci jenom objeví a zapříčiní jednu psychedelicky oplzlou scénu, ale bylo to málo, velmi málo.