Goldbeater

Se Zemí potomků po formální stránce není nic špatně a nechce se mi proti ní říct křivého slova, ale dějově je to celé vlastně jen sled všeho, co jsme už viděli ve spoustě jiných a daleko poutavějších postapokalyptických filmů, takže ve finále má jen velmi málo nového co divákům nabídnout. A mně to už moc nestačilo. [KVIFF 2021]

Měl jsem radost, že zvolený neortodoxní formát obrazu není jen náhodnou „artovou“ volbou, ale naopak dobře ladí s prostředím, kde se zápletka odehrává, a bylo vlastně osvěžující vidět dílo v atypickém rámování. Nepochopil jsem ale vůbec jinou tvůrčí volbu, kvůli níž mám s filmem zásadní problém. Zpráva o záchraně mrtvého se na jednu stranu snaží popisovat obnaženou lidskost a nezkrášlenou realitu odcházení, ale dělá to prostřednictvím postav, které se vůbec nechovají a nemluví jako lidé, nýbrž jako roboti nebo mimozemšťané vyžívající se v symbolech a metaforách, a tak ve finále film tu lidskost vlastně úplně postrádá a empatie diváka si jen těžko získá. Chtělo by to celé být takovým lehce divným a hluboce moudrým artem o životě, smrti a všem mezi tím, ale vyznívá to ve finále spíš jako repetitivní domýšlivá póza, jakou byl i Křižáček, ten byl jen o dost víc úmorný. A musím taky dodat, že zvolené obsazení hlavních rolí pro mě bylo velmi rušivým elementem, protože Vojta Dyk a Zuzana Mauréry opravdu jako syn a matka nevypadají (věkový rozdíl 16 let, optický rozdíl daleko nižší) a dokud to ve filmu nebylo explicitně řečeno, měl jsem je za sourozence. Následující půlhodinu jsem pak místo přemýšlení nad tím, co ten film chce sdělit, rozjímal akorát nad tou podivnou castingovou volbou. A scény mrtvolně strnulého Dyka zírajícího vstříc labyrintu nemocničních chodeb byly vyloženě z ranku momentů tak špatných, až jsou vlastně zábavné. [KVIFF 2021]

Tak nějak cítím, že Paul Verhoeven po osmdesátce už rozhodně nemá jakoukoliv potřebu se komukoliv zavděčovat, a tak si natočil nový film hlavně sám pro sebe a zcela podle svého gusta. Výsledek pro mě je tedy místo áčkové artovky spíš ryze béčkovým nunsploitation, kde režisér opět dává na odiv svůj velký smysl pro provokaci a černý humor. Já jsem stále zcela naladěn na jeho vlnu, takže mu asi budu z ruky zobat cokoliv, co mi předloží, ale je mi jinak jasné, že Benedetta rozhodně nebude filmem pro každého. [KVIFF 2021]

V první třetině u mě přišlo naprosté nadšení z rychlé kadence absurdních gagů, které člověka dostanou téměř do kolen. Druhá třetina pak přináší mnoho nekorektního humoru, který je ovšem už střídám chvílemi, kdy to mírně vázne. V poslední třetině se to celé pod tíhou naprosté scenáristické anarchie rozpadá a končí tak nějak někde/nikde. Putney Swope je snímek, u kterého jsem se zasmál tolik, jak u málokteré jiné filmové projekce posledních měsíců, ale stejně jsem měl tak nějak pocit, že to jako celistvé filmové dílo moc nefunguje a jen vrství jeden skeč za druhým. Každopádně nic proti ničemu, zábava to byla solidní a milerád se k ní ještě někdy vrátím v odlišném rozpoložení. [KVIFF 2021]

Po takové chvále z Cannes jsem možná čekal o trochu víc, než jsem od Kupé č. 6 nakonec dostal. Je to takové milé, bezelstné drama o sblížení dvou osamělých duší a taky železniční road-movie, co rozhodně neurazí, ale nejspíš ani nenadchne. Jen musím bohužel dodat, že i po dostatečném odpočinku od festivalového ruchu pro mě byla tahle projekce stejně dlouhá a vyčerpávající jako ta ústřední šílená cesta vlakem z Moskvy do Murmansku. Těch 107 minut stopáže pocitově působí spíš jako 157 minut. [KVIFF 2021]

Jednozáběrová hektická večerní šichta v restauraci, kde se dle očekávání podělá vše, co se podělat může. Je to natočené dynamicky, na úrovni a hlavně od začátku do konce velmi zábavně a poutavě. A jak koukám na dosavadní vývoj hodnocení, Bod varu je taky docela významným letošním bodem Varů. [KVIFF 2021]

Velmi těžko uchopitelná i popsatelná multižánrová směs, v níž nechybí silné drama mezi postavami, folklórní fantasy elementy, absurdní humor, solidní bizarnosti a taky všudypřítomná hororová zlověstnost. Rozhodně doporučuji si předem o ději filmu až tak moc nezjišťovat (nejlíp nic), překvapivé zvraty a „WTF“ momenty jsou jeho silnou devízou. Kdo se nenechá odradit značně pomalým rozjezdem, může ve finále dostat poměrně unikátní zážitek, po němž se na ovce už nikdy nebude dívat tak jako dřív. Zajímavá podívaná. [KVIFF 2021]

Něco mi říká, že tahle reakce se bude psát sama. Utekla mi dvouhodinová projekce snímku Ne! svižně? Ne! Přišel mi zdejší německý suchý humor aspoň lehce vtipný? Ne! Měl jsem zájem o postavy a jejich problémy? Ne! Doporučil bych tenhle film univerzálně všem divákům? Ne! Ale abych jen nehanil, jedna z třinácti kapitol mi opravdu vtipná a dobře vypointovaná přišla, a to epizoda z pohřbu. To byl ale jen malý záchvěv nadšení v jinak opravdu suché a pocitově nekonečně dlouhé vztahovce. Na druhou stranu většina sálu se pořád smála, tak to nejspíš jen není pro každého. Že bych tomu časem dal druhou šanci? Eh. Ne! [KVIFF 2021]

This is the Number One Movie in Heaven. Tohle vám zaručeně kápne do noty. Mně teď budou díky Edgaru Wrightovi bráchové Sparks dobrých pár dnů roztáčet Spotify. [KVIFF 2021]

Ve skrytu je velmi intimní a přitom zcela otevřený náhled do života izraelských mladistvých, jejichž chování se rozhodně nemusí řídit jakýmkoliv zažitým a uchopitelným filmových schématem, ale čistě jen přirozeností a lehce naznačenými emocionálními pohnutkami. Neobyčejný film o obyčejných věcech. [KVIFF 2021]