WaraiOtoko

Celkem překvapení, jedno z mála anime poslední sezóny, kde jsem byl upřímně zvědavý na každý další díl, škoda jen nepříliš povedeného vizuálu, kde již opening naznačuje, že zejména s kvalitou animací postav to nebude úplně nejslavnější. Byť o hudbu se postaral veterán Kendži Kawai, což člověk pozná okamžitě, díky jeho charakteristickému zvuku.  První epizoda je ještě taková nijaká, ale už v druhé se příběh začal ubírat zajímavějším nebo spíš překvapivějším směrem, kde se zdánlivě nepodstatná smrt očividného gaunera stane středobodem příběhu a ukazuje, že i takový člověk může mít někoho, kdo ho bude chtít pomstít, stejně tak táta od rodiny si počíná po vraždě až překvapivě duchapřítomně, byť jsem trochu doufal, že ten důvod proč, bude poněkud zajímavější a trochu rozvětví příběh pro potenciál dalších sérií. Anime je postavené na zvratech a plánování podobně jako třeba u Kolomba, kde od začátku víme kdo je vrah a vidíme, jak se více či méně úspěšně snaží zamaskovat stopy a tady se mi opravdu líbilo, jak se scénárista o zobrazených lstech snažil něco nastudovat (ze zvědavosti jsem se podíval ještě na mangu, kde je likvidace těla ve vaně rozebrána až do děsivých detailů a jakožto člověka z oboru mě třeba potěšily detaily, jako když se snažíte uhádnout kombinaci sejfu, budete muset počítat s automatickým časovým zámkem po určitém počtu neúspěšných pokusů).

Anime v první epizodě opravdu odvádí dobrou práci v tom, jak odradit diváky, ale pokud vydržíte, vražedné choutky hlavní postavy se po prvním díle naštěstí nějak výrazněji neprojevují a jinak se jedná o velice „wholesome“ sérii.  Co se mang týče, měl jsem teď takové romantičtější období,  shodou náhod všechny čtyři s podobnou tématikou (školní romance se zdánlivě nekompatibilními páry) co jsme četl, dostaly v posledních letech anime zpracování a musím říct, že po nevýrazných předchozích adaptacích ostatních mang jsem toho už moc nečekal a tak jsme byl o to víc zaskočen produkční hodnotou Boku no Kokoro. Na rozdíl od ostatních jsem neměl pocit, že to naší hlavní „waifu“ sluší méně než v manze a i celkově animace, stínování, škálování barev, práce s hloubkou ostrosti a se světlem. To vše jednoznačně v mých očích anime nad mangu vizuálně pozvedlo. Stejně tak hudba od Kensuke Ušia (přijde mi, že ten člověk je v poslední době na přetrhnutí) je velice příjemná. Jak už to tak u romantických anime bývá, kvalita stojí a padá na alchemii mezi hlavními postavami a tady funguje (nepřekvapivě) zejména díky zajímavější, výstřední Jamadě, která jak se zdá poměrně brzy ví co chce a dokáže si jít přímočaře za svým (a jejíž největší zálibou je o přestávkách pojídat v knihovně různé pamlsky), byť je to stále tak trochu idealizovaná pohádka a moc si neumím představit o čem by si tak mohli povídat mimo „náhodných“ romantických chvilek plných klasických „troupů“, jako chůze pod jedním deštníkem nebo návštěva během typicky japonské „smrtelné“ rýmy.

Některým mangám přechod do anime podoby sluší... jak jsem se tu před časem podivoval nad nevýrazným zpracováním Komi-san, Chainsaw Man je přesně opačný případ, mangu jsem rozečetl, ale nespatřoval jsem na ní nic výjimečného, anime zpracování ho v mých očích však pozvedlo na novou úroveň, už jen práce s kamerou a úhly záběrů dělají z jinak nudných pasáží vtahující podívanou. Prokreslené a plynulé pohyby postav mimo jiné díky použití pravděpodobně rotoskopie, jim dodávají uvěřitelnější, dospělejší tón, než jaký jsem cítil v manze (a pro mě jednoznačné plus oproti tematicky velmi podobném Džudžucu kaisen). Byť nadměrné využití CGI, kde ani není využit jeho plný potenciál dojem z akčních sekvencí poněkud sráží (proč se animátoři stále řídí hloupým dogmatem, že 25 fps u CGI nebude působit přirozeně, jde mimo mě, naštěstí už se objevují výjimky viz nové NieR:Automata anime), paradoxně jsem si nejvíc vychutnával animaci ve výborných atmosférických scénách, kde postavy ani nemluví a věnují se obyčejným činnostem. Postavy, byť ne zrovna nějak výjimečně (charakterově) prokreslené, občas dokáží překvapit zajímavými myšlenkami a zejména Dendži byť idiot si alespoň na nic nehraje a působí v rámci možností uvěřitelně. Takže i během relativně málo epizod si k postavám nějaký vztah asi vytvoří každý a o to více pak zapůsobí jisté události v pozdějších dílech. A také samozřejmě nesmím zapomenout na skvělý soundtrack, kde Kensuke Ušio dokazuje, že není jen technař ale umí skvěle podtrhnout i emočně vypjaté scény. Stejně tak závěrečné znělky nebo spíš videoklipy jsou kapitolou sama pro sebe a je až neuvěřitelné, že byť má každá epizoda svůj vlastní, žádný bych nenazval podprůměrným či generickým.

Druhá půlka série nakonec vyšla poměrně dlouho po první, takže jsem se před začátkem ještě podíval na souhrnný sestřih první série, který mi stále přišel skvělý, po zhlédnutí druhé poloviny mi tak přišlo o to víc zarážející, jak málo se tam toho vlastně stalo, zejména vzhledem k ohledu, že na rozdíl od první poloviny, zde již nejsou samostatné epizody bez větší návaznosti na hlavní dějovou linku, po prvních čtyřech dílech jsem byl ještě poměrně napjatý, jak se příběh bude vyvíjet dál, ale přes všechnu akci (stále efektní, jen mě trochu víc iritovaly „slepé“ náboje, které na Tachikomách nenechávají ani oděrky) se v pozdější části nějak začala celá zápletka rozmělňovat jen do málo uvěřitelného „Matrix“ zakončení. Doufal jsem, že kontroverzní postava Purin bude spíš vedlejší příběh, kde se na konci dozvíme, že to byl jen další „pokus“ Majorky jak se bude tachikoma chovat v lidském těle, i ta posedlost Batóem by dle mého dávala lepší smysl. Stejně tak postava „Šaška“ se z mě nepochopitelného důvodu vrátila (což zničilo i tak malou pointu její předchozí existence a sice, že pro idioty není v Sekci 9 místo).

Po třetím dílu jsem si říkal, aha tak už chápu co na tom lidi vidí (krom úžasné animace) a byl jsem velice zvědav, jak se příběh bude vyvíjet dál, protože to co se stalo jsem opravdu nečekal, bohužel však ze všech možných scénářů, ve které jsem doufal, se příběh ubral tím pro mě nejméně pochopitelným, což je takový příznak tohoto seriálu, prakticky veškeré konání postav na mě působilo účelově. Vždy když nějaká postava má řešení problému na dosah ruky, zcela nelogicky se zachová tak, aby vznikla „dramatická“ situace, korunu tomu nasadí konec, kde jsem se tomu co zase Jinx natropila už jen musel pousmát.

Byť to z letmého pohledu na má hodnocení možná může být překvapující, ale nikdy jsem nebyl nějaký vášnivý čtenář mangy. Nějak intenzivněji jsem jí začal číst až v posledních letech. A jedna z mých oblíbených byla právě Komi-san, u které jsem se jako hodně lidí podivoval nad tím, že ještě nemá anime zpracování (pravidelně vyhrávala anketu jakou mangu by lidé nejvíc chtěli v anime podobě). Po jejím zhlédnutí jsem ale došel k zajímavému zjištění, že co pro mě funguje na papíře, nemá stejný efekt v anime, byť nemůžu říct, že by adaptace byla nepovedená, nezaznamenal jsem žádné dějové změny nebo krácení. Marně si tak lámu hlavu v čem to je, navíc jsem většinou četl mangu až po zhlédnutí anime a tam jsem stejný problém zatím neměl. Napadá mě jen několik věcí, možná všudypřítomný „dovysvětlující“ text dává v manze větší smysl, a nepůsobí tak rušivě, jelikož má člověk dost času pro jeho přečtení, v podstatě němá hlavní protagonistka také nepůsobí až tak „nemožně“ v zásadě „němém“ médiu a kvalita animace také nebyla zrovna nejvyrovnanější i tak bych ale čekal, že se budu u seriálu mnohem méně nudit.

Tak budu asi trochu kontroverzní, ale prostě mám pocit, že největším problémem nové adaptace Bebopa je nostalgická vzpomínka fanoušků. Což říkám jako samotný fanoušek originálu, ale možná na rozdíl od nich jsem nezapomněl jak mě seriál v prvních epizodách spíš nudil a místy přišel až trapný, takzvaně mě „chytil“ až svou pátou epizodou a scénou v kostele. Schválně jsem se podíval na několik prvních dílů znovu a ano opravdu si myslím, že scénáristé nějak zvlášť neublížili originálu změnami v podobě způsobu jakým se hlavní postavy představí do děje, stejně tak jejich charakteristika a  „charisma“ se až na Viciouse (a možná postavy Feye, pořád nechápu jaký smysl měla ta lesbická scéna) podařilo zachovat, stejně tak jsem kvitoval s povděkem rozvedení hlavní dějové linky, která nepůsobí tak odstřiženě od vedlejších příběhů, které mi přišly zpracované poměrně věrně originálům na rozdíl od hlavní linky, kde jsem měl největší problém s postavou Viciouse, který na mě v původní sérii skutečně působil děsivě a vzbuzoval respekt, zde je jeho postava mnohem více rozvedena do podoby uplakánka co má „daddy issue“ naopak zrada Julie mi přišla jako dobrý nápad, vzhledem k tomu, že na mě od začátku její postava beztak působila velice nesympaticky. Byl jsem také příjemně překvapen vizuálními efekty a celkově setting světa na mě působil filmově, co mě ale nakonec zklamalo bylo něco co jsem předpokládal nejméně a sice soundtrack, byť ho dělala má oblíbenkyně Jóko Kanno, opět jsem si potvrdil, že Watanabe (režisér předlohy) možná není nejlepší režisér, ale rozhodně ví jak pracovat se soundtrackem a zejména s ním nešetří! Zde jsem v mnoha scénách jsem měl problém hudbu vůbec slyšet přes efekty, jelikož se režisér pravděpodobně řídil dle mého hloupým dogmatem, že dobrý soundtrack je takový, který scény jen podkresluje a neruší. Takže nakonec mi z toho vychází 3 hvězdy, což sice znamená, že bych se byl býval raději věnoval něčemu jinému, ovšem tady je to spíš dáno tím, že oprati originálu toho seriál zase nic tak moc nového či lepšího nepředvede a kdybych seriály viděl v obráceném pořadí, možná by i mé hodnocení bylo převrácené.

Původní SAC pro mě byl mezníkem v televizní tvorbě, díky kterému se ze mě stal i fanoušek anime. Naneštěstí jsem časem zjistil, že je to také velice unikání anime, byť jsem viděl nespočet dalších anime titulů, které byly výjimečné, ale zase v jiných směrech. Proto jsem příliš nechápal cestu, kterou se Kendži Kamijama (režisér) vydal, v poslední době mi přišlo, že tvoří jen 3D předělávky retro superpower anime, které měly tu nevýhodu, že v nich chybělo to, co dělalo SAC v mých očích tak skvělý a sice silný scénář. Po zjištění, že se chystá nová série, tak mé nadšení poměrně rychle opadlo stejně jako u asi většiny lidí, když první trailery ukázaly, že se také bude jednat o plně 3D anime. Zejména design Motoko působil velice odlišný od původního seriálu, prostě vypadala příliš mladě, přišlo mi, že k ní ani původní hlas nemůže sedět. K prvnímu dílu jsem tak přistupoval s velkou skepsí. Naštěstí však mohu říct, že se mé obava nepotvrdila, byť je přechod do 3D v prvních chvílích zvláštní, poměrně rychle jsem si na něj v tomto případě zvykl, ano postavy se občas pohybují poněkud toporně a jejich mimika není na takové úrovní jaká by mohla být, ale pokud je to cena za úžasné detailní backgroundy a plynulé (25 FPS!) akční sekvence (při kterých kupodivu neplatí topornost pohybu postav, takže mám pocit, že motion capture byl použit především na ně), jsem ochoten tuto cenu zaplatit. O to víc mě pak mrzí určité pokrytectví a zaujetí otaku komunity, která snižuje hodnocení zejména kvůli zevnějšku (podobně jako například u skvělé Aku no Hana) a doslova si vymýšlejí jak sérii co možná nejvíce ztrhat, to že někomu vadí 3D se ještě dá pochopit, ale pokud jeden z nejvíce kladně hodnocených komentářů na zahraniční databázi hovoří o tom, jak je příběh slabý oproti předchozím sériím a jedná se jen o snahu zalíbit se západnímu publiku a že je zde málo Motoko a ostatní postavy jsou zde jen do počtu, říkám si, co takový člověk na původní sérii vlastně viděl, jestli nějaké anime působilo „západně“ pak je to SAC, Kamijama nikdy nijak neskrýval fascinaci západní kulturou s nejrůznějšími odkazy na ní ve svých seriálech, Motoko byla v sérii vždy profesionál, nikdy to nebyl „hlavní hrdina“, kolem kterého se vše točilo, stejně tak o ostatních členech týmu jsme se něco osobnějšího dozvídali jen v několika stand alone epizodách, rozhodně to tedy nikdy nebyla série o postavách. V čem seriál v mých očích zářil bylo detektivní drama v uvěřitelném nečernobílém světě blízké budoucnosti, jakmile se sekce 9 po prvních dílech dala opět dohromady cítil jsem se jako doma, opět tu máme rychlé analyzování a řešení krizových situací, opět je tu na první pohled záporák, ze kterého se v průběhu děje pravděpodobně stane „hrdina“, to je takový trademark, který na mě ještě nepůsobí vyčpěle. Konec na mě působil dost emotivně a jsem velice zvědavý na druhou sérii. Plný počet hvězd však nemohu dát, bohužel OST nedělá Jóko Kanno, a byť není špatný, a OP dokonce považuji za asi nejlepší, jaký kdy SAC měl (myslím tím celkově, nejen skladbu), zatím jsem nenarazil na skladbu, kterou bych chtěl poslouchat i mimo seriál, takových bylo v původní sérii desítky.

Po Šingeki no Kjódžin, jsem se rozhdl dát šanci dalšímu anime, které jsem kdysi zavrhl po pár dílech s jistým předsudkem (jako nepovedený klon Stand Alone Complex), ovšem jak jsem se v názoru na Titány spletl, tak jsem se v názoru na Psycho Pass utvrdil. Byť setting je velice podobný Stand Alone Complex, vše zde na mě působilo mnohem povrchněji. Největší problém je pro mě v premise, kde cool vypadající pistole dokáže okamžitě zjistit, jestli jste „kriminálník“, což tak trochu zbavuje seriál o to, co kriminální žánr tvoří zajímavý (rozplétání motivů a hledání důkazů). Doufal jsem tak, že po prvních epizodických dílech, kde vesměs vždy za vše může nějaký „šílenec“, bude zajímavá alespoň hlavní dějová linka, které se seriál věnuje za půlkou. Bohužel ale dostaneme jen dalšího povrchního záporáka, který místo zlodušského smíchu pronáší citace známých literárních klasiků, aby tak zamaskoval zcela banální příběh bez zajímavých odhalení či zvratů, které by člověk neočekával několik dílů předem. Bohužel ani postavy nejsou nijak zvlášť zajímavé či charismatické, nějaký background k vedlejší postavě dostaneme jen v jedné flashbackové epizodě, ale ani tak mi nepřišlo, že by postavě dodalo hloubku, možná proto, že jsem nepochopil jakou souvislost má ambice stát se alternativní hudebnicí s pozdější kariérou kriminalisty... Animace je slušná až skvělá, hudba bohužel používá jen asi 3-4 motivy, které se rychle ohrají.

Tak si nejsem jistý jestli se můj vkus s věkem zlepšuje nebo zhoršuje, každopádně dát druhou šanci Šingeki no Kjodžin nebyl špatný nápad. V době premiéry jsem seriál zatratil hned po prvním dílu, přišlo mi, že seriál příliš tlačí na divákovi emoce drastickými scénami (podobně jako nedávné IMHO příšerné Inujašiki), design „příšer“ mi přišel spíše komický než děsivý a celkově jsem k němu přistupoval se zaujetím jako k novému přehypovanému seriálu pro masy. Postupem času mi to ale nedalo, seriál na mě stále odněkud vyskakoval a tak jsem se podíval na video, kde nějaký weeb vysvětloval jak se v názoru na Šingeki no Kjodžin spletl a že je s každou sérií čím dál tím lepší. Dal jsem tedy seriálu další šanci, a byť co jsem psal do jisté míry stále platí, po shlédnutí první řady musím ocenit jak „bezfillerově“ seriál působí, až tak, že bych dokonce za nějaké zvolnění akce byl vděčný, v tom jsem se utvrdil po shlédnutí OVA epizod, které vnikly po první sérii. Docela mě mrzelo, že jsem s nimi neprokládal hlavní dějovou linku (všechny se totiž odehrávají během první série). Obzvláště vzhledem k tomu, že „world building“ je jinak další silnou stránkou seriálu, téměř vždy jsem pauzoval epizodu v předělovacích obrazovkách, které dovysvětlují fungování světa a techniky a těšil jsem se na každý střípek informace o tom co jsou titání vlastně zač. Také musím ocenit nápaditost designu boje s titány styl spiderman, měl jsem strach, že v animované podobě bude působit prkenně, ale musím složit poklonu WIT a I.G. studiu, na rozdíl od jiných akčních anime seriálů, kde tak nějak poznáte, že do pěkné akční scény šly peníze jen v první epizodě, zde vše působilo až „filmovým“ dojmem, což je vzhledem k množství akce skutečně působivé a tohle je spíš subjektivní pochvala ale prakticky úplná absence zjednodušování animace ve formě hyperdeformací a celkově absenci humornějších scének jsem kvitoval s povděkem, které jsou jinak tak populární u shounen mang a do značné míry zcela zničily můj dojem třeba z FMA. Stejně tak si zasluhuje pochvalu zvuková stránka, hudba zde naštěstí „nepodkresluje“ scény, ale je jejich nedílnou součástí. K příběhu se asi vyjádřím až po shlédnutí všech sérií, zatím je to stejně především o akci skoro jako sledovat začátek vojína Rayena, akorát tady vylodění trvá 10 hodin, takže plně chápu kritiku některých lidí na neustálou uřvanost dialogů...