WaraiOtoko

Pokud vás alespoň trochu zajímá hudba, hudba která se nedělá pro peníze, asi vás film také potěší pocitem, „že vám někdo rozumí“ a soundtrackem (byť osobně se mi „živá hudba ve filmu“ nelíbila tolik jako hudba v pozadí dotvářející atmosféru scén). Škoda jen toho lehce přehnaného pohádkového konce. Také doporučuji nedívat se na trailer, je tam dost velký spoiler, díky kterému jistá scéna vyzní docela do prázdna.

Nevyplácat polovinu stopáže na přestřelky se slepými náboji, mohlo z toho něco být, škoda, těšil jsem se na příběh odehrávající se v několika rovinách, jako například v geniálním Primer. Tady byl ovšem zcela promarněn potenciál, když jedna je o tom jak padá auto do vody druhá o tom jak cool je beztížný stav a třetí o tom jak snadné je vystřílet základnu v MGS, příběh se podle mě dal vměstnat do 20 min (spoiler: vlastně si stačilo poslechnout si briefing před akcí, žádné zvraty se bohužel nekonaly).

„Random“ komedie (i když ne až tak random jako Funky Forest) o zamilovaném loosrovi s impresivním flashbackem a DJ talentem. (Také nevím čím to, ale byť všechny oficiální zdroje hovoří o 118 min, má verze měla pouhých 90)

Film o prázdné nafukovací panně a prázdnotě v našich životech a srdcích. Po předchozích filmech od Koreedy jsem se těšil a věděl, jak dobře dokáže reflektovat mezilidské vztahy v Aruitemo aruitemo osamělost v Dare mo širanai a sebezpytování životů ve Wandafuru raifu. Bohužel mi ale tento film zatím přišel jako jeho nejpovrchnější, přestože se s úspěchem vyvaroval předvídatelnosti a klišé moderních lovestory, bohužel ale za cenu nejasných motivů a konání hlavních postav. Mrzelo mě, jak málo se dalo vedlejším příběhům, které mě zaujali možná ze všeho nejvíce (hikikomori, přestárlá úřednice...). Stačilo je trochu lépe propojit s hlavním dějem a opodstatnit jejich význam; hned by se na to koukalo lépe. Byl jsem také zvědavý na hudbu od World's End Girlfriend... tentokrát se nepustil do výraznějšího experimentování a tak se filmem nesou melancholické melodie s jedním výraznějším motivem. Musím také pochválit Bae Du-na, která nafukovací pannu ztvárnila velice uvěřitelně.

Humornost filmu šla bohužel tou jednodušší absurdní cestou... o to víc pak zamrzí, že se film pokouší o „dojemný“ konec. (btw Tolik kriplů v jednom filmu jsem už dlouho neviděl.)

Máte-li svůj popový idol, přidejte si k hodnocení jednu hvězdu.

Adaptace šesti klasických děl moderny japonské literatury. Nevím, jestli seriál je pro tuto sérii přesné označení, první adaptace dostává nejvíce prostoru, čtyři epizody, a je animačně na úrovni filmu (však také později vyjde i jako samostatný film)... Kvalitativně vcelku vyrovnané jinak spolu jednotlivá díla mnoho společného nemají. Za nejpovedenější však považuji Run, Melos!, kde se zajímavě prolíná reálný svět a trauma autora scénářů divadelních her s hrou, kterou právě píše... „Je bolestivější na někoho čekat nebo nechávat ostatní čekat?“. A Kokoro, což jsou dvě epizody, každá vyprávěná z pohledu jednoho ze dvou hlavních protagonistů, kteří se zamilují do stejné dívky. Za zbytečnou až trapnou adaptaci pak považuji In the Forest, Under Cherries in Full Bloom, která zaujme tak maximálně wtf komediálními momenty (které ovšem nejsou komické). Také bych si dokázal odmyslet uvaděče „popularizátora“ před každou epizodou.

Nevěřil bych, že to jde, ale konečně japonská ujetost, ve které se dá najít i příběh a vážnější scény nepůsobí nikterak nepatřičně...

Na další film od Michael Ariase jsem byl vcelku zvědavý i když z traileru jsem měl poměrně rozpačitý dojem. Film o mladíkovi a čtrnáctileté dívce, kteří trpí nevyléčitelnou chorobou a rozhodnou se utéct k oceánu je japonským remakem německého filmu z roku 1997. Ze začátku se sice tvářil jako poměrně slušný indie film, ale postupem času začal režisér bohužel příliš tlačit na divákovi city. Ať už v případě zbytečné příběhové linky s učebnicovým „záporákem“, či účelovým chováním vedlejších postav tam, kde se scénárista ocitl ve slepé uličce. Bohužel tak jediné co filmu dodává určitou atmosféru je výborný soundtrack od Plaid.

Konečně zase rodinné drama bez slz, moralizování a tragikomických vsuvek, nic zde není zbytečné vše má svůj důvod a jasné (někdy až příliš jasné) sdělení, takže by se některé scény asi neměly brát tak doslovně (viz třeba závěrečná, která sice je působivá, ale že bych jí věřil, to se říct nedá). Přišlo mi opravdu zajímavé, jak se tento film s každou další minutou vyvíjel do trochu jiné podoby, přesto si ale udržel celistvou formu, dvě hodiny mi utekly opravdu rychle. Jestliže jeden z předchozích filmů Kiyoshi Kurosawi, Charisma, byl o hledání smyslu života, Tôkyô sonata je o jeho nalezení. Ještě bych rád vyzdvihl hudbu Kazumasa Hashimota, ideálnější OST, které na sebe nestrhává pozornost, ale jen dokresluje pocity, si film asi nemohl přát.