WaraiOtoko

Pokud odhlédnu od toho, že po celých 51 dílů se příběh prakticky nevyvíjí (důvod jejich cest a „dobrodružství“ se nemění). Otravných hlavních hrdinů, kde Ed nepředvedl nic, co by z něj mělo dělat zajímavou hlavní postavu (kromě toho, že umí hezky tleskat rukama a předvádět hysterické záchvaty vždy, když se někdo zmíní o jeho výšce). Přeefektovaných soubojů, které postrádají nejen zákony fyziky ale i logiky. Dětinského humoru a s tím spojených superdeformací, takže se z nemalé části jedná v podstatě o lacinou grotesku. Průměrné animace, populárových OP/ED a jen jedné zapamatováni hodné skladby z celého OST. Vychází mi z toho vcelku hezký seriál, který ví jak pracovat s příběhem, aby se v něm člověk neztrácel a zároveň každý díl nějakým způsobem zapadal do mozaiky.

Matty to opravdu hezky vystihl i když občas trochu přehrává, těch tvrdých překážek tam zase tolik není vlastně jen jedna ale o to zásadnější na konci filmu :-), která se sice drží hesla všechno zlé je k něčemu dobré, ale přesto mi tam tak úplně neseděla. A mimochodem ústřední skladba filmu (která hraje i zásadní roli v příběhu) Dear Blue je vskutku nádherná.

Kontroverzní film s bulvární tématikou podaný uvěřitelnou formou se moc často nevidí.

Krátký pohled do života šesti osamělých žen žijících v hlavním městě Japonska. Někdo by si možná mohl říct, že zas o tak krátký pohled vzhledem ke stopáži něco přes dvě hodiny nepůjde, ovšem jednotlivé „osudy“ spolu příliš nesouvisí a postavy zde životem zrovna neoplývají, takže je to spíše takový slepenec několika příběhů a možná s překvapením stejně jako já brzy zjistíte, že film končí dřív, než by vám to mohlo začít vadit :-). Je fakt, že některým postavám se dalo více prostoru a některé mi hlavně zpočátku splývaly dohromady. Ale přišlo mi skvělé, jak díky uvěřitelnosti snímku na mě i vcelku obyčejné a vlastně „nudné“ scény působili emočně velice silně. Kamera se zde „dokumentárně“ příliš nehýbe a i (povedený) soundtrack zazní jen v několika málo scénách.

Další pro Mamoru Oshiho tak typický, vážný, depresivně laděný film. Tentokrát se příběh točí kolem dvou (výrazově a emočně velice suchých) postav. Na vojenskou leteckou základnu přilétá nový bojový pilot, kde se setkává s velitelkou, která má více tajemství než se zprvu může zdát. A právě o tom je převážná část filmu, příběh je zde podáván opravdu po kouskách většinou totiž, když už si myslíte, že se konečně něco dozvíte, je rozhovor více či méně logicky ukončen a vám tak zůstává jen jistý náznak, kdo co proč, film je také protkán efektními leteckými souboji, které jsou ale spíše jen na efekt, samotný film totiž válku příliš neřeší, dobře je to vidět na závěrečné „epické“ bitvě, která sice vypadá hezky ale s příběhem vlastně nemá nic společného a kdyby se vystřihla, divák by nic nepoznal. Psal jsem o výrazově suchých postavách (viz bowlingová scéna :)) přesto ale právě ony tento film v mých očích zachraňují, nejenom proto, že je to po všech těch přeafektovaných hereckých výkonech příjemná změna, ale také proto, že s koncem filmu a závěrečnou pointou (Pozor! Po závěrečných titulcích je ještě jedna scéna!), mi jich začalo být opravdu líto.

Ne, nechápu, jediné co v mých očích film zachraňuje od totální nudy, je netradiční zpracování a zajímavý soundtrack. Ovšem myšlenku tu zcela postrádám, je sice hezké, že hlavní roli má opravdu postižený člověk, ale k čemu to, když je jen samoúčelně využit k vyprávění prostoduchého příběhu o masovém vrahu, který začne zabíjet kvůli své frustraci ze života a „neopětované lásky“.

Tak to bylo vskutku zajímavé, improvizace byla znát i když ve většině případů se projevovala zejména mlčením ^_^. Hodně se mi líbilo, jak si k sobě navzájem postavy nedokázaly říct své pocity, ale díky jejich zpovědi v dokumentární části jim divák rozuměl a tudíž chápal jejich výbuchy emocí. Po „návštěvní“ scéně jsem uvažoval i o 4 hvězdách, poslední půlhodina mi ale přeci jen přišla poněkud zdlouhavá.

Ano, film je nelogický, divný, bez příběhu, zároveň si však myslím, že to je jeho myšlenka, hledání odpovědí na věčná témata jaký má život vlastně smysl a na jakých principech funguje. Proč by měl mít život jedince menší hodnotu než život společnosti? Za klad pokládám fakt, že film k vytvoření „mystické“ atmosféry nepotřebuje žádných nadpřirozených jevů, ale vystačí si jen s vyšinutými postavami (zejména „nezúčastněná“ hlavní postava mi přišla velice zajímavá)

Nejzvláštnější.

Blbost s několika úsměvnými momenty. Film pokulhává více méně po všech stránkách, bohužel třebaže hlavní téma filmu je záchrana staré věže před zbouráním kvůli pořádání olympiády a film se staví velice vehementně na stranu odpůrců olympiády, tak se ovšem nijak nesnaží o to, aby si divák k věži vypěstoval nějaký citový vztah, místo toho do věže nastrčí jakéhosi bůžka, který zde žije, smyslem jeho života je plnit přání a zbouráním by tak přišel o život. (Nepovedený scénář jen završují zbytečné postavy jako vychovatelka v družině). Film tedy ani není tak o úctě k památkám jako o více či méně komických přáních a snahy bůžka je vyplnit. Po technické stránce film také za moc nestojí těch pár triků, co se ve filmu objeví, působí velice amatérsky na film z roku 1996 o hudbě jak vyšité z nějaké retro počítačové hry ani nemluvě.