Solanin

Je škoda, že tieto filmy sú tak krute drahé pokial ide o dovoz z Japonska... 5000 Yenov (okolo 45 Euro) za film bez poštovného je zlodejina... Avšak určite by som si ho rád zaradil do mojej zbierky japonskej kinematografie. Sviežo melancholická dráma s podarenou kamerou a aj tá téma underground hudby mi je sympatická. Postavy nadpriemerne dobre zahraté a dej detajlne čerpajúci z mangy tiež umne zasadený do prostredia Tokya. Po oscarovom Departures tu je ďalší pozornosti hodný "made in Japan" film :)) (18.10.2010)

Pokud vás alespoň trochu zajímá hudba, hudba která se nedělá pro peníze, asi vás film také potěší pocitem, „že vám někdo rozumí“ a soundtrackem (byť osobně se mi „živá hudba ve filmu“ nelíbila tolik jako hudba v pozadí dotvářející atmosféru scén). Škoda jen toho lehce přehnaného pohádkového konce. Také doporučuji nedívat se na trailer, je tam dost velký spoiler, díky kterému jistá scéna vyzní docela do prázdna. (11.10.2010)

Je potěšením vidět dospělou Aoi Miyazaki. I v melancholickém filmu. ■ K názvu (přesněji - k názvu jedné písně ve filmu): Solanin je toxický glykoalkaloid, vyskytující se v rajčatech a bramborách, zejména v jejich zelených částech. ■ Celé dvě písně z koncertu: http://www.youtube.com/watch?v=QtOU6HxT0QQ (15.03.2013)

Příběh o adaptaci čerstvě vystudovaných kamarádů do života dospělých. Parta přátel se snaží najít svůj smysl života, přičemž někteří z nich si zpříjemňují nezajímavý život hraním v kapele. Meiko a Taneda se rozhodnou skončit v práci a skrze nedostatek financí a frustrace ze svých životů začne mít jejich vztah existenční problémy. Ty jsou však jen maličkostí, v porovnání s tím co je ještě čeká. ■ Při sledování pomalu plynoucího Soraninu jsem si opět začal všímat důležitosti každého pocitu, jenž zúčastnění cítili a to mě nutilo přemýšlet co ti Japonci dělají jinak než ostatní, že hloubka každé malé informace je na mnohem vyšší pocitové úrovni. ■ Když spojíš 0 a 0, tak dostaneš ∞. Zajímavá myšlenka. (02.09.2015)

Málokdy se vidí film, který by byl natolik zaměřený na vkus teenagerů, ale zároveň v něm nejsou radikálně stereotipyzované postavy alá středoškolská statusy jako atlet, geek, roztlezkávačka, nerd apod., zkrátka žádný zjednodušující mustr. Z toho také vyplývá mnohem upřímnější pohled na svět - jsme v Japonsku x-té "ztracené dekády", společnost je stále přehnaně konzervativní, kompetitivní zaměřená na výkon, mladí mají stále méně šanci na slušnou práci, nemluvě o dosažení pocitu seberealizace. Zoufalství, dezorientace, myšlenky na sebevraždu... Člověka napadá, jestli originalita tohoto fimu nesouvisí s tvůrčím procesem, tedy že autor příběhu měl jakožto mangaka větší svobodu, než kdyby psal rovnou scénář pro film. Aniž bych chtěl prozradit příliš: film nás motivuje diváka k přemýšlení o tom, jak se relizovat vně tržních struktur. Což je dost radikální myšlenka. (04.06.2013)