noriaki

Označovat všechny dobrodružné filmy osmdesátých let za klony Indiana Jonese se mi příčí, a u tohohle to platí dvojnásob. Legenda o zlaté perle má s proslavenou sérií společného prakticky jen floutka v hlavní roli a motiv pátrání po tajemném artefaktu. Jenže tento není zavátý časem, ale čerstvě ukraden, a to dokonce samotným hrdinou. Odtud dál je děj drobátko zamotaný a chvílemi fantasmagorický. Není divu, protože film je tak trochu brak. Zábavný a svižně natočený, dlužno dodat. Daing tenhle dojem ještě zesiluje.

Kadeřnický muzikál, jo? Tak to už jsem asi viděl úplně všechno. Naštěstí se tam nezpívá tolik kolik by mohlo, a minimálně první písnička je docela chytlavá. Libuše Koutná, režisérka netradičních studiových pohádek sice nebyla nikdy žádná obdivovaná umělkyně, ale téměř nikdy nezklamala. Většina z toho co jsem od ní viděl, se v klidu vejde do kategorie sympatický průměr. Včetně Princezen na trvalou.

Animace je opravdu nádherná a v jednotlivostech je příběh strašlivě silný, jenže tyhle jinotaje a magické realismy nejsou nic pro mě. Pohádka pohádek má naštěstí milosrdnou délku, takže jsem tu půlhodinu pozornost udržel. Stálo to za to, ale až budu vzpomínat na nejlepší animované filmy, tak se tenhle nedostane ani do top dvaceti.

J. Lee Thompson není neschopný režisér, Richard Chamberlain má talent a na Sharon Stone se krásně dívá. Z jejich spolupráce měl vzniknout alespoň průměrný dobrodružný film. Bohužel Doly krále Šalamouna selhaly úplně ve všech směrech. Příběh není napínavý, humor je občas přepálený, občas sklouzává do absurdity. K postavám se nedá vytvořit vztah, protože chybí úvod do děje i polidšťující pasáže. Akce střídá akci, objevují se nové lokace, a nakonec se ukázalo, že se ti dva milují. Jak se to stalo, ví jen Bůh. Postupně jsem rezignoval na logiku i zájem. Režisér asi toužil po odpočinkovém béčku, ale mě sledování hrozně vyčerpávalo.

Sympatické dobrodružné sci-fi těžící z netradičního námětu a skvělé chemie mezi oběma hlavními hrdiny. Předstírali to jen částečně, protože se jim souhra na plátně přetavila v desetileté manželství. Scénář kličkuje mezi temnějším thrillerem, romantickou komedií a groteskou o zmateném cizinci v nepochopitelném světě. Kupodivu šlape ve všech polohách, ale romantická linka přece jen převažuje. Zmínku a speciální pochvalu si zaslouží hudba, dodávající filmu nádech epičnosti. Aby také ne, když ji složil člověk podepsaný pod soundtrackem Ben Hura, Quo Vadis a Krále králů.

Film dodal všechno co sliboval trailer, ale nic navíc. Proti ledu je nekomplikovaný survival s minimem vypjatých scén, bez přesahu i bez obvyklé závěrečné katarze. Nějvětší thriller to byl nakonec pro nešťastné tažné psíky. Nikolaj Coster-Waldau nebude taková hvězda jako se zdálo ještě před pěti lety, ale tyhle malé filmy utáhne relativně s přehledem.

Mám to úplně opačně než zbytek světa. Nevadí mi plytké dialogy, tupý scénář ani herectví hlavní hvězdy. Naopak režie Johna Woo je něco, k čemu si asi cestu nikdy nenajdu. Všech těch zpomalovaček, kašírovaných záběrů a tklivého vybrnkávání na strunné nástroje jsem měl plné zuby už před půlkou filmu. Akce je naštěstí pořád fajn, takže druhá půlka je velice slušná.

Když se dělají žebříčky nejlepších hororových sérií, na Frankensteina se pravidelně zapomíná. Přitom první tři díly jsou velice kvalitní, a speciálně ten druhý patří k nejlepším v žánru. Frankensteinova nevěsta odkazuje svým názvem na Monstrum, Frankensteinův syn odkazuje na postavu starého barona. Ten už je dávno po smrti a na rodové sídlo přijíždí jeho syn, aby pokračoval v otcových šlépějích. První dva díly série nabídly napínavou podívanou s myšlenkovým přesahem a etickým dilematem. Ten třetí je pohříchu přímočarý a plochý. Zápletka recykluje první díl, aniž by přidávala cokoliv originálního, nebo osvěžujícího. Vyprávění se v úvodních pasážích táhne, aby byl konec téměř násilně ustřižený. Trio herců v hlavních rolích se postarala o nadprůměrný zážitek, přesto jde o nejslabší díl úvodní trilogie.

Další z ostudně zapomenutých filmů natočených těsně po převratu. Tehdy se ještě zcela nezavrhly postupy vybroušené dlouhými léty existence československé kinematografie, ale už se mohlo vyprávět o dříve nemyslitelných věcech. Snoubením toho je syrové drama Jen o rodinných záležitostech. Tahle depresivní obžaloba zrůdných politických procesů padesátých let, se suverénně zařadila mezi pět nejsilnějších výpovědí o minulém režmu. Sice až na páté místo, ovšem v konkurenci Ucha, Skřivánků na niti, Tiché bolesti a Všech dobrých rodáků je to úctyhodný výkon. Skoro se mi nechce věřit, že předlohu napsala autorka Léta s kovbojem a Holek v porcelánu.

Pro tuhle sérii mám slabost, takže jí některé chyby rád odpustím. Třetí díl nezastihl slavného agenta v dobrých časech. OSS 117 stárne a na jeho místo se derou mladší, energičtější, nadšenější a především přizpůsobení moderní době. Scénář z toho vytřískal několik povedených vtipů, přehršel úsměvných a něco málo křečovitě trapných. Na průměrnou komedii to stačilo a zbytek doladil Jean Dujardin.