noriaki

Nejdřív jsem byl nadšený, pak spokojený, pak lehce rozčarovaný a nakonec smířlivý. Kdyby všechny seriály vypadaly jako Devadesátky, tak by byl Případ Roubal zklamání, jenže ony tak nevypadají. Třídilná freska o jednom rádoby charismatickém vrahovi se v pohodě vleze do mírného nadprůměru české kinematografie. Některé prvky jsou nad ním - Havlová, Čermák, Čenský a proslov advokátčina otce o spravedlnosti, některé pod ním - scénář a občas kuhající atmosféra. Pochválím ještě výpravu. Prahu devadesátých let si prakticky nepamatuju, ale tady na mě dýchla tak divoce, až se mi z toho zatočila hlava.

Drsný survival, nebo do nebe volající kravina? Vongozero je tak trochu obojí. Scénář staví na krkolomných zvratech, nervozitě a neustálém napětí. O podstatě hrozby i stavu okolního světa se dozvíme jenom málo, a sled událostí pravidelně nedává smysl. Postavy se rvou se životem i mezi sebou, a rychle ze sebe sloupávají tenký nátěr civilizace. Přiznám se, že by mi vůbec nevadilo kdyby jich do cíle dojela stěží polovina. Jestli je to scenáristické selhání, nebo známka kvality, to si musí odpovědět každý sám. Herci jsou ovšem extratřída. Nebudu tady pět chválky na Viktoriji Aglakovovou - i když by si to zasloužila, takže jen poznamenám, že zbytek s ní v pohodě držel krok.

"What is this thing? I mean, there's no useful purpose for there to be a bunch of chompy-crushy things in the middle of a hallway! It makes no logical sense! Why is it here?" Osvěžující a s citem dávkovaná parodie na Star Trek a fandom obecně. Scénář si utahuje ze všech možných klišé žánru, cituje konkrétní epizody i postavy, ale i když Kirkův a Picardův seriál chovám téměř v nábožné úctě, bavil jsem se od první do poslední minuty.

Označovat všechny dobrodružné filmy osmdesátých let za klony Indiana Jonese se mi příčí, a u tohohle to platí dvojnásob. Legenda o zlaté perle má s proslavenou sérií společného prakticky jen floutka v hlavní roli a motiv pátrání po tajemném artefaktu. Jenže tento není zavátý časem, ale čerstvě ukraden, a to dokonce samotným hrdinou. Odtud dál je děj drobátko zamotaný a chvílemi fantasmagorický. Není divu, protože film je tak trochu brak. Zábavný a svižně natočený, dlužno dodat. Daing tenhle dojem ještě zesiluje.

Kadeřnický muzikál, jo? Tak to už jsem asi viděl úplně všechno. Naštěstí se tam nezpívá tolik kolik by mohlo, a minimálně první písnička je docela chytlavá. Libuše Koutná, režisérka netradičních studiových pohádek sice nebyla nikdy žádná obdivovaná umělkyně, ale téměř nikdy nezklamala. Většina z toho co jsem od ní viděl, se v klidu vejde do kategorie sympatický průměr. Včetně Princezen na trvalou.

Animace je opravdu nádherná a v jednotlivostech je příběh strašlivě silný, jenže tyhle jinotaje a magické realismy nejsou nic pro mě. Pohádka pohádek má naštěstí milosrdnou délku, takže jsem tu půlhodinu pozornost udržel. Stálo to za to, ale až budu vzpomínat na nejlepší animované filmy, tak se tenhle nedostane ani do top dvaceti.

J. Lee Thompson není neschopný režisér, Richard Chamberlain má talent a na Sharon Stone se krásně dívá. Z jejich spolupráce měl vzniknout alespoň průměrný dobrodružný film. Bohužel Doly krále Šalamouna selhaly úplně ve všech směrech. Příběh není napínavý, humor je občas přepálený, občas sklouzává do absurdity. K postavám se nedá vytvořit vztah, protože chybí úvod do děje i polidšťující pasáže. Akce střídá akci, objevují se nové lokace, a nakonec se ukázalo, že se ti dva milují. Jak se to stalo, ví jen Bůh. Postupně jsem rezignoval na logiku i zájem. Režisér asi toužil po odpočinkovém béčku, ale mě sledování hrozně vyčerpávalo.

Sympatické dobrodružné sci-fi těžící z netradičního námětu a skvělé chemie mezi oběma hlavními hrdiny. Předstírali to jen částečně, protože se jim souhra na plátně přetavila v desetileté manželství. Scénář kličkuje mezi temnějším thrillerem, romantickou komedií a groteskou o zmateném cizinci v nepochopitelném světě. Kupodivu šlape ve všech polohách, ale romantická linka přece jen převažuje. Zmínku a speciální pochvalu si zaslouží hudba, dodávající filmu nádech epičnosti. Aby také ne, když ji složil člověk podepsaný pod soundtrackem Ben Hura, Quo Vadis a Krále králů.

Film dodal všechno co sliboval trailer, ale nic navíc. Proti ledu je nekomplikovaný survival s minimem vypjatých scén, bez přesahu i bez obvyklé závěrečné katarze. Nějvětší thriller to byl nakonec pro nešťastné tažné psíky. Nikolaj Coster-Waldau nebude taková hvězda jako se zdálo ještě před pěti lety, ale tyhle malé filmy utáhne relativně s přehledem.

Mám to úplně opačně než zbytek světa. Nevadí mi plytké dialogy, tupý scénář ani herectví hlavní hvězdy. Naopak režie Johna Woo je něco, k čemu si asi cestu nikdy nenajdu. Všech těch zpomalovaček, kašírovaných záběrů a tklivého vybrnkávání na strunné nástroje jsem měl plné zuby už před půlkou filmu. Akce je naštěstí pořád fajn, takže druhá půlka je velice slušná.