Hromino

Tuze rád bych tomuto seriálu dal vyšší hodnocení než 2*, neb po zhlédnutí prvních několika dílů byly mé naděje nemalé; nejen díky poutavému zasazení příběhu do prostředí polofantastického (nějaké meditativní rozjímání ve vzduchu à la The Sky Crawlers ovšem nečekejte), ale i postavám, které byť nedosahují v rámci anime kánonu nějakých převratných, nevídaných rozměrů, tak jsou v rámci možností vykresleny velmi dobře. To by se ale ovšem po zhruba pátém díle nesměl do animačního studia vkrást zřejmě nějaký šotek, jenž ukradl většinu potenciálu seriálu do té doby vlastní. Jakmile se totiž seriál zlomí v polovině své stopáže, divák zjišťuje, že tvůrci najednou jaksi neví, kam děj dále posunout, s roztříštěností příběhu a splétání dějových linek si neví rady, plot twisty, jež mají být pro vývoj příběhu zásadní, se odehrají „jen tak mimochodem”, a to, co by se asi dalo nazvat „finále”, se odehraje nějaké dva až tři díly před koncem, přičemž samotný konec vlastně už ani diváka vzhledem k předchozímu materiálu svou otevřeností a absencí jakékoli katarze nepřekvapí. Je to škoda, neb tvůrci měli skutečně na víc. Postavy hlavní i vedlejší jsou vesměs sympaťáci, časoprostorové zasazení příběhu je zajímavé a po hudební stránce jde o celkem fajnovou záležitost, stejně jako po stránce výtvarné (byť občas se na pozadí objevil nějaký ten nehezky nakreslený ksichtík), leč k čemu to jest, když příběh ve výsledku nevede odnikud nikam. S přáním zdařilejšího pokračování dávám lepší 2*.

Kouti železo, dokud žhavé jest – v duchu tohoto hesla se zřejmě tvůrci Fate/Zero – tedy studio ufotable – pustili plni odhodlání do adaptace původního vizuálního románu Fate/stay night, z něhož se zaměřili na cestu Unlimited Blade Works, jsa přesvědčeni, že věrností k adaptovanému dílu sklidí nadšené ohlasy a předchozím adaptacím od studia Deen to prostě natřou. Inu, coby nečtenář (nehráč?) předlohy sice nemohu posoudit, jak pohnojená adaptace z roku 2006 byla, ale určitě bych ji i jako potenciální čtenář nikterak nezatracoval jen kvůli „nevěrnosti”. Mnou právě komentovaná snaha studia ufotable je možná předloze věrnější a z hlediska vizuálního oku více lahodící, ale jinak jde o utahanou, nepříliš svébytnou frašku plnou vaty, která mi oproti Fate/Zero nebo adaptaci z roku 2006 zdaleka tak neučarovala. Chápu, že se tvůrci snažili napravit mnohdy UBW filmu vytýkanou zkratkovitost a šílené tempo, leč v tomto případě se jim podařilo jen totéž vyhnat do opačného extrému, navíc ještě s hloupým cliffhangerem. Tvůrci jako by se řídili filosofií „čím více, tím lépe” – jaké scény šlo natáhnout, ty natáhli, kam šlo v rámci rozpočtu přidat výplň, tam ji přidali. Prostě to natáhneme. Prostě to zařídíme. Prostě zabijeme atmosféru a napětí. Jistou natahovaností trpěla už i adaptace z roku 2006, o tom žádná, ale zde opravdu předvedli tvůrci rekord ve skoku dalekém. Navíc mi přijde, že tato adaptace ještě více omezila prostor pro jiné postavy než Rin a Širóa, přičemž Širó je zde ještě nesympatičtějším a nesamostatnějším hrdinou, jemuž záchrannou ruku nabídne téměř vždy deus ex machina. A to je mrzuté. Po vizuální stránce vynikající, po hudební stránce velmi dobré, ale jinak poněkud meh. Věda, co ve druhé sérii přijde, ponechávám hodnocení na slabých 3*, jsa si ovšem vědom, že bych objektivně měl jít ještě níž.

Po první řadě, k jejímuž dokoukání jsem se postupem dílů musel čím dál více přemáhat, jsem se zařekl, že na tu druhou se už nepodívám, opravdu ne. Leč co naplat, když se přiblížilo léto a začaly vycházet první díly, já pod vlivem některých čtenářů light novel, kteří mi tvrdili, že zápletka ve Phantom Bullet bude fakt dobrá, vydal se přeci vstříc druhé řadě jak kůň s klapkami na očích, očekávaje tedy dobrou zápletku. A věru, první díly skutečně – byť malinko – naznačovaly, že by se příběh druhé řady přeci jen mohl rozvinout jako poupě, jež budu jako divák možná i velebit, že s nějakým potenciálem bych určitě počítat měl. Mohl se rozvinout, a taky že se rozvinul – v nechutný sopel, který je utahán jak jelení říje. Děj postupuje vpřed vskutku tak pomalým tempem, že se o mě při sledování prakticky v jakoukoli denní dobu pokoušela únava a spánek. Přestože se má první část příběhu profilovat jako nějaký thriller, napětí aby v ní člověk lupou pohledal, stejně jako cokoli, co by mělo diváka posadit pevněji do židle. Sinon nám odhalí svou jakože temnou minulost, která má vysvětlit její motivy a konání, leč zdravý rozum a logika opět zařve, koncentrace nesmyslů na jeden díl se prudce zvýší, dávka prapodivných plot twistů se zas dostaví – a hle, najednou závěr a „rozřešení” celého „tajemství”, jež bylo tak šokující, že… už si ani nepamatuji, kdo že ten hlavní záporák měl nakonec vůbec být. Fakt. Tak povedený závěr to byl. A samozřejmě by to nebyli tvůrci SAO, aby nám po této traumatizující jízdě ještě nenaservírovali další dávku nesmyslů, jimiž by dovršili „příběhovou” torturu diváka. Takovou, která mě po 17. díle donutila vzdát se kompletně všech nadějí a snů na lepší zítřky v ALO. Rezignovaně jsem pak už jen zhlédl poslední díl, abych zvěděl, že jsem skutečně naprosto o nic nepřišel. Nebo počkat, vlastně přišel; těmi – suma sumárum – 18 díly jsem přišel nenávratně o kus svého brožovaného života. Slabá 1*, kterou dávám jen a pouze za slušnou vizuální stránku. A do třetice mě už opravdu, ale opravdu na tyto potrhlé scenáristické hrátky živého nedostanete.

O seriálu Inferno Cop koluje již nějakou dobu v některých „otaku” kruzích pověst nejepičtějšího anime, jež tento svět kdy uzřel, byť jich ještě není tolik jako vyznavačů Boku no Pico. U Inferno Copa se nedočkáte tolika něžných, láskyplných scén, nýbrž řádného potrollení prakticky v každé vteřině a každém snímku, což vysvětluje onu silnou polaritu v uživatelských hodnocení na různých anime databázích, neboť prakticky cokoli, co Inferno Copovi může jeden člověk vytknout, může někdo jiný považovat za významnou přednost; záleží jen na tom, zda jste či nejste naladěni na stejnou trololo frekvenci jako tvůrci. Vyhnáno do mezí absurdna je zde téměř vše, na co lze pomysleti: kresba a animace (objekty se pohybují staticky, postavy vůbec nemají mimiku, výbuchů je zde jak ve filmech Michaela Baye…), postavy a hlasové obsazení (těhotnou ženskou dabuje chlap), hudba (závěrečná znělka zpívaná lámanou, komickou, skoro nesrozumitelnou němčinou) a samozřejmě i „příběh”, který… no, však se přesvědčte sami, jak je to s tou jeho „epičností”. Za sebe dávám silné 3*, neboť mi tato šílenost byla určitě po chuti (a chystá-li se pokračování, samozřejmě si ho nenechám ujít), jen je škoda, že se našlo i několik poněkud „hluchých” dílů, jež tak trololo nebyly. Závěrem si ještě dovolím přihodit link na český překlad tohoto díla, jenž ještě úspěšně umocnil koeficient trololo.

Zkuste hádat, jak může dopadnout snaha vměstnat sto kapitol mangy (či téměř čtyřiceti dílů původního seriálu) do dvou filmů o třičtvrtěhodinové stopáži. Říkáte, že fatálním neúspěchem? Tak bodejť, máte samozřejmě pravdu. Tvůrci tohoto remaku ohlodali hlavní dějovou linii Kenšinovy výpravy do Kjóta až na kost, spoustu věcí vynechali, mnohé pozměnili, z původního seriálu si vzali pár hudebních motivů (vymyslet nové se neobtěžovali) a nabídli divákovi novou kresbu, která je sice v detailech prostředí pěkná, ale samotné návrhy postav jsou vyloženě zmrvené a ze soubojů mi v hlavě (oproti seriálu) neutkvěl žádný. Stejně jako uživatel diodoros, s nímž v drtivé většině výtek souhlasím, bych rád věděl, komu mělo být toto dílo určeno. Divák neznalý mangy či původního seriálu sotva pochytí, že je to o nějakém Kenšinovi, který chce pomoct nějaké holce, která hledá nějakého mistra, který má něco do činění s nějakým Šišiem, který má co do činění s tímto Kenšinem, a o tom, jak jdou do Kjóta, přičemž vše ostatní okolo pro diváka bude španělská vesnice; znalí mangy či anime si zase budou po většinu času jen klepat na čelo nad zběsilou rychlostí děje, spoustou necitlivě vystřižených, okleštěných či značně pozměněných scén (v drtivé většině případů k horšímu) a celkovou nesourodostí tohoto díla. Snad jediné výraznější pozitivum oproti původnímu seriálu zde vidím ve střízlivějším vyobrazení obra Fudžiho, jehož výška byla v seriálu hodně přehnaná, ale k čemu to je, když se o něm v těchto filmech nic bližšího než to, že je veliký, nedozvíme. Pokud tedy stojíte o to vidět Kenšina v důstojnější adaptaci, volte původní seriál či nově trilogii hraných filmů.

Čtyřminutový kraťas, který sice nepřináší nějakou převratnou myšlenku či nečekanou pointu, ovšem zdařilou syntézou písně Exogenesis: Symphony Part 3 (Redemption) od skupiny Muse a jednoduchého, byť určitě nápaditého vizuálního zpracování navodí příjemně melancholickou atmosféru a z některých možná vyždímá i nějaké ty slzy. Za sebe dávám silné 3*, dle míry vašeho citového založení přihoďte či odeberte hvězd. Ke zhlédnutí zde. — Mimoto stojí za zmínku i pokusy některých snaživců o naroubování snímku na jinou hudbu, z nichž některé jsou nejen velmi slušné, ale možná i syntézu původní hudby se snímkem překonávající. Proto bych ještě přihodil odkazy na tuto, tuto či tuto verzi.

Kdyby si tvůrci hned na začátku ujasnili, o čem má vlastně seriál pojednávat, a načrtli si trochu pečlivěji příběhové schéma, mohl bych i přes všechny ostatní nedostatky označit Inó-Battle alespoň za jednookého krále mezi slepými harémovkami a dal mu tři hvězdy. Prvních zhruba pět dílů jde o vcelku slušnou komediální oddechovku, kde skutečně hrají prim nadpřirozené schopnosti, jenže ty se šestým dílem počínaje úplně vytratí a ze seriálu se stane prachobyčejná harémovka, v níž skutečně každá z hlavních hrdinek prahne po hlavním hrdinovi. Na ony nadpřirozené schopnosti si tvůrci vzpomenou až v posledním díle, kde se je zároveň pokusí naroubovat na ony romantické peripetie, ale… úplně špatně. Tak špatně, že konec vyšumí úplně do prázdna a divák se pak nevyhne otázce, co se vlastně v průběhu seriálu podstatného událo; a zjišťuje, že vůbec nic, že je celý seriál jen steak, which looks like a bubble bum. Vícero lidí jej přirovnává k Čúnibjó demo koi ga šitai!, s čímž se dá vesměs souhlasit, ovšem u Čúnibjó se podařilo lépe skloubit fantasmagorično s romantikou a nabídnout divákům vyšší kvalitu kresby a animace (bodejť by taky ne, jde o KyoAni). Inó-Battle má oproti tomu zase o něco sympatičtější postavy, výbornou a chytlavou úvodní znělku, vyvedenější komediální stránku a v první polovině i větší nápaditost. Jen škoda, že jako celek to prostě nefunguje a žádný výraznější požitek ve mně seriál nezanechal. Tvůrci měli rozhodně na víc.

Nechť mi někdo zkusí tvrdit, že druhá řada nevznikla výhradně za účelem zisku a strhnutí pozornosti na blížící se celovečerní film. Vznikla. Bohužel, již samotný opening s repetitivními scénami jako by naznačoval, že tvůrci ani zdaleka nevyvinuli snahu, aby se z druhé řady Psycho-Pass někdo posadil na prdel. To jediné, co se tvůrci oproti první řadě obtěžovali přidat, je znatelně více krve, ale ta je některým scénám spíše na škodu, než aby jim přidala na efektu. Zbytek je jen prakticky druhou iterací toho, co jsme již viděli v první sérii, a je navíc iterací s minimem kontinuity. Všichni vyšetřovatelé – Akane nevyjímaje – jsou opět hrozně paf z toho, že je některý člověk Sibylou nerozsouditelný, že opět chce zrušit Sibylu, že má opět kolem sebe armádu stoupenců, že ta opět vraždí nevinné civilisty… a tak dále; jako by si absolutně nikdo nevzal jakékoli poučení z první řady, jako by se první řada ani nekonala. Celé anime je zkrátka jen takovým prázdným opakováním již viděného s rádoby hlubokými kecy, jak správně ve svém komentáři zmiňuje Zíza; navíc je i opakováním chudým na zajímavé postavy – kromě Akane není o kom moc mluvit. Kógami se v druhé řadě prakticky nevyskytne, Ginoza všehovšudy za celou dobu seriálu prohodí asi tři věty a záporák Kamui již od svého debutu na obrazovce působí jako velmi pochybná, nevěrohodná napodobenina Makišimy, jíž také je; pokud jsem tedy o Makišimovi v první řadě prohlásil, že je to „nic moc záporák”, musí být čtenáři tohoto komentáře celkem jasné, co si v tom případě myslím o Kamuiovi. Že by alespoň audiovizuální stránka stála za to? Bohužel, změna animačního studia seriálu také neprospěla; kresba není tak detailní, propracovaná a oku lahodící jako v první řadě, na kvalitě animace se zjevně taky šetřilo, až by si člověk málem řekl, zda náhodou tato řada nebyla vytvořena před řadou první. Po všech těchto řádcích plných flusu se možná divíte, proč dávám druhé řadě jen o jednu hvězdu méně, když jsem ji prakticky celou sepsul od začátku do konce. Má odpověď zní takto: protože se jedná o kritiku relativní k první řadě. A přes všechnu kritiku se i v druhé řadě našlo pár okamžiků, které nebyly úplně marné; ba co víc, upoutaly mou pozornost! Proto tedy slabší dvě hvězdy.

V průběhu sledování tohoto seriálu a čekání na nové díly bylo zajímavé sledovat reakce uživatelů ČSFD či různých anime databází a porovnávat je s těmi mými. Zatímco z prvních dílů byli mnozí blahem bez sebe a seriál vyzdvihovali hodně vysoko, já jen nevěřícně ohrnoval nos nad plochými postavami, nikterak závratně krvavými scénami, téměř nepřítomnou hudbou, poněkud obstarožně vypadající kresbou a nevyhnutelným ečči. Tempo seriálu bylo velmi pomalé, děj byl jen zdánlivě posouván kupředu… nechybělo zkrátka málo k tomu, abych seriál zahodil a napařil sotva jednu hvězdu. Počínaje zhruba desátým dílem si však tvůrci náhle usmysleli, že mě začnou příjemně překvapovat, a tak představili nové, poměrně zajímavé postavy, postupně odpravili postavy nezajímavé a zbytečné, zlepšili kvalitu kresby i animace, přidali na krvi, ubrali na ečči, ba i nějaký hudební doprovod počal jsem registrovat. Nabyl jsem dojmu, že si tvůrci Akame konečně ujasnili, co ze seriálu chtějí doopravdy udělat – poctivé béčkové akční fantasy, jehož hlavní doménou jsou velmi slušné souboje, vyšší rating (množství krve srovnatelné s Berserkem ovšem nečekejte) a nepředvídatelnost osudů hlavních postav (s Georgem R. R. Martinem by si tvůrci v tomhle ohledu mohli podat ruce). Sice se rozhodně nedá říct, že by tímto mezníkem seriál eliminoval veškeré mé výhrady k němu, ale najednou jsem měl chuť si každou neděli večer nový díl pustit a uvolnit se alespoň u zdařile animovaných, svižných, dynamických a napínavých akčních pasáží. Momentem, kdy však mnoho fanoušků začalo anime posílat do pekel horoucích, byla závěrečná část seriálu, kdy se podobně jako u první adaptace Fullmetal Alchemist tvůrci odklonili od mangy a nabídli vlastní zakončení příběhu, které má děsivě rychlý spád a – jak již někdo poznamenal – trochu připomíná Battle Royale. Tady bych nejprve dal těmto kritikům částečně zapravdu v tom, že má seriál skutečně příliš rychlý spád a koncentrace úmrtí postav na díl je… hodně, hodně vysoká. Na druhou stranu však oceňuji, že se tvůrcům i přes zjevnou uspěchanost podařilo seriál zdárně uzavřít, vytvořit úspěšně katarzi a opět nějakým způsobem překvapit a překonat horizont očekávání diváka, což v období trendu téměř výhradně otevřených konců bez katarze à la „nechme to tak a uvidíme, jestli si na další řadu vyděláme” dovede příjemně potěšit. Ačkoli bych tedy seriálu mohl dát s čistým svědomím dvě hvězdy, přimhouřím v tomto případě oko a dávám tři.

Dérfrenc, áj grít jú on d koment of majn! It vos sou grejt, d film, jú nou, it vos veri internešnl, det ingliš lengvič. Veri gut translejšn end artikulejšn of grejt ektrs. Stori vos gut, veri ekselent! Grauntbrejkink, spektekjulr, ekselent! Tu bí onist, áj ges ví hef é fjúčr Oskr nominí. Tou-tli majndbrejkink. Á jem sou hepi, áj kánt fájnt enadr v-rds fór dis! Áj almoust fót det d grejt sjúpr kúl duo Cejpek & Veselý vér dí onli Ček indí film mejkrs vif dí intenšn of mejkink dér films internešnl, bat tudej, áj vos srprajst. Dis is čruli é mástrpís. Áj hef faund d houp of Ček kinematografi. Dérfór, Michal Knězek, jú ár máj onli houp! Elonk vif C&V. Enivej, vil dér bí é síkvel? Áj belív jes! Ent fenk jú fór d tip, Tom_Lachtan, dis is črúly é— klenot!