Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Animovaný
  • Komédia
  • Krátkometrážny
  • Dráma
  • Akčný

Recenzie (615)

plagát

Spy x Family (2022) (seriál) 

Jak by řekl Arnoštek: je to fajn fajnový. A tím bych v podstatě mohl shrnout celé Spy x Family. Anime o jednom bláznivém nápadu, na kterém je postaven humor po celých pětadvacet dílů. Anime, ve kterém mě děj v podstatě nezajímal a kde jsem se jen bavil nad interakcemi hlavních postav. Zkrátka anime, které si pustíte na konci dne, nemusíte u něj zapojit jedinou mozkovou buňku a po kterém se vám bude dobře spát. Je tam řada zcela zbytečných dílů (především ten na hradě), někdy je absurdita hnána až zbytečně za hranu, ale jak už jsem psal – děj a logika tu hraje nepodstatnou roli, tady můžete dočista vypnout mozek. Lepší 3*.

plagát

Chainsaw Man (2022) (seriál) 

Krásně se na to divá, má to styl, postavy pronášejí drsňácké řeči a snaží se dělat drsňácké věci, je to vizuálně opojující a každý utracený jen je na výsledku vidět. A je toho plný internet. Co mi to jen připomíná… Ano, jistě ne náhodou stojí za produkcí studio Mappa. A stejně jako u krotitelů duchů, i zde naprosto selhává scénář a tempo vyprávění. Po vzoru anime adaptace Tokyo Ghoula se zde sveřepě kálí na budování základů fikčního světa, pročež Chainsaw Man působí jako rozháraný mišmaš, kde si postavy tahají power-upy náhodně ze zadku, pravidla pro jejich fungování neexistují a děj jako by hrál jen trapnou stafáž. Přitom prvních čtyři, pět dílů vypadalo docela slibně. Chápu, že fanoušci mangy jsou spokojení, a chápu, že v manze fikční svět může fungovat a dávat smysl. Anime adaptace je pro mě ale jen chaotickou slátaninou, kde se věci dějí zcela náhodně, a nevidím ve směřování příběhu i motivaci postav žádnou hlubší logiku. Oceňuji, že postavy jsou zde oproti krotitelům duchů o něco sympatičtější, ale když opět nevím, o co vlastně komu jde, na co se mám těšit a poslední díl působí tak, že jsem skoro ani nezaregistroval, že má jít o poslední díl, je to prostě špatné. Velmi slabé 3*.

plagát

Suzume no todžimari (2022) 

Po třech letech další Šinkai, jehož fikčním světům vládnou barevné oblohy, dění je zasazeno do kontrastu venkova a velkoměsta, japonské reálie jsou převedeny na jedničku, vyskytují se tam přírodní katastrofy a hlavní roli hrají chlapec a dívka. Kdo by to čekal. Šinkai je však jedním z tvůrců, kterým se daří držet se zuby nehty svých bytostných trademarků, avšak zároveň se přitom výrazněji nevykrádat a udržet divákův zájem o svou nadcházející tvorbu. Oproti předchozím dvěma filmům tak stojí za zmínku, že Suzume no todžimari je v podstatě road movie, jehož hlavním tahounem děje je emancipovaná hrdinka, jejíž přirozenosti a nasazení nelze nefandit, děj je oproti předchozím dvěma snímkům citelně vážnější, téma přírodních katastrof v Japonsku je rovněž akcentováno silněji a příběh čerpá mnohem více z japonské mytologie. Líbí se mi, že snímek působí promyšleněji než ty předchozí, ale zároveň stojí pevně na zemi a není žádným nepřístupným, do sebe zahleděným artovým filmem. Kimi no na wa. to sice v intenzitě emocí nepřebilo, ale Tenki no ko ano a věřím, že tento film by mohl oslovit právě ty, kterým předchozí dva snímky kvůli své zasněnosti a létání v oblacích (přeneseně, ale i doslova) nesedly. Tady se vydáváme z Kjúšú přes Šikoku a Tokio až do Tóhoku, slyšíme nejrůznější nářečí, poznáváme velký kus japonského venkova včetně míst, která mají svá zlatá léta dávno za sebou a na která se už téměř zapomnělo, a přitom uvěřitelně dospíváme. Právě větším přesahem do současných problémů Japonska tady trochu větřím oscarové ambice. Lepší 4*. (Viděno v Shinjuku Piccadilly, Tokio, 11/2022.)

plagát

Kotaro je sám (2022) (seriál) 

Nebylo těžké přijít na to, které anime stojí za tím pocitem déjà vu. Aneb když dáte dohromady nezvykle dospělé smrádě a nevyzralého, životem proplouvajícího ztroskotance, musí to být přece už z podstaty divácká tutovka, i kdyby scénář měl napsat cvičený šimpanz. A u Kotaróa mám právě pocit, že se chtěli tvůrci hecnout, všechno uhrát jen na nosnost patetického námětu a ukázat, že mají byť jen trochu náročnějšího diváka úplně u řiti. Jejich show připomíná panoptikum, kde na povel sloni troubí, lachtani si hrají s míčky a delfíni předvádí akrobatické kousky. Všechny postavy působí jako žalostné parodie charakterových typů, které mají ztvárňovat. Líný mangaka, který by rád našel v životě řád, ho hledá jen neustálým zoufáním si, jak se mu nic nechce. Klubová hosteska, která se i mimo práci ke všem chová lascivně a neumí si své manýry zkrátka odpustit. Drsňácký postarší týpek, za jehož tvrďáckou slupkou se skrývá křehká a milujicí duše, ale působí spíše jako úchylný strejda. Do toho pak samotný čtyřletý Kotaró, který slovní zásobou a fylozofováním místy překonává okolní dospělé, ale zároveň neumí mluvit jinak než jako retard (opět jedno anime, kde jsem zalitoval, že umím japonsky a těm trapným snahám o slovní humor rozumím). Nereálnost samotného námětu i zpracování jen doprovází celkovou vyumělkovanost anime, odpornou kresbu a podprůměrnou úroveň animace (studio Liden Films opět nezklamalo). Za šest měsíců sledování mi těch šest dílů bohatě stačilo, a jelikož jsou mé pocity podobné jízdě šestiletého dítěte autobusem na druhý konec republiky, žádám o podání kýble a toliko potřebný výstup na čerstvý vzduch. Téměř odpad.

plagát

Júri!!! on ICE (2016) (seriál) 

Dívám se, že mi zase chybí komentář u jednoho anime, kterému jsem navzdory většinovému nadšení napálil nízké hodnocení, a tak by bylo fajn podat vysvětlení předtím, než mi zase nějaká rozlícená duše s rozvibrovanými prsty a pěnou u huby nablije výživnou zprávu do pošty. Zkusím nejprve podat retrospektivně, které tři věci mi z tohoto anime utkvěly nejvíce v paměti: krásný opening, hromada BL fanservisu, který na něžnější část publika působí jako dráždidlo na Pavlovovy psy (Odagiri efekt hadra), a postavy, ke kterým jsem necítil vůbec nic. Je to v podstatě taková pohádka s velmi prostinkým příběhem, kde jsou na sebe všichni hodní, není tam žádný větší konflikt, humor je na úrovni základní školy a každou postavu lze charakterizovat jedinou vlastností. Animace je na velmi slušné úrovni – je patrné, kolik lidí bylo v produkci zahrnuto a jak si dali záležet s animováním krasobruslařské choreografie, ale že bych animaci označoval jako jednu z nejlepších v historii anime? To jsou příliš silná slova. +++++ Často o YoI slyším, že jde o anime, které homosexuály zobrazuje jako normální lidi. Jistě lze tvůrce pochválit za to, že na rozdíl od mnohých jiných anime zde LGBT lidé nejsou stigmatizováni jako slizké, úchylné bytosti. Na druhou stranu ale YoI působí jako takové růžové zasnění, ve kterém nikdo nemá s homosexualitou ve sportu problém a všechno probíhá tak hladce, jako by snad žádná diskriminace neexistovala. Tvůrci by u mě zabodovali, kdyby naopak ukázali, že procházka růžovým sadem to pro LGBT sportovce rozhodně není, notabene v Japonsku. Rozumím, proč si YoI získalo po světě takovou oblibu: navzdory zimnímu sportu jde o anime velmi hřejivé (sic!), leč mně se do noty vůbec netrefilo. Možná se na mém zklamání podepsal i v té době opravdu všudypřítomný a hlučný dívčí fandom, který bylo takřka nemožné při sledování ignorovat. Lepší 2*.

plagát

Dance Dance Danseur (2022) (seriál) 

Jistého uživatele prý irituje, když někdo započítává hodnocení openingu a endingu do celkového hodnocení anime, a nechápe ty, pro které je opening a ending neoddělitelnou součástí daného díla. Mám tedy trochu obavy, aby mu nepraskla v mozku žilka, když prohlásím, že nejlepší částí tohoto výtvoru je právě nápaditý opening a on spolu s kvalitou animace jsou v podstatě tím jediným důvodem, proč nejdu s hodnocením pod 2*. Dance Dance Danseur je nepříliš nápaditá variace na jistý krasobruslařský hit (ne náhodou od stejného studia), která ubrala na BL fanservisu a nabídla ještě působivější, krásně dynamické sekvence, s nimiž se animátoři skutečně vymazlili. Bohužel jak pro krasobruslení, tak pro balet platí to, že jejich příběh a postavy nestojí za nic. Zatímco však krasobruslaři mohli nabídnout dva homo mucínky, z jejichž interakce nadšeně vlhla ta něžnější polovina diváctva, tady se asi těžko někdo vzruší nad ústřední mužskou dvojicí, jejichž návrhy působí jako vypadené z nějaké šódžo mangy od začínající autorky a charaktery mají natolik nudné, prázdné a šablonovité, že pokud mi někdo řekne, že jej hlavní hrdina nebo jeho nemluvný kolega inspirovali k nakopnutí kariéry baletky či baletního mistra, tak podpořím tento shit v animovaném skupenství koupí oficiálního merche. Příběh je pak v přímo ukázkové korelaci s kvalitou postav: je doslova prošpikován těmi nejohranějšími šónen tropy, až má divák pocit, že sleduje nějaký tutoriál k tomu, jak napsat co nejhloupější sportovní šónen (a přitom manga předloha má údajně cílit na odrostlé čtenáře). V plánu bylo vydržet až do konce, ale někdy je těch dojmů tak moc a tak silných, že i sedm dílů je na starého psa příliš a nezbývá mu než vzít dráhu. Velmi slabé 2*.

plagát

Just Because! (2017) (seriál) 

Hadžime Kamošida je můj oblíbený autor a jeho Just Because! bývá často srovnáváno s Cuki ga kirei, které řadím mezi svůj top, takže bylo jen otázkou času, než se mi tohle dílo připlete pod pařáty. A věru, výsledkem je velká spokojenost. Přirovnání k Cuki ga kirei je na místě, neboť i zde je kladen velký důraz na věrohodnost prostředí a postav – pro mnohé diváky spíš ke škodě, protože namísto nějakých vzrušujících dějových veletočů se zde řeší přijímačky na vysokou a děj si jednoduše plyne svým tempem. Je to Kamošida, takže síla jeho díla opět spočívá v chytrých, uvěřitelných dialozích, interakcích postav a lákavě zobrazeného prostředí Kanagawy. Postavy jsou zde v posledním ročníku střední školy a příběh se točí okolo pětice postav, které jsou všechny uvěřitelné a mezi kterými jsem neměl problém si vybrat své oblíbené dva páry – a na rozdíl od zdejších kolegů jsem s výsledkem naprosto spokojen, neboť ta, kterou místní považují za nejlepší waifu a litují, že zůstala na ocet, mi naopak místy přišla nesnesitelná. Nesedly mi úplně návrhy některých postav a místy byli animátoři pekelně líní, ale audiovizuální kvality bohatě vyvažuje povedený soundtrack z dílny Nagi Janagi, která se nezvykle zhostila skladatelského pera. Krásně melancholická podívaná, která sice na rozdíl od dvou oveček a prasátečka na plný počet není, protože mi tam chybělo ještě něco navíc, co by z výborné středoškolské romantiky udělalo romantiku nezapomenutelnou, ale jde o velmi solidní 4*, u kterých je možné, že postupem času přeci jen na těch 5* vykrystalizují. Závěrem si ještě neodpustím utrousit jednu poznámku: který osmnáctiletý mamlas si v dnešní době neumí změnit pozadí na mobilu?!

plagát

Hataraku maó-sama! - Season 2 (2022) (séria) 

Přišel, když to nikdo nečekal. Lucifer za kasou v mekáči se na televizní obrazovky vrátil zničehonic po 9 letech a tím mě vcelku potěšil, neboť mě s ním spojuje jistá dávka nostalgie. Kritika se u nové řady často snáší na změnu kresby a návrhů postav, což mi ovšem vůbec nevadilo, neboť současné návrhy postav jsou bližší těm v knižní předloze. Co mě však potěšilo poněkud méně, je propad celkové kvality animace a její značná nevyrovnanost. Ne že by se první řada po většinu času pyšnila ohromující sakugou, ale strnulé výrazy postav, trhané pohyby a další důsledky omezeného rozpočtu (či jen lenosti animátorů?) v kombinaci s prvotřídními výkony dabérů působí jako pěst na oko. Stejně jako v případě první řady zde platí, že poutavost série zbytečně srážejí náhlé příchody postav a prvků z druhého světa, které mají zpravidla pramalý přínos pro celkový děj a působí jako fillery, ničí pohodovou atmosféru a narušují to, v čem má Lucifer a jeho banda naopak pevnou půdu pod nohama. A to jsou jejich interakce a úsměvné patálie z běžného, každodenního „našeho“ světa. Ty dokázaly spolehlivě potěšit i tentokráte, a soustředit se seriál jen na ně, mohlo být hodnocení ještě vyšší. Takto prosté 3*.

plagát

Made in Abyss - Recudžicu no ógonkjó (2022) (séria) 

Abyss má tu smůlu, že první řada a následný film nasadily kvalitě série tak vysokou laťku, že se při očekávání druhé řady dalo těžko ubránit vysokému očekávání. To bylo navíc podpořeno tím, že autoři dávali zčásti explicitně, z větší části implicitně na srozuměnou, že s postupujícím dobrodružstvím do hloubi propasti budou růst nechutnosti a hrůzy, které tam na naše nebohé průzkumníky čekají. Právě mistrovská práce se strachem, napětím a tajemnem byla vždy nejsilnější zbraní Abyssu a spolu s fikčním světem a příběhem připomínajícím RPG hru a skvěle padnoucí hudbou dokázal Abyss okouzlit i mě. Tím si však na sebe zároveň upletl bič, protože – a tím se dostáváme k jádru problému – druhá řada neumí pracovat s tou hlavní předností, a to strachem. První řada dokázala nečekaně šokovat, napínat a na konci děsit Bondrewdem, jemuž byl následně věnován samostatný film, ve kterém se pečlivě budované napětí proměnilo v zážitek blízký pěti hvězdám. Ve druhé řadě nic takového neexistuje. První díly si sice ještě umí udržet onu děsivě tajemnou atmosféru, na kterou jsme zvyklí, minulost a současnost se prolíná a divák je tak v neustálém napětí, co přijde. Jakmile se však hrdinové dostanou do vesnice, jde napětí postupně do kopru. Stále se jen vykecává, tempo děsivě zpomalí, na scéně se prohlubuje nouze o zajímavé postavy, a když hlavní roli převezme vrcholně otravná sosu, chladne mé počáteční nadšení někam na hodnotu „anime, které lze sledovat při vaření“. Ačkoli se s nějakými šokujícími odhaleními a morbidními scénami setkáme i tentokrát (bez nich a spousty chlupatých stvoření by ostatně Abyss nebyl Abyssem), je jejich míra značně okleštěna a ve srovnání s tím, co zakusili naši hrdinové dříve, působí výsledek poněkud chudokrevně a antiklimaticky. I ten závěr, ve kterém tvůrci obvykle vyložili trumfy, na mě zapůsobil tak, že… vlastně skoro nijak, i když jsem ho viděl teprve před chvílí. Zatímco film měl náběh na plný počet, tady musím dát zklamané 3*. Bohužel.

plagát

Ao Aši (2022) (seriál) 

Aneb opět se potvrdilo, že když si vezme adaptaci sportovní mangy do parády Production I.G, lze počítat s tím, že to bude zážitek minimálně za 3*. Nejde přitom jen o spoleh na kvalitu animace, jejíž hravost a vymazlenost hraje u sportovních anime podstatnou roli (takový Sora by mohl se svými statickými obrázky baseballových zápasů tiše závidět), ale především na dobře napsaný příběh a postavy, u kterých je v průběhu znázorněn velmi realistický vývoj. V případě Aoaši tu máme na začátku namyšleného vidláckého floutka s egem jak Naruto, u nějž máte obavy, že pokud se nezmění a budou vám jeho sebestřednost a neústupnost tvůrci neustále předhazovat jako přednost (protože haters gonna hate, ale vy prostě víte, že jste nejlepší!), asi brzy zahlásíte loď. Stejně jako by se u jiných anime po příchodu hlavního hrdiny na netradiční střední školu dalo předpokládat, že touto etapou začne panovat generická nuda (ano, dívám se třeba na tebe, milé BokuAca nebo Modrý exorcisto), tady se toho naštěstí nedočkáme. Z hrdiny se nestane další Naruto, ale sklopí hlavu, sebere rozum do hrsti, plivne si do dlaní, připustí si vlastní nedostatky, začne se zajímat i o ostatní hráče na hřišti a hezky se s nimi začne sehrávat. Také animátoři se v průběhu produkce evidentně sehrávali a zejména ve druhé polovině jde po audiovizuální stránce cítit, že toto anime skutečně tvoří studio, které stojí za Haikjú, Kurokem nebo Kaze ga cujoku fuiteiru. Škoda jen toho, že i když je původní manga zaměřena na dospělejší čtenářstvo, tak její anime adaptace si neodpustila občas zbytečně infantilní momenty (možná dáno tím, že se anime původně vysílalo na kanálu určeném pro mládež?). Prvních pár dílů je kvůli namyšlenému protagonistovi nutné zlo, ale pak nastupuje přesvědčivá podívaná, na kterou byla radost se každou sobotu těšit. Příjemné 4*.