Hromino

Třeskutě vtipný, až to bolí? Takový by seriál zjevně chtěl být, ale není. Kdepak, má bránice zůstala po většinu času úplně v klidu, byť postavy nezřídka hnány do absurdních situací byly a kadence pokusů o vtip na jeden díl se pohybovala ve vysokých číslech. Zásadní příčinu nevtipnosti seriálu D-Frag! vidím v nezajímavě napsaných postavách. Je jich mnoho a divák se o jejich zázemí dozví naprosté minimum, navíc zpravidla nejsou nijak výrazné či zapamatovatelné. Ze jmen dívčích postav si vybavuji jen Roku a Takao, z chlapeckých jen Kendžiho a Atarua. Druhotnou příčinou nevtipnosti je způsob, jakým jsou „vtipy” a „vtipné situace” servírovány. Téměř pokaždé hraje prim řvaní postav, hysterické vyvádění a křečovitě absurdní situace, které ovšem v takové míře výskytu pozbývají opravdového vtipu a divák při jejich sledování zažívá periodicky ten trapný pocit, kdy cítíte, že jste se asi měli zasmát, ale jaksi nevidíte důvod čemu. Hudební doprovod v seriálu mi přišel vesměs průměrný (ovšem písně v openingu i endingu byly fajn a k duchu seriálu se hodily) a návrhy postav se mi příliš nelíbily. Za některé povedené vtipy a opening/ending tedy ve výsledku dávám horší 2*.

Shaft mě poslední dobou nudí, seriálem Nisekoi nevyjímaje. Opět se tvůrci ponořili do vod výtvarného fetišismu, opět se jak prase v chlívku rochnili u rychlých prostřihů a používání netradičních úhlů kamery, ovšem opět recept na vytvoření smysluplné dějové linky nenašli. Dokonce mám pocit, že si při hledání onoho receptu počínali ještě hůře než kdy předtím; jako by si snad na to hledání pozvali Pejska a Kočičku, které vyslali do světa s nepopsaným bločkem, tužkou a slovy: „Bez dobrého scénáře se nevracejte!”. S čím se však Pejsek a Kočička vrátili? Se scénářem, jenž předpokládá, že čím větší hrdinův harém a čím více (nerozhodných) postav, rudnoucích obličejů, twistů, náhodně osudových setkání a událostí a nechtěných sáhnutí na nechtěných místech jest, tím kvalitnější jest i samotný seriál. Ovšem zamindrákovaný idiot jako Hromino, o nějž se doposud v reálném životě nervala současně více než jedna ženská, je prostě toho názoru, že jde jen o scenáristickou křeč, bezradnost a zoufalost. V celém seriálu se v podstatě od začátku do konce vyřeší jen jediná věc (přívěsek), která ale v celkovém důsledku neovlivní nic. Hrdinové motající se v kruhu, absence nějakého sebeméně uzavřenějšího konce (vlastně jakéhokoli konce!), prvoplánové pokoukání s nulovým dějovým posunem. Děkuji tvůrcům aspoň za to, že obě (tři) hlavní hrdinky byly vzhledově pěkné a aspoň v něčem bylo možné s hlavním hrdinou sympatizovat, ovšem jinak mě seriál opravdu minul.

Po zhlédnutí Květů zla jsem se ujistil v tom, že podobná anime o narušených jedincích nejsou nic pro mě. Sledovat náhodné vyšilování postav, jež v prvé řadě nejsou důkladně diváku vykresleny (zde to může být myšleno i doslovně), nejsou sympatické ani v roli antihrdinů a jsou opravdu nádherně „vyhrabané”, mě nudí, což dokazuje i fakt, že jsem se k tomuto anime vrátil asi až po půl roce od doby, kdy jsem si musel udělat po sedmém díle voraz. Abych nějak hezky sesumíroval důvody, proč jsem tak učinil: zaprvé, v tomto anime snad není jediná postava normální. Ani ta paní, co ve třetím díle projížděla na ulici na kole, ba ani ten pán s červenou kravatou ze čtvrtého dílu, co si zavazoval na chodníku tkaničky. Kdyby dostali více prostoru, ukázalo by se zajisté, že i jim dali scenáristé do hlavy seno. Prim zde totiž podle tvůrců hrají přehnané výlevy těch nejzákladnějších emocí, prostřednictvím nichž máme nejspíš hrdiny pochopit, byť nám pohnutky zůstanou neznámy. Že jsou postavy labilní, to by mi nevadilo, kdyby byla aspoň lehce naznačena příčina jejich deviantního chování či třeba přímo explicitně řečen onen důvod, ale tak tomu zde není; zde promlouvají postavy jen těmi výlevy a působí tak silným, nepříjemným dojmem samoúčelnosti. Proto bych prosil administrátory, aby z profilu seriálu oddělali štítek „psychologický”, neboť v této rovině seriál navzdory očekávání naprosto fatálně selhává. A za druhé: logika. To souvisí s již zmíněnou „vyhrabaností” hrdinů. Uvedu konkrétní příklad za všechny: postava Nakamury má výrazné brýle, výraznou červenou barvu vlasů, kterou žádná jiná postava v tomto anime nemá, a všeobecně se o ní ví, že je úplný blázen. Jednoho dne vyleje na hlavního hrdinu, který má právě rande, kýbl plný vody a uteče. A světe div se, nikdo ji z toho jednoho, dvou metrů nedokáže identifikovat, nikdo si nedokáže dát jedna a jedna dohromady, jen se vzájemně ptají, kdo to asi tak byl. Logika zařvala. Jediné, co na seriálu dokážu ocenit, je použitá technika rotoskopie, která anime dokázala ozvláštnit, stejně jako pomalý ambientní doprovod a závěrečná znělka, jež k atmosféře seriálu dobře sedí. Za zajímavý audiovizuál tedy dávám 1*, ovšem pokud si vyloženě nelahodíte v seriálech se samoúčelně psychicky labilními jedinci, tak bych vám Květy zla nedoporučil. Alespoň ne jako seriál. Raději si přečtěte básnickou sbírku od Baudelaira, která má co nabídnout.

Hačiken a jeho banda ze střední zemědělské se po půl roce vrací na japonské televizní obrazovky a přináší s sebou další dávku jedenácti epizod ze života měšťáka studujícího na škole, kde lišky a tanuki dávají dobrou noc a kde se coby náctiletý učí pozitivním hodnotám. Možná je to změnou režiséra, možná jen prostě adaptovaným materiálem z mangy, ale druhá série mi přišla o něco slabší než první. První řada byla podle mě (na rozdíl od Gokua) více komediálního rázu, byla odlehčenější, provázanější a mému srdci o něco bližší. Druhá řada mi přišla zhruba do poloviny spíše nevýrazná a potenciál nové postavy snobské Ajame s koňským řehotem byl podle mě poněkud nevyužitý, ovšem vážnější druhá polovina nové řady jakoby nabrala zpět ztracený dech, byla provázanější a opět si mě získala. Líbilo se mi, že navzdory odlehčenosti seriálu zapadla ona smutná událost z druhé poloviny do seriálu přirozeně, naladění na vážnější notu mi nečinilo problém a závěrečné dvě epizody novou řadu výborně uzavřely. Kvalita kresby i animace zůstala zachována, nové motivy v použitém hudebním doprovodu jsem nezaznamenal, píseň v openingu byla docela fajn a píseň v endingu byla přímo má krevní skupina. Váhám mezi horšími 4* a lepšími 3*, ale nakonec dávám lepší 3*, neboť z druhé řady jako celku mám o malinko horší dojem než z řady první. Přesto doufám, že se někdy brzo dočkáme třetí řady.

Nee Everett! Lepší rozjezd do nového roku 2014 jsem si snad nemohl přát. Watanabe nezklamal, jeho druhý výlet napříč vesmírem a pobočkami sítě Boobies jest exkurzí náramně dobrodružnou a zábavnou, jejíž epizodičnost není seriálu vůbec na škodu, neboť prokreslenost a vynikajícnost hlavních postav dokáže tuto vesmírnou jízdu skvěle utáhnout. Líbí se mi, že Space Dandy není jen čistokrevná šaškárna plná přesně mířených gagů se správným timingem (rozhodně bych to nenazval japonským Red Dwarfem, jak to některý z anglických recenzentů pojmenoval), nýbrž jest mixem různých žánrů a nálad, které se v seriálu mísí vzájemně dohromady; Dandy nabízí diváku na talíři chvíle vážné, chvíle napínavé, chvíle akční a chvíle zábavné, nabízí také spoustu odkazů na nejrůznější historické události a prvky současné doby a nejrůznější nápady. Tvůrci si v seriálu hrají nejen s diváky, ale tak trochu mi místy připadalo, jako by si snad hráli sami se sebou a Space Dandy tak byl jakousi animátorskou ódou na radost. Ičidžigen, nidžigen, sandžigen… Samozřejmě ne všechny epizody byly na plný počet, samozřejmě ne každému tento vskutku roztodivný eintopf může býti po chuti, ovšem jedinečná, svérázná atmosféra a půvab seriálu vlastní mi nedokázaly zabránit udělit plný počet a mnout si dlaně na chystané letní pokračování. Tímto ukončuji tuto slovní omáčku, v níž bych klidně mohl ještě pokračovat, leč teď mám chuť si zas honem pustit ten chytlavý ending, v němž použita skladba od Ecuko Jakušimaru jest!

Určitě lepší než první série – to musím předeslat hned v úvodu, abych osvětlil své o hvězdičku vyšší hodnocení. Původně jsem totiž na druhou sérii ani koukat nechtěl, ale jelikož mi v podzimní sezóně anime podobného ražení chybělo, zkusil jsem dát Aladinovi a jeho bandě druhou šanci u druhé série. A vesměs toho nelituji. Druhá série Magiho má o něco lepší kresbu a animaci, zhruba stejně kvalitní hudbu, dospělejšího Aladina, o něco méně fanservisu (čímž nechci říct, že tam vůbec není, jen je ho méně než v původní sérii) a mnohem ucelenější, zaměřenější a ne tak roztříštěný děj jako v první sérii, kde mi místy připadalo, jako by tvůrci vůbec nevěděli, co (a o kom) mají vyprávět. Tady se tvůrci jednoznačně zaměřili na postavu Aladina a postavy Alibaby a Morgiany do značné míry upozadili, což mi vůbec nevadilo, neboť po jejich plochosti se mi nijak nestýskalo. Hlavní zápletkou druhé série je Aladinovo studium na škole čar a kouzel, jež je opředena různými temnými zkazkami. — Pozor, jemný spoiler! — Než se však na školu náš modrovlasý hrdina dostane, napadnou jeho posádku při plavbě piráti. A byť mi tato část příběhu i při retrospektivním pohledu zavání fillerem, právě část s pirátskými dětmi a jejich „matkou” pro mě byla asi nejzajímavější částí druhé série Magiho. V této části příběhu se mi líbil paradox dobra a zla, záporně nezáporná (či nezáporně záporná?) vůdkyně pirátů a její osud, jenž mi připomenul začátek Fullmetal Alchemist, kde se bratři Elricovi setkávají s Cornellem a Rose a jsou nuceni si položit podobnou otázkou. Samotná část v městě magie mi až tak povedená nepřišla – objeví se zde sice spousta nových postav, ovšem nebýt postavy Tita a jeho tajemství (a možná ještě pana ředitele), tak by mě mezi nimi ani jediná nezaujala. Nějakých hodin magie a učení je zde zobrazeno jen velmi málo, neboť většina času se zde soustředí jen na vztah Aladina, pana ředitele a Tita, přičemž posledních cca šest dílů zase tvoří závěrečná akce, která trvá dlouho, je velká, plná výbuchů a je vskutku megalomanská (místy jsem si říkal, zda náhodou nezašel za tvůrci na kafíčko Michael Bay), ovšem nikoli epická, což se bohužel od předchozí řady nezměnilo – stejně tak i přítomnost záporáků bez charismatu a jasnějšího, srozumitelnějšího motivu. — Konec spoileru. — Tady se prostě záporáci snaží zničit svět, protože chtějí zničit svět. Protože jsou zlí, proto. Když chce někdo pořádně demonstrovat svou sílu, stačí jen, aby si bez větší námahy zajistil od autorky mangy nějaký slušný power-up, a pak bude opravdu silný (a navíc bude mít po power-upu naprosto ohromující outfit). A když ani tohle nestačí na porážku toho úplně nejvíc největšího nejhustějšího záporáka, stačí zkusit říct pár moudrých slov pravdy a lásky, kterými porazíte už naprosto každého. Naprosto. Uff… krystalky toho šíleně sladkého patosu mám ještě teď mezi zuby. No, ukončím to tím, že je to určitě lepší než první série, ale všechna zde zmíněná pozitiva berte prosím jen relativně, tedy vzhledem k první sérii. I tak bych totiž Magiho náročnějším anime divákům spíše nedoporučil než doporučil.

Bones v této sezóně svými dvěma kousky jasně kraloval. Od toho prvního kousku jsem již předem očekával vzhledem k jeho tvůrcům kvalitu, jíž se mi díkybohu nakonec dostalo v požehnané míře, leč Noragami jsem začal sledoval čistě jen proto, abych měl ve výběru nějakou tu „zábavu na odpoledne”, jak píše Zíza, od níž jsem vskutku nečekal příliš. A světe div se: i přes neodlučitelný fakt, že je Noragami slátaninou všeho možného (při sledování jsem měl pocit, jako by někdo do jedné mísy postupně hodil Soul Eatera, Kenšina, Bleach, Naruta, Gingicune a Kjókai no kanata a všechno to smíchal dohromady), mě dokázal seriál hezky zaujmout. Dalo by se říci, že ze všech výše jmenovaných děl (a ještě dalších) si vytáhli tvůrci jen to dobré a dali seriálu pěkný visuál, slušnou hudbu (jak OST, tak opening i ending) a zejména dobré postavy. Ty sice nehýří bůhvíjakou originalitou, ale umí diváka pobavit, zaujmout a přinutit jej sympatizovat s nimi. V souvislosti s postavou Hijori mě potěšilo, že navzdory tradiční roli ženského zavazadla mě nijak neiritovala svým řevem, hloupými a zbytečnými kecy či nezdravě velkými dudami a u Jukineho se mi velmi líbil vývoj jeho vztahu k Jatovi. U samotné hlavní postava Jata pak tvůrci umí dobře nakládat jak s jeho šaškovským potenciálem, tak s jeho osobnostní stránkou vážnější, temnější. Celkově to pak všechno tvoří moc fajnový eintopf, jenž si za pár let bude asi jen málo lidí pamatovat, leč přesto pozoruhodný a zajímavý. Trochu slabší 4*.

Deen nezklamal. Někdy v polovině roku 2013 oznámil adaptaci Pupy s tím, že seriál bude odvysílán na podzim spolu s Meganebu!, leč co se nestalo – bylo oznámeno, že z důvodu vytíženosti bude Pupa přesunuta na leden příštího roku. A později také to, že Pupa bude jen pětiminutové anime. A… ne, prostě ne. Kdyby se něco podobného stalo v Česku, řekl bych si, že někdo prostě potřeboval pro*oustat peníze a vůbec bych se takové výmluvě nedivil. Ale snad mi nechce někdo z Japonska tvrdit, že vytvoření anime, jehož celková délka činí 48 minut (tedy asi 2 obyčejné episody anime), z čehož ještě minutu tvoří opakující opening a ending – čili celkem jen 37 minut materiálu – studio natolik vytěžuje? Kdyby těch 37 minut materiálu mělo úplně vyšperkovanou kresbu, dokonalou animaci, skvěle padnoucí hudbu, strhující příběh, perfektně napsané postavy, tak bych to možná ještě pochopil. Ale tady je jen nehezky nakreslený onii-čan… onii-čan… motýlek… onii-čan… tajemná paní… onii-čan… plyšové medvedíky… onii-čan… experimenty… onii-čan… žádný děj… onii-čan… žádné vysvětlení… onii-čan… žádná konsistence… onii-čan… cenzura… onii-čan… jedna ucházející melodie… onii-čan… onii-čan… slabé gore… onii-čan… žádný horor… onii-čan… žádná brutalita… onii-čan… žádný strach… onii-čan… onii-čan… onii-čan, dáš mi aspoň jednu hvězdu… onii-čan? Nedám, drahá Jume, protože takto pro*oustaný potenciál jsem už dlouho neviděl.

Kdybych měl přirovnat míru zbytečnosti tohoto anime v kontextu dosavadní anime tvorby k nějaké věci, byla by to kadibudka uprostřed veliké řeky, a pokud bych měl zavést měrnou jednotku plochosti postav, byl by jí 1 takeši. Takeši je hlavní hrdina… velmi, velmi výrazný hlavní hrdina, zajímavý charakter už od pohledu, a ta bloncka a bloncek, jejichž jména si nepamatuju…. taktéž parádně vykreslené postavy, které jsem si velmi rychle zamiloval a v jejichž přítomnosti jsem se vždy začal tetelit blahem! Ale dobře, žerty stranou. Upřímně nevím, zda se poslední dobou Madhouse úmyslně snaží plodit co největší mainstream, aby se zavděčil co největšímu počtu diváků, ale pokud tak opravdu naschvál činí, proč se tvůrci aspoň malinko nesnaží do seriálu přidat něco svého, nějaké vlastní, zajímavé nápady? Z Magických válek, jak zní doslovný překlad této slátaniny, čiší odbytost, nezájem a apatie tvůrců na sto honů. Opravdu, tak odbytou slátaninu takových rozměrů jsem na poli anime už hodně dlouho neviděl. Přinejmenším bych očekával, že když už se seriál jmenuje Magické války, tak v něm nějaká ta válka bude. Chyba lávky. Seriál má mít dvanáct dílů, ovšem v dosavadních pěti dílech byl jen jeden (!) větší souboj ve čtvrtém díle, přičemž zbytek je jen směskou pečlivě vybraných klišé žánru. A jakých že? „Neobyčejná” střední škola, divná ředitelka, velké kozy hlavních ženských protagonistek, alternativní svět magie, milostný trojúhelník, cosi jako hláškující přicmrndávač hlavního hrdiny a samotný tupý hlavní hrdina s temným tajemstvím týkající se jeho rodiny, který je sice neschopný, ale jakmile má ochránit ctěnou lásku či kamaráda, tak vyhraje proti komukoli… byť jen s bambusovým mečem na kendó. Ne, nemám chuť se v rozboru tohoto chrchelu rochnit jak prase v bahně. Kresba podprůměrná, animace taktéž, hudba nijaká, opening taktéž… jenom ending od mé vcelku oblíbené zpěvačky Nano ušel, ale i ten mohl být mnohem lepší. Ne, hodnocení bude nejnižší. Drbu na to po pěti dílech.

„Já jsem ta nejvyšší eminence, hlava všemi mastmi mazaná, vždy ostrým perem vládnoucí, dechberoucí básně tvořící, dokonale výstižné komentáře vždy píšící, transcendentní snové výjevy kreslící, srdce krásných žen svými písněmi jímající, bujnou, velmi hustou kadeří se chlubící, na měkkých a pohodlných ložích spící, svůj pokoj si vonnou svící zpříjemňující, jen ty nejvybranější plody života pojídající, nejsladší nektary popíjející a všemu plebsu od Horní Dolní až po Babovřesky vládnoucí, a tak vás teď všechny porazím svou ultragigahyperdupersuperkalifragilistikexpialidózně ohromující technikou Devítimocného štítu Magnuse Osmirohého ze Sedmihradských hor, jež šestiocasí mravenci na pětiwattových čtyřkolkách třikrát denně dvojmo objíždějí!” – Že jste tuto snůšku keců psanou přízračně pro nemoc čúnibjó dočetli do konce s otrávením? Nu, já vás chápu, neb s podobným otrávením jsem postupem času sledoval a poslouchal čúnibjúící Rikku. Nemám víc co říct, předchozí souvětí nechť mluví za vše. Dvě hvězdy.