POMO

A přesně pro tenhle temný rozměr a osudovou hloubku mám obecně DC postavy raději než ty pestrobarevné marvelácké. Philipsův Joker je stylově pojmuté, psychologicky kvalitně vedené a Phoenixem skvěle zahrané drama, uspokojivě vysvětlující zrod důležité komiksové postavy batmaního světa. Příčiny její prohlubující se úzkosti, vedoucí k naprosté rezignaci na víru v cokoliv dobré; i logické nalezení seberealizace v revolucionářském vedení odboje nespokojených proti vyšší společnosti. Film je skutečně popkulturní vezí Scorseseho Taxikáře, navíc výborně propojenou se zrodem Batmana - jak scenáristicky tak náladově, onou batmanovskou temnotou. Pátou hvězdu nedávám, protože mě vyvrcholení filmu nepřekvapilo ani nijak extra nenadchlo - předpokládal jsem ho a doufal, že nebude tím “největším”, co film nakonec přinese.

Odvykačka od sexu, alkoholu a párků. A od bydlení v podkroví. Úmyslně až karikaturisticky odpudivá zážitkárna z horší hamburské čtvrti sedmdesátek minulého století, ze zahulených pajzlů plných výstavní lůzy, s šokující brutalitou a kreativní úchylností překračující meze i ty nejodvážnější kino produkce. Umělecký vklad pocítít až v posledním, dlouhém a pečlivě promyšleném záběru, zbytek je pouze alternativní zvrhlá zábava pro otrlé zvědavce, která má jakože reflektovat nějakou společnost v nějakém období. V tom sice film nejde brát vážně, ale že si ho zapamatujete na dlouho, že budete desítku scén z něj opakovaně vytahovat s kamarády u piva, a že ho dlouho nikdo netromfne, to si můžeme být jistí. Dokonce bych u něj čekal jisté zkultovnění. Počas a bezprostředně po shlédnutí max tři hvězdy, ale časem to roste na bizardní hodnotě a vábí k dalšímu shlédnutí. [Helsinki IFF]

Bykov opět poukazue na zkorumpovanost Ruska, ale zároveň i na nezbytnost existence sociálních vrstev (protože jinak společnost prostě nemůže fungovat). A jak chce dát za pravdu více stranám, navíc sofistikovanou konstelací postav ale přitom polopatě (film je čistým mainstreamem), trochu mu to rozložení sympatií mezi hráče této vražedné hry ke konci zadrhává, a je pocitově zmatenější. Díky nepředvídatelnému vývoji a kvalitní formě je však jeho biják pořád vysoce “enjoyable”. [Helsinki IFF]

Překvapivě silné drama na to, co jediné se v něm děje (kluk vychovává sám dítě). Jednak pro otočení obvyklé role single matky na chlapa, což je méně častý případ, jednak pro sociální vypravěčskou schopnost režisérky, a taky pro chytře pojmuté vedlejšími postavy, které fungování otce s dítětem ovlyvňují. [Helsinki IFF]

Fantaskní námět s potenciálem. Pro drama a myšlenku, které chce vystavět a říct (rodina a potomci jsou to nejdůležitější, nechtějme od nich unikat) ale strašně chabě zužitkovaný. Levná produkce by mu přitom v případě chytřejšího a smyslupnějšího scénáře ani tak nevadila. [Helsinki IFF]

“Hezký film pro lidi” o nepravděpodobné lásce s překážkama (jak jinak), mezi problémovou, marnivou Finkou a hodným íránským přistěhovalcem (s dcekou). Klišé se srdcem a vtípkami kolem finských zvyklostí. [Helsinki IFF]

“Decentně zrežírovaná předehra k Pornhub videu milf-stepmom-něco” - chce se napsat první půlhodinu. A že dojde i na to porno s překvapivými detaily a naturalismem. Z nezodpovědného rozmaru padesátnice, který se jeví být pouhou zábavou pro znuděné paničky, se ovšem vyklube rodinné drama nečekaných rozměrů s dopadem na všechny zůčastněné. Dánové opět psychologicky precizně otvírají téma temných odstínů lidské povahy, tentokrát těch nejnebezpečnějších ženských, manipulativních. Scéna protiútoku hlavní představitelky ve chvíli, kdy je obviněním zahnána manželem do kouta, je nejotevřeněji přiznávající nejtypičtější špatnou charakterovou črtu něžného pohlaví. Na dnešní dobu překvapivě otevřeně a přímě. Trine Dyrholm se až divím, že se jí do podobné role chtělo. [Helsinki IFF]

Postavami jednorozměrné a filmařsky lampasácké revenge brutality mi v rámci žánrových guilty pleasure nevadí, ale The Nightingale chce se svým velmi omezeným vypravěčským talentem, schopným maximálně spomenutého, být tematicky významnou výpovědí o kruté době osídlování Austrálie Angličanama s jejich povýšenectvím a krutým zacházením jak s aboridžincema, tak trestancema. Zavraždění batolata, znásilňování, zabíjení sedláckých rodin jen pro zábavu. Po velmi silném úvodu, naznačujícím brutální revenge flick, film postupně přelaďuje na duchaplnější cíl, přičemž celý čas působí jako drahé cvičení průměrného žáka filmařiny. [Helsinki IFF]

Studie charakteru islandského poldy, táty, dědy a hlavně čerstvého vdovce, který odhalí tajemství zesnulé ženy. Žádná detektivka, ale silně komorní drama o životní lásce za hrob, sklamání a odpuštění. Na oko jednoduchý námět je ozvláštněný vyprávěním, kde si divák musí sám odpovídat na některé otázky, a kreativními scenáristickými / střihovými vsuvkami, které ho dělají zajímavým a osobitým (úvodní zachycení tváří islandského počasí, policejní monitory, padající kámen atd.). Plus vynikající Ingvar Sigurðsson. [Helsinki IFF]

Film, zachráněný kameramanskou prací “s černobílem”, rámováním a svícením. A produkčním vystižením doby kulisama a kostýmama. Vypravěčskou strukturou však naprosto jednotvárný, postrádající dramatický oblouk, uměleckou symboliku, sofistikovanější střihové postupy i vnitržní emocionální vývoj, který mu mohla aspoň částečně dodat (pohříchu naprosto absentující) hudba. Nabarvenému ptáčeti chybí většina toho, co jeho typ filmu potřebuje. Postavy mají výstižné tváře, ale setrvají pouze pár minut, většinou téměř nepromluví, a filmu nic nedají. Pouze svojí hnusotou přispějí k další a další předčasné ztrátě nevinnosti kluka v ošklivém prostředí. A že to celé má být právě o oné ztrátě, pochopíme až z posledních pár minut, po téměř třech hodinách monotónního kupení stejně vypadajících a vyznívajících epizodek na sebe.