POMO

Parádní rozjezd a vizuálně úchvatné představování jednotlivých monster, zazděné nezáživnou prací s příběhemm a podceňovaním divákova intelektu. Warnerům se díky Garethu Edwardsovi podařilo důstojně restartovat godzillý kult, v předešlém filmu úspěšně propojili motivy a atmosféru japonského filmového mýtu s technickou bombastičností hollywoodských blockbusterů. A ne aby si dali záležet a naplnili předpokládané divácké očekávání, oni svěří další dva díly tvůrcům průměrných, nezajímavých hororů. Vysoký rozpočet nalitý do prvotřídního CGI přece stačí, cílovka je tady blbá a stačí ji hezká monstra. Uvidíme, jestli tento přístup změní s novou paní CEO.

Nejlepší dvě scény trojku otvírají a jsou spíše zakončením dvojky. Pak začíná nový, trochu jiný film. Naznačené filmové univerzum je rozpracováno, potkáváme se s jeho nejvyššími šedými eminencemi. Výlet za nima ale jak prostředím, tak akcí nedosahuje dramatické koulervoucnosti ani vizuální spektakulárnosti Říma z dvojky s jeho diskotékou, katakombama a šéfkou Camorry. A stylová elegance předešlého dílu se 100%-ním zaměřením na Wicka se mění v nepředvídatelnou fantasknost s výraznějšími logickými chybkami a s více postavami, ovlyvňujícími Wickův osud jinak než smrtelnou ruční zbraní. V rámci žánru ovšem pořád solidní zástupce jeho referenční série.

Odloučení, které nemuselo být. Příběhově pro mě nejsilnější film letošního Cannes. Snímek, na který bych po přečtení synopse nešel, ale po vítězství v sekci “Jiný pohled” zvědavost neodolala. S emocema nepracuje hollywoodsky přímočaře. Bolest a lítost, kterou cítíte k postavám neroní slzy, ale těží na srdci, až dusí. A nepomůžete si, protože nemáte jak pomoct postavám. Krásný film. [Cannes]

Fakt bacha na trolly - je to milá a zábavná čekačka na báječné finále, o kterém nechcete předem nic vědět. Zábavná duem diváckých miláčků, kteří si delikátně užívají každou scénu/gesto (Brad má nakonec lepší roli než Leo), a milá prostředím filmařiny a vystižením barevně pozitivních, bezstarostných šedesátek v LA. Margot jako Sharon Tate je ultimátní blonďatý anděl, vyvážený kontrast k vybraným hipisáčkám z Mansonsova gangu. Ty jsou naopak vyobrazeny jako nejhorší sebranka a adekvátně se k nim přistupuje (bravo Quentinovi za odvážný, svěží vánek nekorektnosti v této fucked up #MeeToo době). V dialozích i významu jednotlivých scén z westernů Ricka Daltona (Leova postava) v kontextu k filmu jako celku ale působí Tarantinova kreativita trochu unaveně. Asi jako cameo Franca Nera v Djangovi - příjemmné svojí přítomností, ale dialogově bylo nejslabší, chce se říct až bezpointovou scénou filmu. Většina z nás má za Tarantinovo mistrovské dílo z poslední dekády buď Bastardy, nebo Djanga (můj případ). Tak až takový majstrštyk od Tenkrát v Hollywoodu nečekejte. Kvalitativně je to spíše Osm hrozných v obrácené, božsky odlehčené náladě. A s BÁJEČNÝM finále. [Cannes]

Dobře zahraná, solidní krimi s vraždou a vyšetřováním, ale bez přidané hodnoty jakou by pro ní mohlo být tematické propojení s něčím zajímavějším, nebo filmařská inovace ve formě vyprávění. [Cannes]

Někdo má za romantiku Casablancu nebo Pretty Woman, někdo bude mít tohle. Na první pohled nesourodá dvojice si k sobě vytvoří pouto skrze S/M. Pojmuto otevřeně bez servítků ale slušně, civilně, s vážností i humorem, a hlavně uvěřitelně, s funkčním psychologickým pozadím. Což se u těchto filmů, kterých je už tak málo, takřka nevidí. Režisér totiž nechtěl natočit kontroverzní film o S/M, ale úsměvné lidské drama o zblížení dvou outsiderů v prostředí, které je pro většinu diváků neznámé nebo nepochopitelné. [Cannes]

Fajn rekonstrukce velké události italské historie. Jejich spleť mafií je vděčné divácké téma a pozorování různorodých hereckých kreací postav mafiánských bosů je pro milovníky dramat a thrillerů žůžo. Proto škoda, že tady jako kdyby chyběla první třetina 3-hodinového filmu, protože o postavách, které se propírají v druhém plánu, nic moc nevíme. Většina mafiánů, které hlavní postava napráská a pak na ně koukáme u soudu (či jinde), jsou spíše panáčkama na odstřel a jejich osobní vztah k Buscettovi, čím konkrétně si spolu prošli, je nám neznámý. Mimo tento handicap, který třeba některým divákům vadit nebude, je to filmařina řemeslně na úrovni a s výborným Pierfrancescem Favinem. Já ale dávám jasně přednost třeba sice fiktivní, ale cinematičtější, atmosferičtější a dramatičtější Subuřře. [Cannes]

Nejjemnější podání hrůz Hitlerovy války. A přesto emocionálně devastující. Poetický pomník jednomu rakušáckému sedlákovi se svědomím, kterého příběh je až mrazivě podobný příběhu jisté československé historické osobnosti (fašizmus a komunizmus jsou to samé, akorát jeden z nich zašel dál). Místama možná zdlouhavější, ale ve výsledku přehledně strefující všechny styčné myšlenky a pocity příběhové koláže. Navíc, prostředí rakouských alp je pro mě každé léto hlavním přírodním útočištěm a meditativní katarzí, takže jsem se do tohoto Malickova propojení života s přírodou ponořil jak na pozvání. Krásný film. [Cannes]

A pak že dostat film do jedné z hlavních sekcí v Cannes je největší festivalová prestiž na světě… My ass. Nic proti konceptu - vzbouření proti systému nebo dekadentní osvobození od společenských konvencí jsou silná temata, a vidět na velkém plátně v Cannes, jak na sebe lidi čůrají nebo se řežou bičema je vítaný zážitek. Ale to lobotomické zpracování, nudné nafukování stopáže pomalýma a prázdnýma scénama jak protagonisti chodí po lese a tupě koukají minutu doprava, minutu doleva, minutu na sebe, pak projdou dva kroky do strany a znovu to samé, to je čirá filmařská sra*kovistost. [Cannes]

Křehká studie charakterů dvou žen které spojí osud, aby si vzájemně pomohli v těžších životních situacích, aby změnili negativní přístup k okolnostem, které je obklopují. Dalo by se namítat, že tato premisa mohla být součást košatějšího příběhu se zajímavější zápletku, ale je to tak psychologicky přesné a tak skvěle zahrané, že si to samo se sebou vystačí až k divákově dojetí. A to si postavy jen povídají, vnímají se a reagují na sebe. [Cannes]