POMO

Prostředím a počasím atmosférický slasher, s dobře vybranou i hrající Sarah Kendall v hlavní roli. Bát se u něj zrovna nebudete, ale identita vraha je dobře utajená, mordy uspokojí slušným provedením a finále správným vygradováním. Akorát škoda, že je nedostatečně vysvětlené. Když tedy nepočítáme ten uměle našroubovaný dovětek. Musíme se spokojit s nejednoznačností propojení snů hlavní postavy s událostmi ve filmu.

Neodolatelně sexy hříčka, u které jsem se nesmírně těšil na pečlivě skrývanou a emotivní pointu, která ještě více potvrdí její chytrost. Ale ona se místo toho jenom zacyklí sama do sebe, překombinuje všechno se vším překombinovatelným a zůstane “pouze” tou sexy hříčkou. Parádně gradující, efektně natočenou a se zajímavým příběhem.

Dobré obsazení, ale špatná režijní míra pro satiru. Dvojice záporáků je spíše ke smíchu než hrozivá a pokud je taková úmyslně, filmu to nepřidává ale naopak ho to shazuje. Vůbec balanc napětí a černého humoru je zde nevyrovnaný. Romantický “car wash” s vlasy Maiki Monroe ale nezapomenutelný, už ho praktikuji i doma.

Za dlouhá léta nejoriginálnější a nejpovedenější zjevení se ďábla na zemi. Takřka apokalyptických rozměrů, přestože sledujeme pouze hrstku postav v okolí malého města, které před ním prchají. Děj napěchovaný zvraty a střídáním lokací; zoufalý pocit neustálého nebezpečí z nepředvídatelně skrytého zla; vypečené gore scény, pro jaké by se Hollywood neodvážil; solidní režie jako z kvalitního rodinného survival dramatu. Ne všechno ve filmu dává smysl, ale jeho naléhavý drive v kombinaci s uvěřitelností nadpozemské hrozby je peckový.

Ideálka na posilvestrovskou kocovinu. Žádné dialogy, jenom pro Johna Woo typicky efektní obrazové vyprávění příběhu jak v devadesátkové vandammovce. Se slušnými akčními scénami a s coby “akčním hrdinou z lidu” přijatelným Joelem Kinnamanem. Takový scenáristicky línější Nobody, bez humoru. S trochou kýče, např. když se truchlícímu tátovi zjeví tvář jeho mrtvého synka ještě i ve vánoční kouli. A bílé holubice ve filmu nebyly, nebo jsem si je nevšiml?

Skvělá duchařina v novém pojetí, s fajn nápadem spojení se s “druhou stranou” a civilními teenage postavami, kterých vztahové drama je stejně silné a důležité, jako mysteriózní rozměr. Neokoukané tváře, čím dál tím pochmurnější nálada a husté uzavření příběhu. Australská prvotina kvalitativních parametrů nejlepších kousků producenta Jasona Bluma.

Na papíře mohla ta kadence nečekaných zvratů, neustále stupňujících vyhrocenost situace, vypadat dobře. Ale co do pravděpodobnosti a uvěřitelnosti je výsledek děravý jak řešeto. A blonďatá máma, která měla být motorem filmu, je takřka k smíchu. Nepovedený pokus opepřit tradiční námět home invasion. Áčkovou herečku Joely Richardson si pamatuji jenom z lepších filmů.

Hned úvodní čtvrthodina mistrovsky představí ústřední postavy, jejich vnitřní bolesti, konflikty a životní motivace. Především postavu Enza Ferrariho, továrníka a inženýra, železného a zásadového muže s pošramoceným rodinným životem. Adam Driver se pro tuto roli narodil, energie a tón filmu stojí ještě více na něm, než na autech. Osudová a zároveň energická hudba Daniela Pembertona, místy doplněná vokály, dává filmu duši. Retro stylizace prostředí i ostatních postav je skvělá, každý z vedlejších herců disponuje potřebnou osobností. Trefné dialogové hlášky, které osvětlí smrtelné nebezpečí vášně závodníků i nelehkou pozici Ferrariho a jeho firmy v daném odvětví - odpovědnost za životy v honbě nejenom za prestiží, ale i kardinálním udržení firemního byznysu.

Těch 140 minut oteče jak voda. J.A. Bayona ovládá řemeslo a žánrová pravidla, a má v ruce silný skutečný příběh. Nezdržuje se v prologu ani v letícím letadle a své postavy háže do sněhového pekla co nejdříve. Až tam je poznáváme. Vzájemné zpovědi pocitů v zoufalé situaci fungují a rostoucí počet průběžně umírajících přidává na dramatičnosti. Kanibalismus je podaný decentně a šokuje především tím, jak dlouho na něm hrdinové příběhu museli fungovat. A jak si na něj zvykli. Dobří herci a působivé uzavření filmu s myšlenkami mezi řádky. Výtku mám pouze k práci s orientací při střihu některých záběrů zkoumání horské oblasti kolem letadla.

Typická role pro skvělého Barryho Keoghana ve vztahovce s odstíny Talentovaného pana Ripleyho, v prostředí Favoritky s britpopovými šlágry. Panoptikum postaviček bohaté rodiny, do které se Keoghanova postava infiltruje, ovšem nevzbuzuje pochopení, zájem ani soucit diváka, na čemž padá i pro dramatizaci filmu klíčová pavučina jejich vztahů s ním. Vztahů, které prostě nejsou správně budované. Film se tak stává ambiciózním, ale nedostatečně fungujícím cynicko-psychologickým konstruktem s několika zajímavými scénami a neustálou, zvědavost vzbuzující nejednoznačností. I ta ale nakonec působí spíše výsledkem stejně nepřesné režie, s jakou Emerald Fennell vedla Promising Young Woman.