Vladimír Körner

Jeden z nejvýznamnějších českých scenáristů a spisovatelů.

Pro jeho dílo jsou určující traumatické zážitky z dětství. Narodil se v Prostějově - cestou do Uhřic u Kojetína, kam se jeho rodina vydala po odsunu ze Sudet. Otec, člen tajné odbojové organizace, byl před synovýma očima zastřelen 7. května 1945 („in memoriam" dostal dva válečné kříže). Malý Vladimír Körner pak přestal mluvit – pomohlo až přestěhování zpět do otcova rodiště, Zábřehu na Moravě. Zde V. Körner zažil odsun Němců, v letech 1953 až 1954 se tu učil sedlářem a podkovářem. V letech 1954 až 1957 studoval na Průmyslové škole filmové v Čimelicích, následně pak na FAMU obor scenáristika a dramaturgie (u F. A. Dvořáka a M. Kundery). Školu zakončil v roce 1963 absolventským filmem ZÁVORY (rež. M. Nikolov, scénář s V. Goldmannem).

Už během studií je zaměstnán jako dramaturg (programově se distancuje od tzv. české nové vlny) a od roku 1970 i jako scenárista Filmového studia Barrandov. Při privatizaci FS Barrandov je v roce 1991 propuštěn pro nadbytečnost a stává se spisovatelem z povolání. Jako scenárista píše zprvu příběhy ze současnosti - středometrážní ČAS JEŘABIN (1963, rež. M. Sobota), snímek DEVÁTÉ JMÉNO (1963, rež. J. Sequens) a film MÍSTENKA BEZ NÁVRATU (1964, rež. D. Klein a M. Sobota) - s Dušanem Kleinem spolupracuje i později na snímku SÁZKA NA TŘINÁCTKU (1977, podle A. Wintra). Poté, co jsou jeho scénáře zamítány jako politicky nevhodné, uchyluje se námětově stále více do minulosti. Neschválené scénáře přepracovává do prozaické podoby, a když jsou vydány, zpětně se mu je pak často daří prosadit do výroby. V roce 1967 se poprvé setkává s Františkem Vláčilem, když se vedení Barrandova z finančních důvodů rozhodne natočit v kulisách postavených pro MARKETU LAZAROVOU druhý středověký film. Vzniká výborný snímek ÚDOLÍ VČEL a vzápětí další úžasný film ADELHEID (1969). Následné společné plány (scénář ZJEVENÍ O ŽENĚ RODIČCE) přerušuje normalizace a tak se nakonec dvojici podaří realizovat jen středometrážní POVĚST O STŘÍBRNÉ JEDLI (1973). ZÁNIK SAMOTY BERHOF, který chtěli natočit, v roce 1983 úspěšné realizuje režisér Jiří Svoboda. František Vláčil dostává ultimátum: může točit, ale jedině bez Körnera. STÍN KAPRADINY (1985, podle novely J. Čapka) je posledním projektem, na kterém se dvojice setkává – ovšem Vláčil už je v pokročilém stádiu alkoholismu, Körner se nesmí zúčastnit natáčení a scénář z roku 1967 jakkoli měnit.

V 80. letech spolupracuje V. Körner s Antonínem Moskalykem – jejich nejúspěšnějším společným dílem je KUKAČKA V TEMNÉM LESE (1984, podle Z.K.Slabého a E. Pergnera). Se slovenským režisérem Miloslavem Lutherem vytváří zejména zdařilý televizní seriál LÉKAŘ UMÍRAJÍCÍHO ČASU (1984, v roce 1990 sestříhán do filmu SVĚDEK UMÍRAJÍCÍHO ČASU) a snímek ANDĚL MILOSRDENSTVÍ (1993, v roce 1994 obdržel V. Körner za scénář cenu Prix Europa Berlín a byl nominován na cenu Český lev). Po úspěšné spolupráci s Karlem Kachyňou na filmu CUKROVÁ BOUDA (1980) je jejich další společný projekt DER LEBENSBORN – PRAMEN ŽIVOTA v pražské televizi zamítnut a pod záštitou ČT Ostrava se ho později ujímá režisér Milan Cieslar (natočen 2000,V.Körner nominován za scénář na cenu Český lev), který od té doby s Körnerem programově spolupracuje – např. snímek KREV ZMIZELÉHO (2005, také jako čtyřdílný tv.seriál). Dalším režisérem, který v současnosti natáčí Körnerovy scénáře, je Jaroslav Brabec: KUŘE MELANCHOLIK (1999, podle J.K. Šlejhara) a tv. film POST BELLUM (2009), který chtěl ještě na Barrandově v 80. letech točit J.Menzel. Některé scénáře - např. SMRT SVATÉHO VOJTĚCHA (knižně vydáno 1993)- na filmové zpracování stále čekají. V roce 2004 získává Vladimír Körner od FITES Cenu Vladislava Vančury za umělecký a osobní vklad do filmové tvorby.

Je otázkou, nakolik lze hodnotit Vladimíra Körnera jako scenáristu na základě snímků vzniklých podle jeho předloh. Jeho příběhy jsou totiž natolik pesimistické, že má většina režisérů tendenci je „vylepšit“ aspoň optimističtějším zakončením. Tomu, koho zajímá, jak asi vypadaly původní scénáře, lze jen doporučit Körnerova knižní zpracování.

Juvelino "juvelinokivi" Kivi