Arnošt Lustig

Spisovatel Arnošt Lustig se narodil 21. prosince 1926 v pražské Libni do rodiny maloobchodníka. Kvůli svému židovskému původu musel odejít z měšťanky, vyučil se krejčím a pracoval v ozdobnické dílně. Následně byl zavlečen do terezínského ghetta (1942 – 1944) a poté do Osvětimi a Buchenwaldu (1944 až 1945).

V dubnu 1945 se mu podařilo uprchnout z transportu do Dachau a ukryl se v Praze (třikrát byl odsouzen k trestu smrti). Studoval obchodní akademii (1945) a novinářství na Vysoké škole politických a sociálních věd (1945 – 1950), kde získal titul Ing. (1954). Už od roku 1946 pracoval jako novinář a jako válečný dopisovatel dvakrát odjel do Izraele během první arabsko – izraelské války (1948 a 1949).

Dále byl reportérem a režisérem Československého rozhlasu (1950 – 1958), odbyl si základní vojenskou prezenční službu (1952 – 1953), vedoucím kulturní redakce „Mladého světa“ (1959 – 1961) a scenáristou Filmového studia Barrandov (1961 – 1968). Po sovětské invazi emigroval přes Itálii do Izraele (1968 až 1969), jako filmový scenárista do Jugoslávie (1969 – 1970) a roku 1970 do USA.

Zde vyučoval literaturu a film na University of Iowa a University of Nebrasca (1970 – 1973) a American University Washington, D. C. (1973 – 2004), kde byl od 1978 profesorem. V časopise „Partyzán“ používal mj. pseudonymu Alus. Jeho díla byla překládána do řady jazyků (oblíbená byla nejen v Čechách, ale též v USA a jinde).

Po roce 1989 se Arnošt Lustig pravidelně a trvale vracel do Prahy, krátce zde byl i šéfredaktorem české verze časopisu „Playboy“ (1995 – 1997). Kulturně činný zůstal až do konce života. Za povídky „Noc a naděje“ byl v USA pasován na Rytíře řádu Marka Twaina (2010). Lustig si ve své spisovatelské tvorbě zpracovával své vlastní zkušenosti ze svého věznění a z holocaustu.

Nejčastěji psal různé povídky a psychologické romány a prózy, v nichž se často jeho antihrdinové snaží vzepřít svému osudu v mezních situacích. Zpracovával pravdivé a skutečné události (často z vlastních zkušeností), které líčil ve stručné strohosti a až naturalisticky. Svá starší díla později neustále zásadně přepisoval a upravoval. Nejprve přispíval do periodik a časopisů („Partyzán“, „Lidové noviny“, „Host do domu“, „Rudé právo“, „Plamen“ nebo „Mladá fronta“).

Psal povídky, novely, prózy, romány a reportáže („Noc a naděje“ 1958, „Démanty noci“ 1958, „Ulice ztracených bratří“ 1959, „Můj známý Vili Feld“ 1961, „První stanice štěstí“ 1961 „Dita Saxová“ 1962, „Nikoho neponížíš“ 1963, „Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou“ 1964, „Bílé břízy na podzim“ 1966, „Hořká vůně mandlí“ 1968, „Miláček“ 1969, „Z deníku sedmnáctileté Perly Sch.“ 1979, „Colette“ 1992, „Tanga“ 1992, „Kamarádi“ 1995, „Propast“ 1996, „Lea“ 2000, „Krásné zelené oči“ 2000, „Deštivé poledne“ 2002“, „Na letišti“ 2003 či „Zloděj kufrů“ 2008), libreta („Noc a naděje“ 1960) a nebo rozhlasové hry („Pražské křižovatky“ 1966 a „Člověk ve velikosti poštovní známky“ 1968).

Během svého působení ve Filmovém studiu Barrandov se Arnošt Lustig jako scenárista podílel pouze na filmech, které vznikly podle jeho předloh. Zpracoval povídku „Noc a naděje“ za režie Zbyňka Brynycha jako TRANSPORT Z RÁJE (1962), kde byl i odborným poradcem, povídku „Tma nemá stín“ v režii Jana Němce jako DÉMANTY NOCI (1964) – získal Křišťálový sedmiramenný svícen (2002) na festivalu Devět bran, a stejnojmennou novelu DITA SAXOVÁ (1967) za režie Antonína Moskalyka – Peněžitá odměna FSB (1968) za rok 1967.

Stejně vzniky i výrazné televizní filmy MODRÝ DEN (1960) a MODLITBA PRO KATEŘINU HOROVITZOVOU (1965). Podle jeho povídek vznikly studentské snímky SOUSTO (1960) Jana Němce, ĎÁBELSKÁ JÍZDA NA KOLOBĚŽCE (1963) a KRÁLÍČEK (1963) Dušana Kleina. Pomáhal tvořit dokumenty (PÍSNIČKÁŘ, KTERÝ JEŠTĚ NEZEMŘEL aj.) a krátce před smrtí si zahrál nápadníka Arnošta v komedii Marie Poledňákové LÍBÁŠ JAKO BŮH (2008).

Za své dílo byl Lustig několikrát oceněn doma i v zahraničí: Státní cena (1967) za „Modlitbu pro Kateřinu Horovitzovou“, Cena Karla Čapka (1996), Medaile „Za zásluhy“ I. stupně (2000), Cena za celoživotní dílo (2004) od Americké akademie umění a věd, Cena Vladislava Vančury (2005) od FITESU, Medaile Artis Bohemiae Amicis (2006) či Cena Franze Kafky (2008).

Dále obdržel bezpočet nominací (včetně na Pulitzerovu nebo Nobelovu cenu). Se svojí ženou, redaktorkou Věrou Lustigovou (1927 – 2009), měl syna režiséra a scenáristu Josefa Lustiga (*1951) a dceru antropoložku a dokumentaristku Evu Lustigovou (*1957). Světově uznávaný spisovatel Ing. Arnošt Lustig zemřel po těžké nemoci 26. února 2011 v rodné Praze ve věku nedožitých pětaosmdesáti let.

Jaroslav "krib" Lopour