Annie Girardot

L’amour, la vie et la mort - láska, život a smrt. Tři slova, která se objevují v názvech filmů Annie Girardot stejně tak často jako v jejím životě.

Opravdovou hvězdou 70. let se stala v rolích silných, nezávislých, tvrdě pracujících a často osamělých žen. Policejní komisařky, taxikářky, soudkyně, advokátky hrdě čelící osudu, které nikdy nečekají na pomoc svého ochránce byly v jejím podání maximálně přesvědčivé. Není pak divu, že ji feministická hnutí ve Francii používala za svoji ikonu. Ale skutečný život této drobné dámy s nimi měl pramálo společného. Nebo možná právě jednu polovinu. Herectví - své práci se totiž věnovala naplno. Uměla žít pro film a film byl jejím životem. Bojovala za svoji práci stejně jako za to být matkou. Film pro ni zpočátku neznamenal skutečnou seberealizaci a zdroj štěstí. Usilovala spíš o právo na toto řemeslo. To, že ji nevyléčitelně zasáhnul, to si uvědomila až o mnoho let později.

V roce 1959 ji pro film objevil slavný italský režisér Luchino Visconti, aby v Rocco a jeho bratři hrála Nadju, dívku stojící mezi dvěma muži v podání Alaina Delona a Itala Renata Salvatoriho. Před tímto úspěchem již měla vystudovanou pařížskou konzervatoř, tančila v kabaretech, byla členkou prestižního divadelního souboru Comédie Française a už o tři roky dříve hrála ve filmu Třináct u stolu A. Hunabellea.

Na cestě mezi Paříží a Římem  

S Itálií Annie poznala nejen Viscontiho tvorbu, Renata Salvatoriho - ten se o rok později stal jejím jediným manželem a otcem jejich dcery Giulie, ale taky nový život, tolik odlišný od toho pařížského. Annie žila jen pro teď, pro ten každičký okamžik a svůj francouzský i italský život vychutnávala plnými doušky. Když ve své knize vzpomínek vypráví o neustálých cestách mezi Římem a Paříží, přiznává, že necestovala - pokaždé se vracela domů. Dva domovy k ní nedomyslitelně patří, tak jako dvě tváře, jenž nám nastavuje. Je tady smutný výraz bytosti smířené snad se vším a čekající na další roli, na to, co jí život ještě přinese a támhle stojí energická dáma, která má ve všem jasno. A pak tu máme silné ženy, co se s životem umějí poprat. Ty patří do filmu a Annie, staromódní dáma realitě? Kde je klíč k iluzi o její osobnosti, z níž tak bezostyšně čerpají všechny její role?

Cestu dvěma životy zahájila rodilá Pařížanka (25. 10. 1931) záhy. Než její matka začala pracovat jako porodní asistentka ve válkou se zmítajícím Caen, vyrůstala malá Annie u bezdětného, přísného a poněkud podivného manželského páru lékařů, kteří se v ní viděli. Na konci války na vlastní kůži prožila vylodění spojenců v Normandii. Hřmotné bombardování, zrady, ztráty, lidská sounáležitost. Zkušenosti, které formovaly výraz duše snad každého dítěte své doby. Po mnoho let se stylizovala do role dívky, jejíž otec zemřel, aby se jednoho dne již jako uznávaná herečka probudila z nostalgické pohádky, jejímž nezvaným vypravěčem je její matka. Ta toto považovala za nejlepší způsob, jak uchránit své děti před ponížením v očích pokryteckého světa, totiž tím, že jejich otec měl jinou rodinu. A možná právě v tomto okamžiku můžeme spatřit původ té neutuchající energie, k tomu být vždy dokonalou partnerkou, manželkou i matkou. Annie je dnes přesvědčena (nebo spíš smířena) s tím, že spokojená žena je vždy perfektně nalíčená, upravená, nikdy si nestěžuje a předchází všem konfliktům ve vztahu, jen pak ji muž neopustí... Ve svém receptu, o tom, jak si zajistit klidný život nás ujišťuje o své spokojenosti, přesto cítíme i hořké jadérko, do kterého není radno kousnout.

Celé roky žila s „Italsky snadno a rychle“, nevěděla, kam patří. Paříž, to byly snídaně s matkou po představení, smích, dým cigaret a kocourova společnost. Řím měl pro ni jinou vůni, byl tam milovaný muž, od kterého chtěla, aby byl jediný. Trvalo jí pěknou řádku let, než pochopila, že jediným východiskem vztahů, které umírají je odejít. A pak v Miláně ukrytá dcera Giulia. Pro svoji italskou rodinu totiž nebyla víc než umělkyně, která do skutečných věcí nemluví. Nuže, kde je ta sebevědomá, cílevědomá a vůbec všeho si vědomá herečka, která své dramatické umění tak skvostně předvádí v komediích i dramatech? Kde je ta přesvědčivě zahraná stařena z Pianistky (2001) nebo hrdinka Lelouchova snímku z roku 1967 Žít a užít s Yvesem Montandem? Mimochodem, právě Claude Lelouch jí dal největší příležitost, k vyjádření sebe samé. A co teprve profesorka, která spáchá sebevraždu, leč zabila ji naše společnost? Tento film, Zemřít pro lásku z roku 1970 z ní udělal skutečnou hvězdu. Z dnešního pohledu mnohokrát použité téma ve své době dokázalo šokovat. Navíc nezůstalo jen u vzbuzování senzací, madame Girardot jako učitelka milující mladšího studenta strhla pozornost i získala uznání.

V dětství chodila snít do kina, v úspěšných létech myslela, že ve snu žije. Dělat si však obraz zasněné bytosti, to by byl zásadní omyl. Annie nikdy neztrácela čas, točila ročně kolem pěti filmů režisérů jako Marco Ferreri, Luchino Visconti, Roger Vadim nebo Philippe de Broca a jak jinak, než po boku stejně slavných herců. V roce 1965 to byly na festivalu v Benátkách oceněné Tři pokoje na Manhattanu Marcela Carného. O čtyři roky později Muž, který se mi líbí s Jeanem-Paulem Belmondem, v roce 1970 Novicky s Brigitte Bardot. Sama herečka za nejdůležitější moment hraní považuje pohled očí, výše zmiňované kolegy pak za největší hvězdy. Vedle nich samozřejmě nemůžeme zapomenout na Philippa Noireta, se kterým hrála ve čtyřech filmech na upravené téma „chlapec potká dívku“. Komedie, jejichž humor vyplyne z konfrontace opačných charakterů hrdinů. Na jedné straně nesmírně energická dáma (jakou tedy Annie zřejmě skutečně je), na druhé straně roztržitý muž středního věku. Proto v roce 1971 pětatřicetiletá Muriel o prázdninách potká osamělého Gabriela - Noireta (Stará panna) a během následujícího roku, v Molinarově Mandarínce vytvoří manželský pár s hoteliérem Georgesem (opět Noiret). Jejich nejznámější dvojicí se stala až policejní komisařka Lisa, která doslova vrazí do roztržitého profesora řečtiny a ještě přitom stačí odhalit zločin (Něžné kuře). Ve volném pokračování Ukradli torzo Jupitera (1980) pak profesor Lemercier se svojí novomanželkou Lisou vyráží na svatební cestu do Řecka. Ve stejné době vznikla ještě jedna podobná komedie. V Jeden hot a druhý čehý režiséra Clauda Zidiho jí ve stvoření neslučitelného páru pomáhal Louis de Funès a dá se říct, že Annie Girardot v roli de Funèsovy manželky byla jediná (samozřejmě s výjimkou Claude Gensac), která se nenechala zastínit jeho komediálním temperamentem. Přiznejme si však, že jí v tom pomohla zápletka, která respektovala směřování rolí jí vlastních, proto se starostova žena Bernadette stane jeho největší konkurentkou ve volbách.

Bouřkový mrak  

V 80. létech se na silné hrdinky začalo zapomínat a to přímo rychlostí letní bouřky. V sezónách 1982, 1983 dokonce nenatočila jediný film. Tenkrát si uvědomila jak nenávidí konce natáčení, čekání na telefon, boj o přežití. Odmítala průměrnost, ale potřebovala existovat. Když nepřicházelo ani divadlo ani film, vydala dvě sbírky poetických vzpomínek Vivre d’aimer (Žít láskou) a Ma vie contre la tienne (Můj život proti tvému). Každé životní bilancování vede přinejmenším k utřídění myšlenek, a protože Annie nedělá nic jen z poloviny, zasypává nás tak pěknou hromádkou úvah, z nichž se nejhlasitěji ozývá „ještě jsem živá a kašlu na vás“. Ptá se sama sebe, zda ještě patří do poezie zbaveného filmu dneška. Je poměrně paradoxní, že právě tato aktivní dáma pochybuje o tom, zda dokáže uspět v rychlosti současného světa, kdy se filmy posuzují podle počtu prodaných lístků. Představa běžícího pásu s filmy je madame Girardot zřejmě tou nejhorší noční můrou.

Zatímco komedie s Noiretem nám pravidelně nabízely obraz postarší, okouzlující, až příliš temperamentní dámy jiskřivého pohledu, s ležérně upravenými kratšími hnědými vlasy, která s naprostou přirozeností zorganizuje všechno a všechny, kdo jí přijdou pod ruku, tak poslední léta nám vracejí úplně jiný obraz. V roce 1995 se objevila v úspěšném projektu Clauda Leloucha Bídníci 20. století. Jedna z nejodpornějších postav Hugova románu, madame Thénardiere jí konečně vynesla prestižního Césara pro nejlepší herečku ve vedlejší roli. Možná je dobře, že se v 80. létech naučila snít. Nejdřív vzpomínala dosavadní úspěchy a pak se přesunula k tak poctivému snu, jak  jen sen může být o vlastní kavárně a tehdy přišla další role. V Pianistce z roku 2001 sice hráli hlavní roli Isabelle Huppert a Benoît Magimel, ale Annie jako stará tyranská matka opět zazářila. Její role se změnily, o svém místě v nových filmech pochybuje, ale přesto do nich dává maximum a právě tolik z nich dostáváme.

Takže, kdo je ta třiasedmdesátiletá Francouzka? Má své vyhraněné, svérázné a mnohdy kontroverzní názory. Je to dáma se kterou není radno diskutovat, a i když možná nemá pravdu, ví, co říká. Můžeme se taky ptát, zda nehledí na slova nebo jen nazývá věci pravými jmény. Odpověď nalézám v jiné otázce, a to - Není to snad skutečně moderní žena, která se umí vyjadřovat otevřeně a nemá potřebu oblékat si falešný úsměv a současně dokáže vychutnávat vůně trhu se zeleninou, barvy Paříže nebo komunikaci s kamerou? Možná je ve svých „křehkých“ názorech stejně silná jako všechny její hrdinky.

ČSFD.cz