Dillinger je mŕtvy

Na Annie Girardot, která hraje v tomhle filmu bych se mohl dívat každý den. Na tenhle film, ve kterým hraje Annie Girardot bych se nemohl dívat už nikdy. Mám pocit, že smysl filmu Dillinger je mrtvý bych nepochopil ani kdyby k němu byl přibalenej návod. Když si vzpomenu, že jsem měl na výběr mezi Bolt - pes pro každý případ --- Farářův konec -- Španělská fotbalová liga a já si vybral pičuse co si doma hraje s červenou pistolkou, mám chuť poprosit uživatelku Květula, aby mě za mou blbost dala 10 ran na holou, abych měl díky filmu alespoň nějaký vzrušení. (16.01.2010)

V jedné povídce píše L.J. Borges o dvou nožích, které měly hroznou touhu znovu se utkat a snadno našly ruce, které je přeochotně vzaly do rukou, tedy nože si našly ony ruce. Divné by bylo, kdyby se Dillingerův revolver choval jinak.... Když jsem začal bydlet na vsi, visela z nejvyššího trámu krásně udělaná oprátka. Po čase jsem ji rozpletl a dal do krabice s lany. Člověk totiž nikdy neví, zda a kdy nějaký předmět začne mít větší moc než on sám.... Glauco si připravuje večeři (jinou alternativu nebere v potaz) a současně dává do pořádku nalezený revolver (o jeho původu není pochyb). V té chvíli již tuší, že obé musí použít, pozřít, vpravit do těla. Cirkusový design svědčí o tom, že tak jako vše, co ten večer provozu, patří i zbraň do jeho zábavného lunaparku. Stejně tak tuší, že zkázu způsobenou revolverem využije jako svou šanci na definitivní změnu života. Už nikdy sám, nikdy v bytě, žádná manželka ani služka, žádný magnetofon, kamera, žádné hračky. (20.12.2018)

"...Silná metafora bývá sugestivní.... Odhaluje některé neformulované nevyjádřené krajní důsledky... Ztotožní-li se jedinec s vnějškem vnucenou existencí a najde-li v ní uspokojení, objekt odcizení je pohlcen svou odcizenou existencí..." . . . Tak pravil ústy svých postav režisér v úvodu filmu a líp se pointa tohoto (ne)příběhu snad ani nedala říct... ;-] . . . Tahle páně F. >metaforická< sonda do jednoho večera a noci muže, který prostě POTŘEBUJE (!) změnu je svým způsobem brilantním existenciálním >intelektuálním< psychothrillerem - záleží ovšem samozřejmě jen na divákově osobní schopnosti vnímat, co že to chtěl básník (ne)říct a co nechává jen na vlastním pohledu a nějaké životní (živoucí) zkušenosti každého z nás... Naprosto civilní kamera snímá realisticky několik hodin života nesourodého tria obývajícího jednu (zdá se že docela bohémskou) domácnost a i když doslova nevysvětluje jejich vzájemné vztahy, stačí že jen cosi naznačuje a vlastně tím i v diváku vyvolává velké napětí a klade nevyřčené otázky, které vyvrcholí bez odpovědi ve fatálním finále, kdy spolu se smrtí přichází úsvit, ráno, nový den, nový život, cesta do neznáma... Dillinger je sice už dávno mrtvý (;-) - někdo další ale musel zemřít, aby někdo jiný našel svobodu a uvolnil prostor své vlastní individualitě. Anebo mu už prostě z >toho všeho< jen tak nějak lidsky hráblo... Glauco to prostě MUSEL udělat! . . . Filmy M.F. nejsou pro každého, každopádně však tohle (samozřejmě ve své době a jejích problémech zasazené) podobenství o marnosti a radikálnímu úniku z ní si náročnější >uživatel oblohy< bezezbytku vychutná - a třeba pak ani nebude muset sám někoho zabít, že... ;-] - - - P.S. A A.G. byla opravdu nádherná... - - - - - (Poprvé viděno 30.12.2009 na dvd, komentář zde jako třetí - 30.12.2009) (30.12.2009)

Libí se mně směr, kterýmžto se zde v komentářích ubírá Dionysos. Totiž že Glaucův závěrečný čin (onen nezvratný finální akt) nelze jednoduše číst jako "vykročení" z odcizeného života, jako nový slunný začátek, jako velice zvracený, přeci jen však happy end (vydávat toto za happy end, to by si snad ani takový provokatér jako Ferreri nedovolil...), nýbrž jako "naplnění" tohoto života ("objekt odcizení je pohlcen svou odcizenou existencí"). V této souvislosti nemohu nezmínit současného slovinského filosofa Slavoje Žižeka, který tvrdí, že touha je vždy touhou Druhého. Jinými slovy, ani sny (a přání a touhy) nám nepatří, bez mínění (úsudků, hodnocení) druhých se ukazují být ničím, jsou nemyslitelné. Romantický (dobrodružný) únik je v této logice pak toutéž iluzí "niterně subjektivně chtěného" jako skvělá kariéra nebo spokojený rodinný život. Prostě nám na to ukázali prstem ("to je to skutečně žádoucí"), tak po tom musíme skočit! Zbývají nám pouze vystřízlivění... ___ Teď něco málo k mému hodnocení: téma filmu (vliv určité společensko-ekonomické formace na život a psyché jednotlivce) shledávám nadmíru důležitým a zásadním (žádná epocha by se této reflexe neměla vyhnout), ale realizace mě nechala víceméně chladným (možná mně nejvíc vadilo, že M. Piccoli je takový nějaký nijaký; oproti tomu herečky, které Ferreri obsadil jsou tak nadpozemsky krásné, že film těžko recipovat jako něco jiného než jen film, jako něco ideálního, neskutečného) . Doteď vlastně ani nejsem přesvědčen, že chci opravdu hodnotit čtyřmi hvězdičkami. Možná bych chtěl (!) jednu odebrat? Nevím. Každopádně, tohle už (si) zřejmě podruhé nedám. Navíc ze čtyř pokusů mě Ferreri nadchnul pouze jednou (Poslední ženou). Možná už od něj žáden další film neuvidím. Mám pocit (bezprostředně po Dillingerovi), že bych o nic nepřišel... Pokud toužíte po opravdu skvělých filmech podobného střihu (jistá sterilita a minimalismus), pak bych doporučil Fassbinderův Proč posedl amok pana R. a Hanekeho Sedmý kontinent . 70% (19.04.2020)

DILLINGER je dílem, které upoutá více vizuálním zvládnutím než dějem a poselstvím, které přináší či - záleží to na divákově zvoleném zorném úhlu - nabízí. Hlavní představitelé - Piccoli, Girardotová i Pallenbergová - tu nemají místy téměř co hrát. Náhodný (?) nález revolveru ve spíži - nepravděpodobná a obtížně obhajitelná pravděpodobnost - naznačující metaforu, aniž by jí dosáhl, spouští děj-neděj. Místy jakoby nebylo co hrát. Na druhou stranu výtvarná stránka filmu, vybraně barevná, až obžerně opojná kamera i vědomé náznaky vůle po filozofickém či myšlenkovém přesahu tvoří poměrně silnou bariéru proti banalitě, do které by jinak film, založený na chatrné zápletce, děravém námětu a tím i napadnutelném scénáři, musel nezbytně padnout. Jak vidno, i umělecký nesouzvuk může být plnodnotným, i když také současně snadno problematizovatelným, a tak i ambivalentním uměleckým činem. (05.04.2010)