Dillinger je mrtvý
Dillinger è morto
Dillinger Is Dead
Obsahy(1)
Obyčajný večer zo života obyčajného muža môže mať neobyčajný záver. Glauco pracuje ako inžinier v zbrojnom priemysle. Jeho najnovší vynález - plynová maska chrániaca pred toxickým plynom - práve úspešne obstála v testoch. Po náročnom dni v továrni sa vracia domov. Jeho ženu sužuje neznesiteľná migréna a preto musí večer stráviť sám. Nemá chuť na jedlo, ktoré mu uvarila slúžka Sabina a tak sa rozhodne, že si pripraví nejakú mäsovú pochúťku. Pri práci v kuchyni sa mu do rúk náhodne dostane predmet zabalený v novinách. Sú to staré denníky Chicago Daily Tribune a Il Messaggero z roku 1934. Glauco si v oboch so záujmom prečíta správu o smrti Dillingera, nechvalne známeho gangstra, ktorý bol postrachom celej Ameriky. Kuriózny je aj obsah balíčka, ktorý ukrýva starý revolver. S vášňou technického inžiniera ho Glauco rozmontuje, namaže, zloží a... večer sa môže začať. Film Dillinger je mŕtvy predstavuje významný medzník v tvorbe talianskeho režiséra Marca Ferreriho. Hoci už svojimi prvými filmami narúšal filmové i spoločenské konvencie, až týmto podobenstvom o anarchistickej vzbure proti vyprázdnenosti existencie moderného človeka spečatil svoju orientáciu na provokatívne spoločenské alegórie, plné surreálnych fantázií, čierneho humoru a absurdných situácií. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (27)
DILLINGER je dílem, které upoutá více vizuálním zvládnutím než dějem a poselstvím, které přináší či - záleží to na divákově zvoleném zorném úhlu - nabízí. Hlavní představitelé - Piccoli, Girardotová i Pallenbergová - tu nemají místy téměř co hrát. Náhodný (?) nález revolveru ve spíži - nepravděpodobná a obtížně obhajitelná pravděpodobnost - naznačující metaforu, aniž by jí dosáhl, spouští děj-neděj. Místy jakoby nebylo co hrát. Na druhou stranu výtvarná stránka filmu, vybraně barevná, až obžerně opojná kamera i vědomé náznaky vůle po filozofickém či myšlenkovém přesahu tvoří poměrně silnou bariéru proti banalitě, do které by jinak film, založený na chatrné zápletce, děravém námětu a tím i napadnutelném scénáři, musel nezbytně padnout. Jak vidno, i umělecký nesouzvuk může být plnodnotným, i když také současně snadno problematizovatelným, a tak i ambivalentním uměleckým činem. ()
Zlatá Palma - výběr ()
Na Annie Girardot, která hraje v tomhle filmu bych se mohl dívat každý den. Na tenhle film, ve kterým hraje Annie Girardot bych se nemohl dívat už nikdy. Mám pocit, že smysl filmu Dillinger je mrtvý bych nepochopil ani kdyby k němu byl přibalenej návod. Když si vzpomenu, že jsem měl na výběr mezi Bolt - pes pro každý případ --- Farářův konec -- Španělská fotbalová liga a já si vybral pičuse co si doma hraje s červenou pistolkou, mám chuť poprosit uživatelku Květula, aby mě za mou blbost dala 10 ran na holou, abych měl díky filmu alespoň nějaký vzrušení. ()
"...Silná metafora bývá sugestivní.... Odhaluje některé neformulované nevyjádřené krajní důsledky... Ztotožní-li se jedinec s vnějškem vnucenou existencí a najde-li v ní uspokojení, objekt odcizení je pohlcen svou odcizenou existencí..." . . . Tak pravil ústy svých postav režisér v úvodu filmu a líp se pointa tohoto (ne)příběhu snad ani nedala říct... ;-] . . . Tahle páně F. >metaforická< sonda do jednoho večera a noci muže, který prostě POTŘEBUJE (!) změnu je svým způsobem brilantním existenciálním >intelektuálním< psychothrillerem - záleží ovšem samozřejmě jen na divákově osobní schopnosti vnímat, co že to chtěl básník (ne)říct a co nechává jen na vlastním pohledu a nějaké životní (živoucí) zkušenosti každého z nás... Naprosto civilní kamera snímá realisticky několik hodin života nesourodého tria obývajícího jednu (zdá se že docela bohémskou) domácnost a i když doslova nevysvětluje jejich vzájemné vztahy, stačí že jen cosi naznačuje a vlastně tím i v diváku vyvolává velké napětí a klade nevyřčené otázky, které vyvrcholí bez odpovědi ve fatálním finále, kdy spolu se smrtí přichází úsvit, ráno, nový den, nový život, cesta do neznáma... Dillinger je sice už dávno mrtvý (;-) - někdo další ale musel zemřít, aby někdo jiný našel svobodu a uvolnil prostor své vlastní individualitě. Anebo mu už prostě z >toho všeho< jen tak nějak lidsky hráblo... Glauco to prostě MUSEL udělat! . . . Filmy M.F. nejsou pro každého, každopádně však tohle (samozřejmě ve své době a jejích problémech zasazené) podobenství o marnosti a radikálnímu úniku z ní si náročnější >uživatel oblohy< bezezbytku vychutná - a třeba pak ani nebude muset sám někoho zabít, že... ;-] - - - P.S. A A.G. byla opravdu nádherná... - - - - - (Poprvé viděno 30.12.2009 na dvd, komentář zde jako třetí - 30.12.2009) ()
Jednoduché záběry z jednoho večera muže-vynálezce-konstruktéra-technika, který nalezne ve starém obalu od novin s příběhem o slavném gangsterovi Dillingerovi starý revolver... má hlad, nají se tedy, má chuť laškovat, od toho je tu služebná a chce se milovat a užít večera, od toho je manželka, která však nemá pochopení a opět ji bolí hlava... Večer ubíhá a mění se v ráno, milý Glauco se rozhoduje a zakončuje svítání vraždou a opouští fádní nudný komfort svého domu, nechá se najmout na soukromou jachtu a plaví se coby kuchař s posádkou na Tahiti. Snímek mne zaujal až na tu střeštěnou hudbu v pozadí, to si mohli odpustit..! ()
"Vezměme třeba fakt, že bychom měli nosit plynovou masku. Nevyvolá v nás snad pocit úzkosti? Přijetí téhle nutnosti nevede k přijetí reality, nýbrž k přizpůsobení se, k potlačení individuality." Film, který nahlíží pod pomyslnou masku. Ferreriho projektorové orgie i Piccoliho noční kutilská show gradují v nekompromisním závěru, kdy mezi alegorií a svobodou stojí už jenom spoušť červeného revolveru s bílými puntíky. ()
Hodnotím po druhém zhlédnutí. Dillinger patří do skupiny těch filmů, vznikajících především v 60. letech, jejichž tvůrci staví osobitou formu a s tím i velmi osobitý pohled na vybrané téma nad samotný příběh. Enšpíglovi i ostatním zájemcům mohu prozradit, že režisér tohoto svérázného autorského snímku ten návod k filmu skutečně přibalil a to hned v první scéně a prvním rozhovoru z chemické továrny, zejména v poslední větě „Objekt odcizení je pohlcen svou odcizenou existencí“. Poprvé jsem taky jako mnozí váhal, jaký má ten film smysl, připadalo mi, že kdokoliv mohl natočit třeba i moje počínání v pokoji ve svém bytě, jak třeba vykonávam nějakou povinnost, dělám si v kuchyni večeři, při tom si pouštím hudbu, pak se podívám třeba i na film, dodat k tomu možná pár sehraných úchylných momentů a vydávat natočený materiál za umělecké dílo. A v tom mi právě docvaklo! V téhle realičnosti směrem k obyčejným až nepodstatným věcem, které mohou v extrémní situaci vyvrcholit až v úchylný rozměr, spočívá jedinečnost tohoto filmu! Měli jste taky občas chvilky, kdy jste měli pocit, že vám vaši nejbližší vůbec nerozumí? Kdy jste měli pocit, že ten život s těmi lidmi je někdy ke zbláznění či cítili jste se možná až odcizeni ve vztahu k okolí? Pokud alespoň trochu ano (u mě např. v době puberty), je velká šance, že jedno z poselství tohoto filmu k vám dorazí, dění vás pohltí, nebudete moct od toho odtrhnout oči a potvrdí se to, co říká jeden z pracovníků v úvodu, že „silná metafora bývá sugestivní...“ Taky ještě musíte občas dokázat ocenit originální film z nejbohatší tvůrčí dekády kinematografie, taky by jste měli mít rádi šedesátkovou hudbu (alespoň její styl, protože ta tu skoro jako v nějaké hitparádě tvoří víc než polovinu zvukové zložky filmu) a hlavně alespoň trochu vás musí bavit Michel Piccoli, který si u mě definitivně potvrdil, že patří k té skupině herců, na které se by dalo dívat i v případě, že by na plátně nic nedělali, jen si prohlíželi nějaké předměty či čuměli do prázdna. :D Je to zvláštní, ani napodruhé jsem se u tohoto, pro někoho možná prázdného filmu skoro vůbec nenudil, byť mi pár míst skoro až prázdných a zbytečně natažených připadalo. Ale to je pouze důvod, proč jsem nesáhl rovnou i po páté hvězdě. A závěr? Fakt velmi symbolické a navzdory přítomnosti nejhoršího zločinu i pěkné... 80% ()
Vyjadrovacie prostriedky tohto filmu sú natoľko sofistikované, takže nebudem ani predstierať čo tým Marco Ferreri sledoval. U neho je to vždy komplikované, ale tento príbeh bez príbehu je veľmi ťažkopádny a nezrozumiteľný. Herecky obstojné, kamera farebne zaujímavá a umelecký vklad kontorverzný. ()
V jednom aspektu netradiční Ferreri: maestro filmové metafory - v tom smyslu, že příběhy a postavy jeho filmů většinou fungují "pouze" jako ztělesnění metafory, pomocí níž Ferreri buduje analogii mezi světem filmovým a reálným - zde učinil krok navíc. V úvodní scéně totiž nechal metaforu, pro tento film zvolenou, přímo zaznít. Divák tak nemusí "pouze" ze sledovaných aktů postav sám vyextrahovat Ferrerim zvolenou metaforu (tedy princip, podle něhož se děj odvíjí a jenž nese nějaké poselství), ale může přemýšlet, nakolik odpovídá v úvodu vytčenému "programu". A zde se podle mě nabízejí dvě možnosti - buď konstatujeme, že u hlavního hrdiny vskutku došlo k radikálnímu odmítnutí odcizeného světa, k útěku před ním cestou rebelského gesta, nebo, což je zajímavější, naopak konstatujeme, že u něj právě došlo k úplnému splynutí onoho odcizeného obrazu s ním samým. Jestliže "vnější svět přechází do nitra člověka", bude se násilí (průmyslová a vojenská mašinérie, kde je zaměstnán) a romantický únik před dosavadním fádním životem na luxusní plachetnici (reklamní fantasma) atd. jevit právě jako zvnitřněné naplnění "kvalit" (post)industriální společnosti, k němuž se odhodlal konkrétní jedinec. ()
Tádydádydááá a to je konec, přátelé. Ano, ano, jen ten konec stál za to a bavil mě (cca posledních 10 minut). Hlavní postava pro mě neměla vůbec žádné charisma, sledovat její (vlastně jeho) počínání mi způsobilo částečné bezvědomí a barvení revolveru červenou barvou mě donutilo zamyslet se nad duševním zdravím, mým i tvůrcovým, pak by zřejmě následovalo kóma, ovšem to přišel ten již výše zmíněný konec a vysvobození.. ()
Libí se mně směr, kterýmžto se zde v komentářích ubírá Dionysos. Totiž že Glaucův závěrečný čin (onen nezvratný finální akt) nelze jednoduše číst jako "vykročení" z odcizeného života, jako nový slunný začátek, jako velice zvracený, přeci jen však happy end (vydávat toto za happy end, to by si snad ani takový provokatér jako Ferreri nedovolil...), nýbrž jako "naplnění" tohoto života ("objekt odcizení je pohlcen svou odcizenou existencí"). V této souvislosti nemohu nezmínit současného slovinského filosofa Slavoje Žižeka, který tvrdí, že touha je vždy touhou Druhého. Jinými slovy, ani sny (a přání a touhy) nám nepatří, bez mínění (úsudků, hodnocení) druhých se ukazují být ničím, jsou nemyslitelné. Romantický (dobrodružný) únik je v této logice pak toutéž iluzí "niterně subjektivně chtěného" jako skvělá kariéra nebo spokojený rodinný život. Prostě nám na to ukázali prstem ("to je to skutečně žádoucí"), tak po tom musíme skočit! Zbývají nám pouze vystřízlivění... ___ Teď něco málo k mému hodnocení: téma filmu (vliv určité společensko-ekonomické formace na život a psyché jednotlivce) shledávám nadmíru důležitým a zásadním (žádná epocha by se této reflexe neměla vyhnout), ale realizace mě nechala víceméně chladným (možná mně nejvíc vadilo, že M. Piccoli je takový nějaký nijaký; oproti tomu herečky, které Ferreri obsadil jsou tak nadpozemsky krásné, že film těžko recipovat jako něco jiného než jen film, jako něco ideálního, neskutečného) . Doteď vlastně ani nejsem přesvědčen, že chci opravdu hodnotit čtyřmi hvězdičkami. Možná bych chtěl (!) jednu odebrat? Nevím. Každopádně, tohle už (si) zřejmě podruhé nedám. Navíc ze čtyř pokusů mě Ferreri nadchnul pouze jednou (Poslední ženou). Možná už od něj žáden další film neuvidím. Mám pocit (bezprostředně po Dillingerovi), že bych o nic nepřišel... Pokud toužíte po opravdu skvělých filmech podobného střihu (jistá sterilita a minimalismus), pak bych doporučil Fassbinderův Proč posedl amok pana R. a Hanekeho Sedmý kontinent . 70% ()
V jedné povídce píše L.J. Borges o dvou nožích, které měly hroznou touhu znovu se utkat a snadno našly ruce, které je přeochotně vzaly do rukou, tedy nože si našly ony ruce. Divné by bylo, kdyby se Dillingerův revolver choval jinak.... Když jsem začal bydlet na vsi, visela z nejvyššího trámu krásně udělaná oprátka. Po čase jsem ji rozpletl a dal do krabice s lany. Člověk totiž nikdy neví, zda a kdy nějaký předmět začne mít větší moc než on sám.... Glauco si připravuje večeři (jinou alternativu nebere v potaz) a současně dává do pořádku nalezený revolver (o jeho původu není pochyb). V té chvíli již tuší, že obé musí použít, pozřít, vpravit do těla. Cirkusový design svědčí o tom, že tak jako vše, co ten večer provozu, patří i zbraň do jeho zábavného lunaparku. Stejně tak tuší, že zkázu způsobenou revolverem využije jako svou šanci na definitivní změnu života. Už nikdy sám, nikdy v bytě, žádná manželka ani služka, žádný magnetofon, kamera, žádné hračky. ()
ocenenia : MFF Cannes 1969 - Nominácia na 1. cenu ()
Odkedy maju obycajni ludia ako tu chlap a zenska sluhov? Toto Ferreri hodne prestrelil, nudne tempo, odporne kulisy, dialogy o hovne .... uz viem preco bol najkontroverznejsi taliansky reziser . 42 % ()
Velmi pozoruhodný film o vzpoře Glauca(výborný Michel Piccoli),proti všem, proti pravidlům, proti zaběhnutému chápaní normálního života, po večeru, který tráví bez své zřejmě vždy otrávené manželky Ginetty (Anita Pallenberg) a při kterém se po svém fantazírování a znechucení konvečním způsobem konzumního života, který je zaměřen na spotřebu, média, reklamu, stereotyp, potlačování vlastních tužeb a znovu spotřebu. Vzbouří se proti všemu, nejdříve nalezne odvahu k milostnému dobrodružství s jejich služkou Sabine (Annie Girardot pro mě v netradiční roli, kde ukáže vše). Nakonec se rozhoduje ukončit "normální" způsob života a uskutečnění největší změny v jeho běhu. A i když hlasitě nesouhlasím s formou, kterou změnu provedl, musím mu zatleskat za odvahu, se kterou dokázal ukončit své trápení a vrhnout se do vychutnávání toho, po čem vždy toužil. V tomto případě po životě na moři. Velmi zajímavý a trochu šokující film o přerodu člověka, který je nespokojen a který se zbaví všeho, co ho s původním životem spojovalo. I když se film musí chápat spíše jako alegorie a vzpoura proti stylu životu, který nechcema a ani nemáme chuť žít ()
Minimal. 2,5/5 ()
Dillinger je mrtvý a úniková loď v negativu. ()
Příběh o lidech a Věcech, mezi kterými se snaží žít své životní obrazy. O Věcech, které lidé vytváří a umisťují do prostoru, aby je na sebe nechávali působit, přetvářet se jimi, stávali se jejich součástí a vědomě (ačkoliv - míru vědomé participace zde lze spíš jen odhadovat a koneckonců není to to nejdůležitější) je povyšovat na kult. Samo o sobě nepříjemná věc (tedy především pro tu Prozacovatější část lidstva - netřeba snad připomínat, kdo si na tom všem mastí kapsy), nemluvě o fatálních následcích krajního případu daného problému - tedy když je za Věc považována i vlastní žena. To už je pak něco hodně špatně a nespraví to ani tisíc a jeden prášek na spaní, o hloupém čokoládovém pudinku ani nemluvě. Co se týče formy působí film jako videoklip, i když přesnější by možná bylo říct "videoklipové drama/thriller". Tím mám na mysli, že zde nejsou vlastně žádné dialogy, které by vytvářely dějovou linii, rozhovory jsou spolu s téměř neustále znějící diegetickou hudbou součástí "šumu", v němž se hlavní hrdina pohybuje a v němž se utváří jeho již zmíněné drama. Ausgerechnet jako v němém filmu, ačkoliv zde chybí explikační vsuvky. Do it yourself. Život je prostě boj a nezbývá, než si pěstovat pravačku, než nás někdo hodí přes palubu. Nebo sejme přes polštář červeným revolverem s bílými puntíky. ()
nikdy bych neřekl, že se z tohodle stane film, který jsem viděl nejvíckrát v životě (cca 80x).... prvně jsem na to koukal když mi bylo 15, teď je mi 37a neztratilo to nic. One Man Show ala Michel Piccoli a facka každému kdo skuhrá, že na dobrý film potřebuje peníze. Jedna z nejlepších věcí v dějinách kinematografie. ()
Film mě vůbec ničím nezaujal nuda od začátku do konce ()