Pethack

Tejút je bezesporu přesně ten typ filmu, o kterém by většina lidí ze sta řekla, že je jednak nesmyslně nudný a o ničem a za druhé že by jej dokázal natočit úplně, ale úplně každý. Oboje je samozřejmě nesmysl, přičemž se lze domnívat, že za zmíněné názory bude zodpovědné nepochopení hranice mezi minimalismem a primitivismem. Věc se má tak, že Mléčná dráha je narativní formou opravdu velmi minimalistická - kamera se ani jednou nepohne, nejsou zabírány žádné detaily, zvuková stopa je striktně autentická - až do té míry, že celý film tvoří jenom 10 statických záběrů, 10 "divadelních scén", na které se vždy po chvíli (je třeba každou novou scénu nějaký čas vstřebávat a důvěrně si ji přisvojit) "přijde něco stát". Tam ulítne stan, onde se stan nafoukne, jinde shoří hnízdo atd. Jednotlivé příběhy spolu zdánlivě nesouvisí - tedy netvoří žádnou dějovou linii, přesto se jedná o výjimečně konzistentní film a to nejen proto, že se na jeho začátku začne rozednívat a během něj světla přibývá, pak ubývá aby byla nakonec tma. Tento "filmový den" si po celou dobu uchovává konstantní dynamiku (což, řekněme si na rovinu, dělá i Země při svém obíhání Slunce a koneckonců i Mléčná dráhá při svých mnohých rotacích) a zároveň naprostou neangažovanost (taky typická vlastnost kosmických těles). Další povedenou analogii s průběhem dne lze spatřit v napětí vlastním všem scénám. Nejde pochopitelně o žádné laciné a prvoplánovité akční překvápka, nýbrž o to, že divák je vtažen do něčeho, co mu není vysvětleno ačkoliv je mu to podáno velmi realisticky (těžko se ubránit pocitu, že sledujete dokument National Geographic, kde ovšem čtenář komentářů pošel na malárii), což - budeme-li předpokládat, že divák je cinefil průměrné inteligence - musí vyvolávat znepokojivé otázky typu "o co tam sakra jde?" Mléčnou dráhu lze nazvat geniálním filmem pokud jsme schopni připustit, že to nejmenší o čem se dá mluvit je prázdno, které tvoří všechny věci. A navíc - mluvit o tom prázdnu vtipně.

Příběh o lidech a Věcech, mezi kterými se snaží žít své životní obrazy. O Věcech, které lidé vytváří a umisťují do prostoru, aby je na sebe nechávali působit, přetvářet se jimi, stávali se jejich součástí a vědomě (ačkoliv - míru vědomé participace zde lze spíš jen odhadovat a koneckonců není to to nejdůležitější) je povyšovat na kult. Samo o sobě nepříjemná věc (tedy především pro tu Prozacovatější část lidstva - netřeba snad připomínat, kdo si na tom všem mastí kapsy), nemluvě o fatálních následcích krajního případu daného problému - tedy když je za Věc považována i vlastní žena. To už je pak něco hodně špatně a nespraví to ani tisíc a jeden prášek na spaní, o hloupém čokoládovém pudinku ani nemluvě. Co se týče formy působí film jako videoklip, i když přesnější by možná bylo říct "videoklipové drama/thriller". Tím mám na mysli, že zde nejsou vlastně žádné dialogy, které by vytvářely dějovou linii, rozhovory jsou spolu s téměř neustále znějící diegetickou hudbou součástí "šumu", v němž se hlavní hrdina pohybuje a v němž se utváří jeho již zmíněné drama. Ausgerechnet jako v němém filmu, ačkoliv zde chybí explikační vsuvky. Do it yourself. Život je prostě boj a nezbývá, než si pěstovat pravačku, než nás někdo hodí přes palubu. Nebo sejme přes polštář červeným revolverem s bílými puntíky.

Jen málokdy se filmu podaří, aby Pethacka strhnul k téměř čistě subjektivnímu hodnocení, ale Neděle ve Ville d´Avray budiž onou vyjímkou. V tomhle případě nedávám hvězdy za dobře natočené psychologické drama (i když nemůžu nesouhlasit s již zde prezentovanými názory, že jisté obrazy byly pastvou pro oči, mám-li jmenovat alespoň jedno "technické" pozitivum), ale kladu je coby věnce na hrob bezbřehé dětské fantazii, jenž tragicky zemřela na následky přílišné racionalizace a fatálního nepochopení. Zajímavé by bylo promítnout vztah protagonistů do dnešní doby, kdy hysterie zmatené snahy chránit děti před pedofily je ještě daleko vyhrocenější a téma "detabuizováno" ve jménu svatého Přímého přístupu ke všemu. Nejspíš by došlo k udání mnohem dříve, dávám jim tak dvě neděle. Maximálně tři. A ještě jedna věc - i když se o obou postavách dá tvrdit, že jsou tak trochu nezvládnuté, jejich vztah je zformován na základě extrémních situací, ve kterých se nacházejí a působí tedy věrohodně. Tedy minimálně ze stray Francoise/Cybele, jejíž touze po citové fixaci na někoho poté, co ji opustil otec - a tím pádem už všichni, kdo se o ni mohli starat - se nelze divit. Co se týče motivů Pierra, zde lze jen těžko říct něco přesnějšího, neboť jeho psýcha je prezentována jako naprostý chaos. Na závěr snad slova jednoho světce: "Nechte maličkých přijíti ke mně!"

Vášeň - všeobjímající, spalující, nekompromisní, čistá, i když pro zbytek světa plná zvráceností a absurdit, které jsou tím jediným, co ještě může posunout hranice rozkoše někam, kde ještě nebyly a kam nutně musí směřovat, neustále dál, až k vystřízlivění (Snílci) nebo k fatálnímu konci. Znám jenom dva filmy, ve kterých plamenná vášeň končí uříznutým penisem, přičemž ani v jednom se nejedná o úlet scénáristy, který chce prvoplánovitě šokovat, nýbrž o logické vyústění obsese a nutno říct, že obsese zpracované filmařsky velmi uvěřitelně. Podstata vášně je v Koridě lásky i v Poslední ženě stejná (to prostě nikdo nezmění, penis a vagína tady byly, jsou a budou...), ale v prvně jmenovaném působí přirozeněji a jaksi "čistěji" - copak lze Sado opovrhovat za to, že "mu ho celý den jenom cumlá"? To by mohl snad jenom pokrytec neuvědomující si, že oba dva už jsou na mentální rovině, kde morálka má s cudností co dělat jen velmi okrajově, ten, kdo nechápe, že vším co milenci ztratí (zájem o cokoliv mimo objekt zájmu, základní hygienické či stravovací návyky, sociálně ekonomickou integraci a podobné civilizační vymoženosti) získávají sami sebe na té nejzákladnější rovině, bez příkras a zbytečností - jenom sami SEBE. A to se hned tak někomu nepodaří. Touhle malou Ódou na vášeň jsem chtěl vlastně říct jenom to, že režie i scénář zde fungují vpodstatě bezchybně a vytváří postavy, jenž neobsahují žádná klišé (jen ty nešťastné pudy) a i přes spoustu velmi explicitních erotických scén se jedná vpodstatě o psychologické drama. Crossover "umělecká pornografie" bych v tomto případě zrovna nedoporučoval, jakkoliv to může znít lákavě, ale uvědomte si prosím, co je primární účel pornografie (spravit Bunny rozbitou televizi?) a o co šlo v Koridě lásky - tedy vzhledem k působení na diváka. Další věcí, která z tohoto opusu dělá opus++ je kamera - ne zrovna klidná, ale velmi přesná a citlivá, což ústí v sled obrazů s kompozicemi lahodícími krásychtivým duším. Japonská krása je holt japonská krása, i když erudovaný a objektivní rozbor tohoto fenoménu bych raději nechal povolaným..