Myriam Boyer prožila neradostné dětství a na jeviště se dostala v podstatě náhodou, dnes je z ní ale uznávaná divadelní herečka, má za sebou také bohatou práci pro film a televizi, dvakrát bylo nominována i na Cézara za vedlejší roli. Narodila se v Lyonu do prostých poměrů a již od dětství se musela starat o vážně nemocnou matku, zatímco otec se sklony k alkoholismu a násilí se rodině vůbec nevěnoval. V šestnácti letech začala v rodném Lyonu pracovat jako písařka, zároveň se nechala zaměstnat u jednoho místního klenotníka a při práci s voskem utrpěla těžké popáleniny.
Po uzdravení přijala práci v divadle jenom proto, aby byla blízko domovu, brzy se ale prosadila jako herečka a přešla na prestižnější scénu Théâtre de la Cité v Lyonu. V osmnácti letech se provdala a se svým prvním manželem, hercem Rogerem Cornillacem, žila několik let. Jejich syn Clovis Cornillac (*1967) je dnes též známým hercem. Od počátku sedmdesátých let se Myriam Boyer začala objevovat před kamerou, zpočátku v televizi, její první výstup ve filmu je spojen s komedií NEJVĚTŠÍ UDÁLOST OD CHVÍLE, KDY ČLOVĚK VSTOUPIL NA MĚSÍC (L’événement le plus important depuis que l’homme a marché sur la lune, 1973).
Po rozvodu s Rogerem Cornillacem se v roce 1975 jejím druhým manželem stal režisér amerického původu John Berry (1917-1999), s nímž žila až do jeho smrti. Jejich syn Arny Berry (*1982) se dnes prosazuje jako divadelní režisér a herec. I když se Myriam Boyer během sedmdesátých let objevila v několika filmech známých i u nás, její filmografie se rozrůstala jen pomalu vzhledem k tomu, že jako divadelní herečka nadále působila mimo Paříž. Až ve třiceti letech hrála jednu z hlavních rolí po boku Patricka Dewaere ve filmu ČERNÁ ŘADA (Série noire, 1979). Za tento výrazný psychologický příběh s kriminální zápletkou byla také nominována na Cézara v kategorii nejlepší herečka ve vedlejší roli.
Prvního většího triumfu na jevišti dosáhla s Koltesovou hrou Boj černocha se psy, za niž v roce 1983 obdržela Cenu kritiky. Za svou kreaci v další Koltesově hře Roberto Zucco byla v roce 1991 nominována na prestižní Molièrovu cenu. V osmdesátých letech se před kamerou objevovala ještě méně než v předchozí dekádě, připomeňme alespoň společnou práci s Gérardem Depardieu (PŘÍLIŠ KRÁSNÁ – Trop belle pour toi, 1989; VŠECHNA JITRA SVĚTA – Tous le matins du monde, 1991). S Depardieuem hrála také ve filmu URANUS (1990), kde vytvořila manželskou dvojici s Michelem Blancem. Druhou nominaci na Cézara jí vynesl film Bertranda Bliera CUKR, KÁVA, LIMONÁDA (Un, deux, trois, soleil, 1993), v němž byla matkou hlavní hrdinky (Anouk Grinberg). Jako producentka mezitím pracovala také na dvou filmech svého manžela Johna Berryho.
V devadesátých letech se Myriam Boyer třikrát poměrně úspěšně pokusila i o filmovou režii, titulní roli si například přisoudila ve vlastním filmu MATKA CHRISTAIN (La mère Christain, 1998), do nějž obsadila i svého syna Clovise. Tento snímek byl uveden na festivalu v Benátkách a ocenila jej odborná porota filmových kritiků. Mezitím se častěji začala objevovat i v televizi, diváci ji mohli vidět v několika detektivních seriálech, velkých úspěchů ale dosáhla i na divadelním jevišti. Za představení slavné hry Kdo se bojí Virginie Woolfové? v pařížském divadle Théâtre de la Gaité Montparnasse získala Molièrovu cenu (1997), podruhé tuto trofej obdržela za hru Život před sebou Romaina Garyho v roce 2008.
Z jejích dalších filmových rolí – v nichž začínají převažovat úlohy matek – je na místě připomenout postavu matky hlavního hrdiny (Vincent Cassel) v thrillerech VEŘEJNÝ NEPŘÍTEL Č. 1 (L’instinct de mort, 2001) a VEŘEJNÝ NEPŘÍTEL Č. 1: EPILOG (L’ennemi public No. 1, 2008), zatím naposledy stála před kamerou ve filmu MONSIEUR PAPA (2011), kde opět hrál i její syn Clovis Cornillac. Pokračuje i v práci na divadle, v letech 2010-2012 hrála v pařížských divadlech Théâtre du Gymnase a Théâtre Antoine ve hře Désolé pour la mouqette.
Pavel "argenson" Vlach
