Uranus

Slavná jména, skvělý námět řešící schopnost politiků nahodile likvidovat kohokoliv, kdo se na ně křivě podívá, druhoplánově polemika na téma odpuštění, viny a schopnosti s ní žít, tohle mohl být skvělý film. Možná by stačil jiný režisér, který by se zbavil provinční ospalosti a dokázal by filmu vdechnout život. (28.10.2017)

Jar 1945 mesto na juhu Francúzska. Obyvatelia by sa mali radovať z mieru, ale ten neprináša im pokoj, tu aj naďalej vojna pokračuje. Neustále potlačovaný strach z vojnových rokov si vyberá svoju daň, nastáva čas vybavovania si starých účtov. A ten, ktorý skutočne kolaboroval s nacistami a s maršalom Pétainom zostane nepotrestaný z rôznych dôvodov. Lenže ich je tak veľa, že bolo ťažké určiť ktorí občania boli zločinci a ktorí spolupracovali len preto, aby prežili. Uranus je jemný úplne prekvapivý film v ktorom dvaja poctiví obyvatelia ukryjú muža, ktorý spolupracoval s nacistami čím riskujú svoje životy, rovnako ako aj jeho. Jednoducho film hodnotí správanie ľudí v dobe 2. svetovej vojny a ich boj pokračuje aj naďalej, ale úplne iným spôsobom.. (24.08.2016)

Jsou filmy, o kterých se těžko píše, protože vystihnout jejich podstatu a hodnotu v několika větách je takřka nemožné. Málo známý snímek Claude Berriho k nim patří. Už jeho zařazení do určitého žánru je zapeklitý oříšek. Je to psychologické drama, politický film, tragikomedie s milostnou zápletkou, v tomhle filmovém kousku se dá vystopovat řada prvků z různých žánrů. Kdybych měl najít nejvhodnější přívlastek, pak pro Uranus platí, že je to překvapivý a provokativní snímek, který nutí k zamyšlení a rozbíjí zažité stereotypy. Berri přivádí na plátno řadu neobyčejně zajímavých postav a snaží se zachytit celou složitost doby bezprostředně po válce, kdy v lidech byla obrovská flustrace z válečného strádání, pocit vlastní viny, účinně vytěsňovaný snaživým pronásledováním těch, co mají (zdánlivě) větší máslo na hlavě. Film nemá jednoho hrdinu, Berri představuje celou skupinu rovnocenných postav a konfrontuje jejich postoje. Francouzský fašista, kterému hrozí poprava se ukryje v rodině středostavovského liberála, který trpí pocitem viny, že proti okupaci a fašizmu ze strachu před následky nehnul prstem. Se svým selháním se vyrovnává jednak cynismem, jednak se snaží vykoupit tím, že chrání před smrtí svého odpůrce. Místní komunistická organizace zahrnuje jednak prospěcháře, radikální zahořklé fanatiky ale i idealisty. Ve městě se pochopitelně najdou větší i menší kolaboranti, šmelináři, profesionální udavači a obecně "lidé malých duší". Policie má strach zasáhnout proti těm, co drží či mohou držet politickou moc, je vydíratelná, vždyť ti policajti sloužili už za Petaina...Někteří "hrdinové" v sobě nesou prvky sebeparodie, což je jedním z problematických prvků filmu - linie mezi komikou a dramatem je někdy nezřetelná, tu vyváženost komiky a tragiky, jakou známe například ze Skřivánků na niti, Uranus přece jen postrádá. Hostinský Leopold, výborně zahraný Gérardem Depardieu, je postava, která jakoby unikla z Hrabalových knížek, takový ten pábitelský fanfarón s velkým komediálním potenciálem. Právě s touhle postavou se divák asi nejvíc ztotožní a režisér mu v rozporu s divákovým očekáváním připraví trpký úděl. Některé postavy a motivy jsou nevyužité, typické je to v případě učitele zahraného Philippe Noiretem. Suma sumárum, poctivé čtyři hvězdičky a konstatování, že podobný film bychom si zasloužili i u nás. Celkový dojem: 80 %. Skvělá je závěrečná konfrontace, kdy se komunistický odbojář rozhoduje, zda udá fašistu, který by pravděpodobně za okupace svého politického soka neprozradil...Žádná postava není černobílá, ani ten Noiretův pohodář, všichni jsou zbarveni do různých odstínů šedi. A postava známého komika M. Galabru je možná ta vůbec nejodpudivější, jakou si kdy ve své kariéře zahrál... (02.04.2009)

Svým způsobem trauma, které představují minimálně pro významnou část české společnosti události jara a léta 1945, je těmito nostalgiky povyšováno na nadčasově osudovou část dějin naší národní i státní existence; v tomto podání se mění v démonicky tajemný znak, v příčinu. která nás znovu a znovu jako msta osudu za naši malost strhává zpět v okamžiku, kde je důvodná naděje na vydatný dějinný vzestup naší země. Že i tady tito Češi splácejí jinak pojmenovanou daň národní malosti, dosvědčuje toto anticky založené ideové dílo Clauda Berriho. Příběh z francouzského maloměsta, v němž si každý s každým navzájem vidí až do talíře, přezíravý vztah k muži, který znovuzaložil slušnou státní a národní existenci své země, premiéru de Gaullovi, vypovídá o mnohém. Malost se tu plynule propojuje a střídá s pábitelstvím, skutečnou básnickostí i zbabělostí a malostí, které jsou mnohdy bezradné ze svých bezvýrazností. Přesně je zachycen i líně plynoucí čas maloměsta: jeho kalendář, provoz v místním bistru, ozvláštňovaný dočasnou nouzovou proměnou na jednu z gymnasiálních tříd, která poblázní majitele, skvěle hraného Depardieuem, až k jeho hořkému mučednickému konci, doplněného dalšími postavičkami, které dotvářejí kolorit sídla, i stále doznívající válku. Rozdíl mezi slušností a idealismem i zbabělostí a podlostí splývá jak na pravici, tak na levici tamějších vznikajících "elit". Jako bychom četli stránky Škvoreckého ZBABĚLCŮ. Noiretova postava, jakýsi nosník díla, jinak nijak zvlášť nevynikající z galerie předložených figur, právem ztělesňuje kontinuitu a faktickounadčasovou nenarušenost lidství, které zůstává stejné, i když dějiny pádí - často průjmovým krokem jako v tomto případě - dál. Film, po jehož zhlédnutí určitě nevzplaneme bezelstným nadšením, nutí k hlubokému zamyšlení. A nejen k němu. (26.06.2009)

Pěkně misantropický film. Pohled, který nezapadá do oficiálního obrazu hrdého francouzského odporu. Asi by jej měli povinně shlédnout naši krasodušní intelektuálové, kteří sebemrskačsky lamentují nad chováním Čechů za protektorátu a nad čecháčkovstvím obecně. Hle, zde je tedy film o "francouzáčkovství". Úplně mne zde dostal Michel Galabru (Monglat) při hovoru se svým synem. (28.10.2018)