Uranus

Myslím, že Češi a Francouzi mají mnoho společného, bohužel zejména v těch negativních polohách. Konec druhé světové války představoval odhalování kolaborantů (těch mocnějších se však nedotkl, stačilo včas převléci plášť a posunout určitou část peněz na správný účet), veřejný lynč a prsení se, kdo byl v odboji (byť často účelově). Zároveň závěr války je spojen s nástupem jiné a podobně zvrhlé a nelidské diktatury, kterou byl a je komunismus. Ve jménu nové ideje je možné páchat nová zvěrstva. Do toho vstupují osudy běžných lidí, kteří se těší z míru a věří ve shledání se svými blízkými. Děj filmu není vysloveně strhující, ale celkové vyjádření mi připomnělo, jací jsme, a to mě rozesmutnilo. (28.03.2009)

Kdo nepochopil základní povahu člověka, nechť se podívá. Ten pravý charakter každého z nás se totiž zviditelňuje v kritických chvílích. Takových, jako je okupace, válka či období přechodu z jednoho společenského systému do druhého. To se pak nestačíme divit, že? Koukněte na zajímavý snímek a popřemýšlejte. (14.05.2009)

„Ty jsi moje věrná kopie. Moje zrcadlo... Podívám se na tebe a chce se mi zvracet...“ Úpřimně v oné scéně v dramatické konfrontaci s vlastním synem se mi z postavy bezcitně jednajícího městského politika Manglata, propluvšího s korupčními taktiky z režimu do režimu, málem chtělo zvracet také. To byla zcela nejodpudivější figurka v tomhle „zcradlu doby“ a Michel Galabru jí vlastně ztvárnil skvělým způsobem, když vyvolával ve mě to, co vyvolával. Nezklamala ani většina dalších známích francouzských herců, mezi nimiž jsem si asi nejvíc užíval Philippa Noireta v roli svérázného lidového požitkáře, který jakoby v mnoha rysích trochu kopíroval hercovu slavnou postavou Šťastného Alexandra (včetně té radosti ze smrti vlastní ženy → znamenající osvobození), jen přesunutého do úplně odlišného prostředí, doby i žánru. Marcel Aymé se jako autor předlohy úplně nezapře a jeho až nebývale pestrý pohled na osudy a projevené postoje lidí po osvobození v roce 1945 nepostrádá občas jistý nadhled či komický podtón, ale stejně mě překvapilo, že za podobným dílem stojí tento slavný humorista. Film nemá hlavní postavu a vlastně ani jednoho čistě kladného hrdinu, námět života a lidí ve městě, které je po ukončení války plné doznívajících sporů, vyřizování si účtů od přímočárého násilí až po sofistikovanější udávání, a osudů poznamenaných způsobenými křivdy (ať už v rolích jejich aktérů či obětí), by šlo klidně rozpracovat i na celou mini-sérii. Claude Berri si však jako režisér zaslouží uznání už jen za to, kolik plnokrevně představených a ztvárněných postav (bez černobílých charakterů), vzájemných vztahů a dalších motivů se mu podařilo rozehrát během nedlouhých 100 minut! Paradoxně i jediná postava velké oběti doby (hostinský Léopold, vášnivě posedlý poezií a alkoholem) patřila pro mě k těm nejvíce nesympatickým a trochu jsem s jejím až groteskně teatrálním pojetím měl občas problém... těžko říct, zda za to více můžou ty neustálé Lépoldovy proslovy v improvizovaných verších nebo i pro mě zde těžko ztrávitelné herectví Gérarda Depardieu (nejspíš obojí). Nicméně jako celek určitě hutný zážitek, po němž při epilogu Noiretovy postavy nezbývá, než přitakat (ať už po tom všem i s jistou dávkou ironie), že „Člověk je přesto nádherná bytost.“ a že „Jsou lesy a sloni. Je urán. A taky jsou komunisti...“ a člověk má v sobě svobodnou vůli rozhodnout se, kam se zařadí. Jen někdy vážně nemusí tušit, jak by se v dané situaci a době v rámci nesnadného dilematu zachoval právě on, což je zde asi úplně nejbolestnější, a v čemž bych asi viděl hlavní poselství tohoto Berriho filmu. [85%] (21.04.2022)

Tak ja nevim no. Na jednu stranu je to celkem zajimavy, povalecny francouzsky mestecko, vsude litaj komunisti a hledaj kolaboranty a do toho skvela herecka sestava. Na druhou stranu, neni tu zadnej vyraznejsi dej, kolikrat se tady keca o naprostejch blbostech a je to takova divna smes mezi komedii a drama, ze jsem kolikrat nevedel, jestli to, cemu se smeju, melo bejt skutecne k smichu a to, cemu ne, jestli to nahodou nemel bejt vtip. Nicmene jak uz sem psal, dost to zachranujou herci. Depardieu je jako vecne nasranej hospodskej naprosto ultimatni a s nim jsou vlastne ty nejlepsi sceny. Z ostatnich stoji za zminku Galabru v asi jediny zaporny roli, v ktery jsem ho kdy videl a pak Noiret v roli dobrackyho ucitele. (22.03.2009)

Slavná jména, skvělý námět řešící schopnost politiků nahodile likvidovat kohokoliv, kdo se na ně křivě podívá, druhoplánově polemika na téma odpuštění, viny a schopnosti s ní žít, tohle mohl být skvělý film. Možná by stačil jiný režisér, který by se zbavil provinční ospalosti a dokázal by filmu vdechnout život. (28.10.2017)