Uranus

Pěkně misantropický film. Pohled, který nezapadá do oficiálního obrazu hrdého francouzského odporu. Asi by jej měli povinně shlédnout naši krasodušní intelektuálové, kteří sebemrskačsky lamentují nad chováním Čechů za protektorátu a nad čecháčkovstvím obecně. Hle, zde je tedy film o "francouzáčkovství". Úplně mne zde dostal Michel Galabru (Monglat) při hovoru se svým synem. (28.10.2018)

Svým způsobem trauma, které představují minimálně pro významnou část české společnosti události jara a léta 1945, je těmito nostalgiky povyšováno na nadčasově osudovou část dějin naší národní i státní existence; v tomto podání se mění v démonicky tajemný znak, v příčinu. která nás znovu a znovu jako msta osudu za naši malost strhává zpět v okamžiku, kde je důvodná naděje na vydatný dějinný vzestup naší země. Že i tady tito Češi splácejí jinak pojmenovanou daň národní malosti, dosvědčuje toto anticky založené ideové dílo Clauda Berriho. Příběh z francouzského maloměsta, v němž si každý s každým navzájem vidí až do talíře, přezíravý vztah k muži, který znovuzaložil slušnou státní a národní existenci své země, premiéru de Gaullovi, vypovídá o mnohém. Malost se tu plynule propojuje a střídá s pábitelstvím, skutečnou básnickostí i zbabělostí a malostí, které jsou mnohdy bezradné ze svých bezvýrazností. Přesně je zachycen i líně plynoucí čas maloměsta: jeho kalendář, provoz v místním bistru, ozvláštňovaný dočasnou nouzovou proměnou na jednu z gymnasiálních tříd, která poblázní majitele, skvěle hraného Depardieuem, až k jeho hořkému mučednickému konci, doplněného dalšími postavičkami, které dotvářejí kolorit sídla, i stále doznívající válku. Rozdíl mezi slušností a idealismem i zbabělostí a podlostí splývá jak na pravici, tak na levici tamějších vznikajících "elit". Jako bychom četli stránky Škvoreckého ZBABĚLCŮ. Noiretova postava, jakýsi nosník díla, jinak nijak zvlášť nevynikající z galerie předložených figur, právem ztělesňuje kontinuitu a faktickounadčasovou nenarušenost lidství, které zůstává stejné, i když dějiny pádí - často průjmovým krokem jako v tomto případě - dál. Film, po jehož zhlédnutí určitě nevzplaneme bezelstným nadšením, nutí k hlubokému zamyšlení. A nejen k němu. (26.06.2009)

Nemůžu si pomoct, ale v tomhle filmu jsem necejtil tu klasickou přívětivou francouzskou náladu, se kterou mě každý jejich film dokáže potěšit a příjemně zabavit. Tady těch 100 minut utíkalo hrozně vlekle a i když jsem v něm měl plno Francouzů, které ve filmu mám neskutečně rád, tady mi přišli hrozně obyčejní a nudní, nic na nich nebylo, a stejně na tom je i samotný film, není na něm vlastně vůbec nic. Všecko hezké, co mě má těšit, mě vlastně zklame, válečná atmosféra, herci samotní a fakt, že tohle se trošičku vymiká té klasice, nebo mně to alespoň příjde. (24.06.2009)

Dělá mi moc dobře, že je to francouzský film. Kdyby byl natočen v Česku, okamžitě by se psalo, že je to snímek o typicky nekvalitních charakterových rysech Čechů, nebo ještě lépe, Čecháčků. Takhle mi ale dává za pravdu, že v mezních situacích se lidé mnohdy chovají jako zbabělci, pokrytci a prospěcháři; a nemusí to být právě Češi. Film sám možná nemá příliš spád, až na impozantní závěr, ale vše napravují herecké výkony. (17.05.2009)

„Ty jsi moje věrná kopie. Moje zrcadlo... Podívám se na tebe a chce se mi zvracet...“ Úpřimně v oné scéně v dramatické konfrontaci s vlastním synem se mi z postavy bezcitně jednajícího městského politika Manglata, propluvšího s korupčními taktiky z režimu do režimu, málem chtělo zvracet také. To byla zcela nejodpudivější figurka v tomhle „zcradlu doby“ a Michel Galabru jí vlastně ztvárnil skvělým způsobem, když vyvolával ve mě to, co vyvolával. Nezklamala ani většina dalších známích francouzských herců, mezi nimiž jsem si asi nejvíc užíval Philippa Noireta v roli svérázného lidového požitkáře, který jakoby v mnoha rysích trochu kopíroval hercovu slavnou postavou Šťastného Alexandra (včetně té radosti ze smrti vlastní ženy → znamenající osvobození), jen přesunutého do úplně odlišného prostředí, doby i žánru. Marcel Aymé se jako autor předlohy úplně nezapře a jeho až nebývale pestrý pohled na osudy a projevené postoje lidí po osvobození v roce 1945 nepostrádá občas jistý nadhled či komický podtón, ale stejně mě překvapilo, že za podobným dílem stojí tento slavný humorista. Film nemá hlavní postavu a vlastně ani jednoho čistě kladného hrdinu, námět života a lidí ve městě, které je po ukončení války plné doznívajících sporů, vyřizování si účtů od přímočárého násilí až po sofistikovanější udávání, a osudů poznamenaných způsobenými křivdy (ať už v rolích jejich aktérů či obětí), by šlo klidně rozpracovat i na celou mini-sérii. Claude Berri si však jako režisér zaslouží uznání už jen za to, kolik plnokrevně představených a ztvárněných postav (bez černobílých charakterů), vzájemných vztahů a dalších motivů se mu podařilo rozehrát během nedlouhých 100 minut! Paradoxně i jediná postava velké oběti doby (hostinský Léopold, vášnivě posedlý poezií a alkoholem) patřila pro mě k těm nejvíce nesympatickým a trochu jsem s jejím až groteskně teatrálním pojetím měl občas problém... těžko říct, zda za to více můžou ty neustálé Lépoldovy proslovy v improvizovaných verších nebo i pro mě zde těžko ztrávitelné herectví Gérarda Depardieu (nejspíš obojí). Nicméně jako celek určitě hutný zážitek, po němž při epilogu Noiretovy postavy nezbývá, než přitakat (ať už po tom všem i s jistou dávkou ironie), že „Člověk je přesto nádherná bytost.“ a že „Jsou lesy a sloni. Je urán. A taky jsou komunisti...“ a člověk má v sobě svobodnou vůli rozhodnout se, kam se zařadí. Jen někdy vážně nemusí tušit, jak by se v dané situaci a době v rámci nesnadného dilematu zachoval právě on, což je zde asi úplně nejbolestnější, a v čemž bych asi viděl hlavní poselství tohoto Berriho filmu. [85%] (21.04.2022)