Zdeněk Šavrda

Zdeněk Šavrda se narodil 22. září 1907 ve Voticích u Benešova. První divadelní zkušenosti získal v nuselském souboru Svazu dělnických divadelních ochotníků československých (SDDOČ, 1927 – 1928) Antonína Kurše a F. Špitzera. Roku 1934 absolvoval dramatické oddělení pražské Státní konzervatoře a jako profesionál prošel pražským Novým divadlem (1934 – 1935), Osvobozeným divadlem W + V (1935 až 1936), Národním divadlem moravskoslezským v Ostravě (1936 – 1941), Uranií v Holešovicích (1941 až 1944), Divadlem 5. května (1945 – 1948), Divadlem státního filmu (1948 – 1951) a kariéru ukončil v činohře pražského Národního divadla (1951 – 1978), kde účinkoval až do svého penzionování.

Roku 1946 pomáhal spoluzakládat Činohru 5. května. Zdeněk Šavrda byl jako herec zpočátku ovlivněn surealismem a s pomocí režisérů Jindřicha Honzla a Jana Škody se stal během svého angažmá v Uranii a Ostravě výrazným charakterním hercem tamních činoherních souborů. Přesto na něho v Národním divadle zbyly menší postavy ve stínu hlavních hvězd divadla.

Svým kreacím z českého a světového repertoáru vtiskl spádnost sdělení, pevnost, jednoznačně zkratovitý výraz a zvláštní jemný hlas: Harry Peabody („Tabáková cesta“), Ževakin („Ženitba“), Kroužilka („Lucerna“), Javůrek („Tvrdohlavá žena a zamilovaný školní mládenec“), Vojta a Pavel Kožený („Naši furianti“), Stařešina („Obrněný vlak 14 – 69“) či Čang („Vzdorokrál“). V Národním divadle si několikrát vyzkoušel i post inspicienta a asistenta režiséra.

Do českého filmu se poprvé dostal ve dvaceti osmi letech jako sochař a soused ve Slavínského komedii VDAVKY NANYNKY KULICHOVY (1935). Ale do filmových ateliérů se vrátil až po sedmi letech v době protektorátu. Byl obchodvedoucím panem Cibulkou v komedii s Vlastou Burianem ZLATÉ DNO (1942) Vladimíra Slavínského, hercem ve Vávrově OKOUZLENÉ (1942), hráčem v herně v dalším dramatu Otakara Vávry ŠŤASTNOU CESTU (1943) a průvodčím ve vlaku v JARNÍ PÍSNI (1944) herce a režiséra Rudolfa Hrušínského. Všechny tyto filmové práce byly pouze ojedinělými epizodkami (které ale hrál i celé další období), nejvíce příležitostí dostal až za svého angažování u státního filmu.

Během deseti let (1946 – 1956) se objevil např. ve snímcích SVÁTEK MATEK 1945 (člen SS), NIKOLA ŠUHAJ (voják), AŽ SE VRÁTÍŠ… (domovník), NEVÍTE O BYTĚ? (hostinský), NIKDO NIC NEVÍ (pan Bumba), ČERVENÁ JEŠTĚRKA (lékárník Karas), VELIKÁ PŘÍLEŽITOST (soudce), REVOLUČNÍ ROK 1848 (domovník), nedokončený VÝLET PANA BROUČKA DO ZLATÝCH ČASŮ (tajný), PYTLÁKOVA SCHOVANKA ANEB ŠLECHETNÝ MILIONÁŘ (průvodčí), PAN NOVÁK a DVA OHNĚ (lékař), DS – 70 NEVYJÍŽDÍ (host), DNES O PŮL JEDENÁCTÉ (montér), ZOCELENÍ (četník), PŘIZNÁNÍ (uniformovaný soudní zřízenec), ZVONY Z RÁKOSU (hostinský Mrvička), POSEL ÚSVITU a KARHANOVA PARTA (dělník), BOTOSTROJ (četník) a také NEVĚRA (pracovník nákupu).

V 60. letech se na filmovém plátně Zdeněk Šavrda zcela odmlčel a vrátil se na ně až začátkem 70. let, během normalizace v malých, až zanedbatelných miniaturních kreacích: lokaj císaře (SVATBY PANA VOKA), jeden člen správní rady (SLEČNA GOLEM), starý tiskař zastřelený na nádraží (OSVOBOZENÍ PRAHY), přísedící u soudu (TOBĚ HRANA ZVONIT NEBUDE), biletář v kině (MŮJ BRÁCHA MÁ PRIMA BRÁCHU), komorník (ČAS LÁSKY A NADĚJE a VÍTĚZNÝ LID), číšník (RADOST AŽ DO RÁNA) a též zřízenec (POPRASK NA SILNICI E 4).

Vydatně spolupracoval též s rozhlasem („Lidé, bděte!“, „Srpnová neděle“ atd.) a televizními inscenacemi (ROMEO A JULIE NA KONCI LISTOPADU, STRÁNKY Z DENÍKU) a seriály (př. NEJMLADŠÍ Z RODU HAMRŮ). Angažoval se také politicky a organizačně: byl přesvědčeným komunistou, od roku 1934 působil ve výboru Svazu českých herců, za okupace pracoval v ilegální KSČ (1938 – 1945) a po válce se stal členem různých odborů a organizací.

Získal titul Zasloužilého člena Národního divadla (1965). Šavrda byl dvakrát ženatý, s loutkoherečkou Janou Mikulovou (1924 – 1997), s níž měl dceru, pozdější herečku Národního divadla Zuzanu Šavrdovou (*1945), a herečkou (kolegyní z Národního divadla) Lídou Plachou (1921 – 1993). Zdeněk Šavrda zemřel 7. dubna 1982 v Praze ve věku nedožitých pětasedmdesáti let.

Jaroslav "krib" Lopour