Tobě hrana zvonit nebude

,,Můžete soudit dav? Nepřemýšlí, nemá tvář!" Zvláštní, hodně kontroverzní zážitek (jako film samotný). Kdybych hodnotil "Hranu" čistě jako politický film (nímž bezpochyby je), tak by měl hodně blízko k šílenému odpadu – asi první půlhodina o komunistickém pohledu na Pražské jaro '68 včetně opravdu silných hlášek typu "bez Sovětského svazu nejsme nic" je někdy k uzoufání, jindy nechtěně k smíchu (i když film tím autenticky vykresluje jednu z problematik doby, ve které vznikl). Nicméně jako film ze soudního a právnického prostředí i navzdory kontextu doby oceňuju. Nejdřív mě zaujala pasáž, kdy redaktor zachycující na kameru davovou vraždu je obviňován z toho, že coby přímý svědek patřičně se nesnažil tragedii zabránit, ale místo toho jí natáčel (byť měla i tato zápletka nakonec politické rozuzlení)... připomíná mi to současnost, kdy u podobných incidentů často místo pokusů o zásah či zavolání na patřičné místo lidi vyberou mobil a začnou incident natáčet. Podruhé se mi postupně vcelku začla zamlouvat i zápletka s pevnou soudkyní dělající za každou cenu svou případ, navíc když je tento její cíl konfrontován se vztahem s jejím manželem. Do třetice mě naprosto vtáhla do dění druhá půlka filmu, kdy začal soudní proces. Otázka, jak řešit zločin davu, typický alibismus ze strany obžalovaných či špinavá protekce vinníků ze známostí jednoho ze soudců (Růžek) – to jsou aspekty, díky nimž možno najít v tomhle filmu nadčasovou hodnotu. Jestliže hodnotím film podle osobního přínosu, musím s klidným pocitem říci, že tenhle (byť kontroverzní a propagandistický) film mi určitě měl co přinést a čím upoutat. 55% (04.09.2018)

Snesu hodně, ale co je moc, to je příliš. Černobílejší ztvárnění postav v žádném jiném snímku československé kinematografie z období normalizace snad už ani nelze zhlédnout, pokud není režisérem Vojtěch Trapl či Karel Steklý. Udělat z novináře absolutního trotla, který předá prokurátorce důkazní materiál, jímž si sám na sebe uplete bič – idiotštěji to snad ani vymyšleno být nemohlo. Nepřesnosti ve jménech postav – pán, který tak miluje svou hospůdku, se nejprve prokurátorce představí jako Matěj Brebera, při přelíčení je z něj však najednou Viktor B... A jestli měl bejt vtípek to, že jeden ze svědků lynče se ve filmu jmenuje Karel Vochoč, zatímco skutečný Karel Vochoč zde hraje inženýra Balcara, no, nevím... A dále vše to, co zde zmínili už jiní, kteří film právem odsoudili do propadliště dějin. Schematismus nakvadrát, v mnohém snad schematičtější než v 50. letech. Never more!!! (09.11.2010)

Peklo na zemi, aneb mechanismy normalizace obnažené až samu hranici trapnosti, neumělosti a ideologického balastu, jehož křečovitost si díky absenci esenciálního nadšeni nezadá s kinematografií 50. let. Trapl zřejmě zapomněl, že nerežíruje rozhlasovou hru, herci jsou bohužel po většinu času vidět. Naprosto bizarně působí lyrické vsuvky, které matlají detailní záběry na kaluže, hroby rudoarmějců, růže a pekelný švorckovský přednes Jiřiny Petrovické. To, co se děje na rovině ideové, bych bez váhání označil za kolotoč pro mentálně zaostálé. Legitimizace srpna 1968 na obrazu socilogického vzorku spodiny, která zneužije tzv. "svobodu" k lynčování uvědomělých soudruhů a zamazávání vlastních hříchů z let 50., probíhá na tak kreténské úrovni, že uražen se musel cítit i dobový divák. Smutná skutečnost, že normalizační idelogie zcela postrádala svůdný utopický moment a byla založena na bohapustém falšování, tu vystupuje na povrch se vší obludností. Nicméně pokud odhlédneme od dnešních předsudků a sledujeme film jako dílo insitního pitomce, který chtěl vytvořit cosi jako satiru a společenské drama, jedná se o jeden z nejzábavnějších snímků v dějinách filmu. (29.10.2008)

Geniální srágora. Propagandistický majstrštyk natočený bez špetky talentu. Ale je dobře, že existují bizarní tvůrci a jejich bizarní výplody. Toho si byl vědom už Rudolf II., který vedle sbírky hodnotných uměleckých děl měl i speciální kabinet kuriozit. Právník a režisér-diletant Vojtěch Trapl je takový český Ed Wood, na rozdíl od něho ovšem netočil z lásky k filmu, ale z lásky ke straně. Interiéry jsou zařízené tak uboze, že i televizní Bakaláři jsou proti tomu výpravným velkofilmem. Ale díky tomu je portrét Julia Fučíka od Maxe Švabinského v kanceláři hlavní hrdinky na té prázdné papundeklové stěně nepřehlédnutelný. A ta soudružka prokurátorka je poetická duše: když se prochází městským parkem, v hlavě jí znějí verše. Exteriérové scény jsou vůbec výživné, např. ta, ve které se pomýlení vlasatí mládežníci („vypadají všichni stejně, jsou zarostlí jako opice,“ říká o nich postarší uvědomělá svědkyně) srocují za účelem zlynčování soudružky Balcarové, která se bude vracet z pietní návštěvy hrobů rudoarmějců, a za zvuků maďarského bigboše si krátí čas demolováním zaparkovaných aut. Scéna z továrny, kde přesvědčují soudruha Balcara, aby podepsal prohlášení „2000 slov“, je trochu slabší, ale taky ujde. Soudruha Balcara hraje herec Karel Vochoč. A pak je ve filmu ještě jiná postava, která se jmenuje Karel Vochoč, ale tu už nehraje herec Karel Vochoč, tu hraje nějaký jiný herec. A hlavní soudružka všechno neochvějně ustojí, v závěru i za pomoci sekretářky s geniální pamětí, a ještě stihne vlepit morální políček svému oportunistickému manželovi. - Co s tím? Pět hvězdiček i odpad zároveň, záleží na úhlu pohledu. A ten by v případě takových bizarností asi neměl být jen striktně esteticko-humanistický, ale zároveň i historicko-sociologický. A jako dokument doby je toto dílo nenahraditelné. Ještě že byl JUDr. Vojtěch Trapl tak dokonale talentuprostý, jinak by jeho film upadl v zapomnění a nestal se málem kultovním. - A obžalovaný Brebera byl usvědčen, zamyslel se, konečně prohlédl a řekl: „Pane předsedo, jak jsem jen moh bejt tak blbej?“ (14.08.2012)

Dokumentární hodnota je tady obrovská, leč z druhé strany barikády. Přesto může tento film dnes sloužit jako oko tehdejšího "velkého bratra", jako snímek ukazující postoje a názory naší slavné KSČ na srpnové události roku 1968 (zde zakamuflované do soudního případu týkajícího se ženy, která byla napadena "bandou" demonstrantů). Rozdíl mezi agitkami z padesátých let a propagandou let normalizačních je především ten, že v těch padesátkách to mohl brát ještě kde kdo smrtelně vážně a mohl opravdu věřit, že komunismus spasí svět. Naopak v době normalizace muselo být jasné i nejzapřísahlejšímu straníkovi, že idea komunismu je již dávno mrtvá, a že se pokouší pouze uměle oživit. Takovéto filmy pak nemohly být brány vážně, ale přesto vznikaly (viz Vítězný lid, Julek, Hroch a mnohé další...). Tento film má narozdíl od ostatních podobných alespoň nějaký spád, dokumentární hodnotu, zároveň je však odstrašujícím případem - a měli by si jej povinně pustit všichni voliči komunistů, ať vidí, jakou zlovůli podporují. Výkony herců jsou pak různorodé, od dobrých, přes průměrné až po katastrofální (nejvíce zaujme výkon skvělého Martina Růžka, půvabem pak oslní Hana Davidová). Jedinou hvězdičku dávám kvůli tomu, že existují ještě horší propagandistické filmy - bohužel. (13.10.2013)