Krajina ve stínu

[VIDĚNO 21.12.2020] ______ Bohdan Sláma je odjakživa znám svými celovečeráky, jejichž prostřednictvím vypráví příběhy v kterých se s citem věnuje lidem marginalizovaným, ať už sociálně znevýhodněným, či opuštěným - přičemž jeho nejnovější filmový příspěvek, 'Krajina ve stínu', který s jeho tvůrčím rukopisem má popravdě máloco společného, vyvolal minulý rok při závěru Letní filmové školy takřka enormní haló - a to nejen díky své řemeslné pompéznosti, ale především kvůli tématu, o němž referuje - tedy o jedné z nejtemnějších kapitol českých dějin, která je mnoha vlasteneckými historiky záměrně tabuizována, poněvadž boří idealistický mýtus o "dobrých češích". I když snaha o smíření v sudetoněmeckém sporu probíhající od 90. let 20. století nese své plody, ještě stále se jedná o frustrující historické stigma. 'Krajina ve stínu' je i proto dalším potřebným krokem k zahojení této rány, třebaže do ní pomyslně sype pepř a sůl - a i sám Sláma si velmi dobře uvědomoval, že adaptovat tuto komplexní historickou kapitolu na stříbrné plátno vyžaduje nadlidské usilí už jen z toho důvodu, že samotná produkce snímku trvala celých deset let.... 'Krajina ve stínu' je v samotném jádru minimalistická sugestibilní kronika o nekomfortní historii Sudet, kde se odehrává společenský rozpor koexistence obyvatel zastávající dvě diametrálně odlišné ideologie - jedněch česko-německých obyvatel kteří se bezpřísežně oddají fanatickým sympatiím nacismu - a původních čechů žijících v pohraničí, kteří musí čelit konfliktům rozpínajících se spárů Hitlerovy Třetí říše. Snímek tak kolektivně rámuje osudy širokého portfolia několika postav exponovaných na půdorysu událostí 30. - 50. let, a posléze s časovým odstupem identické aktéry staví do kontrastu jejich profanovaných konsekvencí, které zhýrají jejich zatemněné duše spojené s neméně krvavou minulostí. Tím Sláma dává vzniku baladické participaci, která z emeritních antagonistů vytváří nové oběti - divák posléze nedokáže navázat empatie ani s jednou stranou morální barikády. Přesto se Sláma nutně nesnaží přepnout do role alibistického mravokárce, ale pouze prezentuje komplexní metastrukturální anatomii zla, které do jisté míry dřímá v každém z nás - ani nesoudí, ani nerelativizuje, protože samo souzení i vina (jak diváci vidí uvěřitelně a lidsky věrně, bez přehrávání a morálního kýče) jsou relativní.... Jelikož je 'Krajina ve stínu' točena na klasický filmový pás a na cinemascope v extrémně širokoúhlém záběru, kameraman Diviš Marek se zde suverénně pokouší o expresionismus, ale výsledný atak na emoce vždy skomírá na půli cesty - nemluvě o ambicích zakomponovat poetickou složku, z čehož se seč to jde sám Sláma snaží vydojit maximální impozantnost - leč oku lahodící černobílý filtr nezahalí nedostatky, které se přes rádoby sychravý kolorit nezadržitelně derou na povrch. Valná většina problémů snímku navíc tkví v příliš frigidní koncepci schematicky modelového scénáře Ivana Arsenjeva, jehož prostřednictvím se snaží naroubovat naturalisticky pojaté velké dějiny na malichernou každodennost sudetských sedláků, z nichž se posléze stanou antihrdinové - což jsou ostatně dikce, které stojí v rozporu proti uměleckému záměru režiséra a kameramana. Je sice fakt, že Marek kamerou provádí hotové divy a vytváří ohromující obrazové konstelace jednotlivých venkovských kulis - z hlediska formalistického hlediska nelze vyjma nevýrazné mizanscény těžko co vytýkat - jenže v rámci narativu to je jinej valčík - neboť koordinace poměrně monodimenzionální fabule (obsahu) a mozaikovitě strukturovaného syžetu (kompozice děje) je velmi nekoherentní a značně inkonzistentní - rytmika děje tak nahodile kolísá a stoupá vzhledem k okolnostem a disrupci. Nemluvě o nekompatibilních post-synchronech, které jsou neuvěřitelně rušivé, až iritující.... Snímek tak ve výsledku působí jako oživlé obrazy, leporelo patologických výjevů a dilemat z venkovského života od pospolitosti hospody, přes erotiku na seně, až po drůbeží hejna. Přes veškeré negace je však 'Krajina ve stínu' obdivuhodnou baladickou epopejí vypovídající o banalitě krutosti a pomstychtivosti, ideologické nevraživosti, celkové nesmyslnosti nacionalistického fanatismu, a jiných společenských problematik, které jsou v současnosti stále více aktuální a rezonující - a jednoduše v rámci současné tuzemské produkce netradiční audiovizuální milník, který se bezprecedentně řadí k nadstandardům české kinematografie a vrcholům minulého filmového roku.... // VERDIKT: 7,9 schnitzelů pro obergruppenführera Braumma z 10 // (16.03.2021) (menej) (viac)

Bohdan Sláma patří mezi aktuálně asi nejznámější české filmaře, kterému se zároveň s jeho filmy podařilo dostat i na světové festivaly jako Sundance, Filmový festival v San Sebastiánu či Filmový festival v Benátkách. Jeho filmy se poté vždy vyznačovali základní faktory: Za 1) Bohdan Sláma točil menší filmy a dal by se víceméně prohlásit za nezávislého filmaře. Za 2) vždy se ve svých filmech jako Štěstí, Venkovský učitel nebo Čtyři slunce snažil vyjádřit se k nějakým sociálním problémům současné doby a především za 3) Vždy si ke svým filmům psal scénář. Krajina ve stínu tedy pro Bohdána Slámu a jeho tvorbu představuje v podstatě velký skok. Hned na začátek si dovolím tak tvrdit, že cesta k realizaci filmu je i dost možná zajímavější než výsledný film samotný. Scenárista Krajiny ve stínu Ivan Arsenjev pracuje s Bohdanem Slámou na nespecifikovaném filmu, který dle Arsenjeva stále nějak ne a ne dojít k realizaci. Tou samou kdy se Slámou pracoval na onom zmíněném filmu také Arsenjev napsal scénář ke Krajině ke stínu, přičemž ohledně rešerší kolem skutečných událostí, kterými byl film inspirován si dal extrémně záležet. Nicméně Krajině ve stínu odpadl režisér a v tu samou chvíli se díky Arsenjevovi k režii filmu dostal právě Sláma. A právě zde začíná shrnutí několika zásadních faktorů ohledně toho jak následná realizace proběhla. Krajina ve stínu je dle Arsenjevova vyprávění o pozadí vzniku dokonalou ukázkou toho jak snadné je mít nějakou scenáristickou vizi, která ale následně prostě nedojde plné realizace jednoduše proto, že se kvůli malým financím musel scénář hodně seškrtávat, takže tučnější scénář musel být zásadně osekán a to samo o sobě velmi ovlivnilo výslednou podobu celého filmu. Zároveň se film točil na filmovou surovinu, které si ale opět filmaři nemohli dovolit mnoho a tak se každý záběr musel jet maximálně dvakrát. A i když máte na palubě zkušeného režiséra, stejně tak zkušené ostatní důležité pracovníky u audiovizuálního díla a zároveň talentované herce tak maximálně 2 pokusy jsou zabijáckou hranicí i pro takové profesionály. Ten film to prostě už při realizaci neměl jednoduché a i proto není jednoduché mu jeho chyby vyčítat, protože potenciál na něco světoborného tam prostě byl a už samotná z vyprávění očividná iniciativní snaha scenáristy Arsenjeva prostě zamrzí při pohledu na výslednou podobu, která rozhodně není špatná, k dokonalosti má ale určitě daleko. Krajina ve stínu je určitě vizuálně krásná filmařina a i když Slamův dvorní kameraman Diviš Marek pro mně není takovým vrcholným kameramanem české filmové tvorby jako třeba Vladimír Smutný nebo Jaromír Šofr tak mám už od Čtyř sluncí (můj první Sláma, které jinak zas tak moc nemusím) pro jeho kameru tak trochu slabost. Arsenjev říkal, že si už při psaní scénáře vysnil černobílý obraz a po zhlédnutí už si nedokážu Krajinu ve stínu představit jiných v barvách. Tak trochu hloupé komentáře ohledně toho, že se jinak Krajina ve stínu veze na úspěchu Nabarveného ptáčete jsou jinak zásadně mimo, protože tyto projekty vznikali nejenom paralelně ale i obsahově jsou si velmi odlišné. Seškrtání několik pasáží ve scénáři si ale vysvětluji veškerá ta podivná dramaturgická rozhodnutí a zároveň tak trochu zvláštní charakterní vývoje, kterých je film plný. Pro Slámu je tahle první víceméně větší produkce pravděpodobně přípravou na jeho Švejka a Krajina ve stínu rozhodně nestrádá tím, že by neměla za zády nějakou silnou ruku. Bohužel je ale poznat, že se tak trochu jelo max na druhou dobrou a některé záběry tak skutečně vznikali víceméně na koleni. A pak jsou tu právě ty problémy se scénářem. Arsenjev dle svých slov strávil realizací scénáře zhruba 6-8 měsíců a mluvil i s pamětníky, kteří události ve filmu stihli zažít nebo je znají z vyprávění. Především to co se dělo po konci 2. světové války film zobrazuje velmi brutálně a především realisticky a i když se tomu dá těžko uvěřit, tak film si nic takového necucá z prstu a velmi lehce se tak nad tímhle faktem udělá fyzicky nevolno stejně jako když si po zhlédnutí Schindlerova seznamu nebo Lidic uvědomí, že vlastně viděl skutečně zahrané zpracování něčeho co se stalo a nevinní lidé umírali nebo přišli o hodně. Vzhledem k tomu, že má film ale zhruba asi 12 různých důležitých postav a každá z nich střídá své charakterní postoje jako ponožky (od dobráka po svini) se vlastně k těm zásadním hrdinům hledá cesta zásadně těžko a tak když dojde na lámání chleba je přítomnost nějakých emocí opravdu nulová. Krajina ve stínu je plná talentovaných herců, kteří zde podávají velmi dobré výkony. Je tu vždycky fajn Stanislav Majer, strašně super a za mně pořád tak trochu nedoceněná Petra Špalková, super Pavel Nový, jeden z nejlepších mladších českých herců Jiří Černý, sympaťák Ondřej Malý nebo Cyril Drozda, který zde po seriálu Most! dostal další zajímavou a výraznou roli. Jenomže k čemu je vlastně dobrý herec, když hraje postavu, která jaksi nemá pevně daný charakter? Krajina ve stínu jako by vyloženě chtěla abych teď litoval chlapíka, který se předtím choval jako svině. Nebo naopak abych teď vnímal jako svini někoho koho mi ještě reálně před půl hodinou bylo líto. Ideálním příkladem je postava Barbory Polákové, která je během první poloviny představena jako nacista, která se vyspí s každým nacistou a po konci 2. světové války nám jí má být najednou vlastně líto. Mezi postavami se strašně přeskakuje a i proto se dá vlastně těžko říct kdo je hlavní hrdina (dle všeho by to měla být hlavní manželská dvojice, jenže ve finále se s nimi vlastně skutečně zase tolik času netráví). A pak je tu ona snaha vyvolat to, že vlastně všichni ještě nedávno byli přátelé a teď si jdou navzájem po krku. Je to strašně zajímavá zápletka a dalo by se z ní vystavět něco strašně skvělýho.... jenže to prostě nefunguje. Tohle se Krajině ve stínu bohužel nedaří tak skvěle jako třeba ve Všech dobrých rodácích. Nikdy jsem neměl pocit, že by skutečně mezi nějakými postavami bylo nějaké pevné přátelství. Mezi jednotlivými roky v období 1938-1952 se jinak skáče především v první půlce možná až příliš rychle ale opět jde dle Arsenjeva především o problém v tom zkrácení. A já bych mu na tomhle místě věřil, protože ten chlapík si nejen očividně dal opravdu práci s rešeršemi a vším možným, ale Krajina ve stínu má skutečně něco jako silné podklady pro silný příběh. Jenomže je tu právě problém v tom zkrácení, což je podle mně vidět i na několika nedořešených tématech, které by se vlastně jakoby vytratili. Taková naznačená manželská krize či rozepře mezi víceméně hlavní hrdinkou a její švagrovou z celého vyprávění zmizí jakoby nic. Osobně mám pocit, že kdyby Krajina ve stínu byla takovou 8-dílnou minisérií pro Českou televizi nebo třeba klidně HBO tak by to vlastně prospělo. Arsenjev by dostal více časového prostoru a dost možná by jednotlivé epizody o délce 1 hodiny fungovali lépe než tahle téměř dvě hodiny a půl dlouhá verze, která vlastně pořádný dech chytne až v druhé polovině a pořád jí k dokonalosti chybí daleko. Oceňuji ale fakt, že se točilo s kamerou beze zvuku a veškerý zvuk se tak dodělával postsynchronem. A právě ten na který jsem v poslední době obzvláště citlivý mi u Krajiny ve stínu přišel celkem dobrý i přesto, že jsem si pár ujetí přece jen všiml. Krajina ve stínu bude paradoxně pořád jedním z nejlepších českých filmů tohoto roku i přesto, že dokonalá rozhodně není. Bylo tam ale minimálně slušně nakročeno a ten film má zcela očividné a jasné audiovizuální kvality. Příští film Bohdana Slámy bych ale radši viděl v podobě návratu ke kořenům než aby reálně došlo na další trochu větší projekt podobný Krajině ve stínu. Ale uvidíme jak to dopadne s tím Švejkem. Krajina ve stínu není skvělá, ale není ani vyloženě špatná. I to občas může bohatě stačit..... (10.09.2020) (menej) (viac)

,,Přeci je nebudeme střílet jen proto, že hajlovali! Dyť sou to naši sousedi!'' ---- Krajina ve stínu se Slámovi povedla. Zatím je v modrých číslech, ale do červených se přehoupne o tom nepochybuji. Už dlouho jsem u filmu neviděl tak rozporuplné a také sakra tak dlouhé komentáře, některé dokonce trumfli můj mega dlouhý komentář u Nabarveného ptáčete. Film je vlastně takovým česko-rakouským kalendářem. V malé pohraniční vesničce v Jižních Čechách, která jak šly dějiny tu připadla k rakouskému území a jindy zase k sousednímu a to Čechám. Ať už šla hranice jakkoliv lidé tam žili stále stejní a buď se cítili Rakušáky, nebo Čechy. Mnoho rodin bylo i smíšených zkrátka jak to tak v pohraničích bývá. V třicátých letech se bylo co ohánět aby políčka dala alespoň brambory a tak tam stranou ruchu měst i hukotu dějin lidé žili pospolu ve shodě. Až přišel pan Hitler, který dostal velké choutky na země kolem Německa. Rakousko připojil k Říši a po zradě v Mnichově okleštil naší republiku na ,,malou, ale naší'' než se z ní stal protektorát. Náhle je důležité kdo je jaké národnosti a ačkoliv celá ves chodila pro potraviny k obchodníkovi, který byl Žid, náhle se cosi změnilo. Začínají se množit útoky na české obyvatele vesnice i nápisy na vratech stodol jako Jude nebo české svině... Poškození většinou vůbec nechápou jaká proměna jejich často blízké sousedy přes noc postihla. Objevují se vlajky s hákovými kříži, zdraví se Heil Hitler a kdo se staví na odpor dostane v tom lepším případě přes hubu. Začínají se tak formovat první odbojné skupiny a buňky, protože slušný člověk se s tímto stavem nemůže smířit. Jsou však i tací co začnou zvedat pravici, protože doba si to žádá tak co si dělat problémy. Wermacht se valí Evropu, Polsko, Francie... Zdá se, že Němci válčit umí a tak když přijdou povolávací rozkazy pro synky sedláků, je to bráno s radostí. Kluci se něco naučí, uvidí svět!.... Už v téhle chvíli divák znalý skutečných reálií si v duchu třídí obyvatele vesnice na ty co to po válce asi zle schytají... Jenže oni to nevědí, v jejich době je výhodné být v Říši, NSDAP, těžko uvěřit, že by to mohlo někdy skončit...že je něco v nepořádku zjistí obyvatelé vesnice ve chvílích, kdy se začnou z fronty vracet první zmrzačení mladíci a také první úmrtní oznámení o chrabrých padnutí v poli za Třetí říši. A najednou je tu konec války a s ním strach. Vracejí se odvelčení a začínají se sčítat hříchy. Mizí vlajky se svastikou a objevují se bílé, československé a sovětské. Leckdo holí knírek a je z něj najednou člen RG. Oč větší měl za války máslo na hlavě a byl podělanější o to více je teď brutálnější... Zasedají první lidové tribunály a padají první tresty smrti... Ty co přežijí čekají transporty na základě dekretů prezidenta Beneše... Do těchto kulis natočil Bohdan Sláma své dílo. Je to dílo evropského formátu a ta nebarevnost mu moc pomohla. Souhlasím s některými zde, že postavy jsou zde v podstatě jednoduše vykreslené. Máme tu hrdiny a padouchy, přičemž je schválně divák dotlačen k poznání, že hrdina může být i padouchem a ,,padouch'' obětí. A zde já osobně mám s filmem problém. Určitě se na konci války děly šílené věci. Ženám, dětem, starým lidem... Pochody smrti při odsunech ne nepodobné těm při evakuacích koncentračních táborů před postupujícícmi spojenci, obdobné dobíjení nemohoucích a nemocných či obdobné nahodilé popravy cestou. Jen tak. Ty případy jsou zdokumentovány a je dobře, že se o nich mluví. Válka není nikdy jednobarevná a nejsou tam jen zlí a hodní. Vždy jsou tam ale ti co ji začali a ti co se bránili nebo s vypětím vybojovali své území zpět. A zde je už nutno rozlišovat. A tak se ptám proč zrovna dnes 75 let po válce vznikají filmy s touto tématikou? Jako, že se ,,objevuje'' pravda? Že je nutno zmínit i druhou stránku? Dnes, když se neustále mluví o Benešových dekretech, kdy dost často slýchám, že Němci byli vlastně hodní, měli jen zlého vůdce a jeho armádu... Dnes, kdy nejeden novinář píše v rámci různých výročí o ,,barbarských'' náletech na německá města a jejich hodné civilisty (obdobně jsem to teď četl u náletů na japonská města v roce 1945...). Sakra o čem to tu mluvíme? Nebyli žádní hodní civilisté, většina lidí volila a dopustila aby se k moci dostalo to co se tam dostalo. S radostí deportovali své židovské sousedy, brali si jejich majetky, uvěřili rasové nauce o nadřazenosti árijského typu člověka, snům o Třetí říši... Vždyť nás chtěli vyhladit!!! Je to dnes zkrátka takový trend dělat z okupantů chudáčky, zde z pouhých vesničanů a sedláků oběti doby... Uvědomil jsem si to už dříve u divadelního představení Vyhnání Gréty Snirch a zde jsem si to uvědomil znovu. S odstupem 75 let se mohou dotyční skutečně jevit jako oběti, ale je třeba na tu dobu nahlížet náladami a optikou roku 1945. Optikou doby, kdy skončilo 6 let krvavé lázně, vraždění, mučení, vypalování...V té době se nepřemýšlelo tak pokrokově jako dnes. Příbuzný E. Beneše přeživší několik německých koncentráků vydal vr oce 1946 knihu V nemeckém zajetí. A tam regulérně uvažuje, že by Němci měli být zlikvidováni jako světu nebezpečný národ. Všichni. Tak se uvažovalo a takové knihy vycházely po válce! A tak mne mrzí, že nevznikají filmy o uprchlících z českoněmeckých či českorakouských měst a vesnic (krom Posledního vlaku a naděje) , o nuceném vystěhování a odsunu našich lidí z odstoupeného pohraničí, kteří také museli doma nechat všechno a jít vstříc nejistotě. Proč někdo nenatočí třeba film podle knihy Dnes nehlásili žádné popravy: Deníky Vlasty Čepkové (1938, 1942–1945), kde píše jaké to bylo zůstat po odstoupení sama Češka mezi Němci...? U kapitoly kdy po silnici odchází poslední čeští vojáci z posádky, loučí se a všichni pláčí s tím ať vydrží, že se pro ni jednou vrátí..(to vhání slzy do očí). Že se netočí filmy o přepadávání našich pošťáků, četnických stanic a vojenských hraničních posádek ozbrojenými bandami často složenými právě z takových ,,poblouzněných'' vesničanů jaké vidíme ve filmu. A tak navzdory perfektním hercům, kameře i výbornému scénáři mám tak trochu dojem, že film zkrátka zbytečně byť možná na základě reálného příběhu zase sebemrskačsky tepe do české povahy a ukazuje jak jsme ubližovali a odhaluje dávno odhalené... My jsme ale válku nezačali. A kde jsme bez ní mohli dneska být.. ! Dávám tedy za 4 bílé pásky na rukávy. * * * * (16.09.2020) (menej) (viac)